Neděle 4.7.2010

Kaaj uklidnil budíka a pomalinku se probíráme ze spánku.

V noci bylo krásně svěže (dokonce jsem přivírala okno), teď už je ale znát, že bude zase horký den.

Slyším broukání…je to americká hymna? No jo, je. Dívám se na manžela s velkým otazníkem, ale musím se smát, když broukání prokládá salutováním a slovy: „všechno nejlepší, pane prezidente…“

Kaaj stále něco vtipného vymýšlí, ale co má znamenat tohle?

„No dyť je 4. července,“ vysvětluje.

Ahááá, už to chápu.

Pobaveně sleduji, jak Kaaj pokračuje v peřinovém salutování.

Na snídani se míjíme s Krédlíkama…Qéčkama… Není ještě devět a oni už jsou najedení. Asi šli spát dřív než my a nikdo je v noci nerušil. 😀

Dopoledne je rodinné shromko. Bude u Vávrovky, (kterou si, nevím proč, vedeme celou dobu v hlavě jako Vaňkovku).

„Kam jdete? A nechcete tam odvézt? Ať se tam neploužíte v tomhle horku…,“ přemlouvá nás Pája.

„Ne, vážně ne…, vážíme si nabídky, ale chceme se jen tak projít.“

Kaaj se snaží vysvětlit, že nejde o to dosáhnout rychle cíle (třeba pomocí auta), ale prostě se projít po okolí.

Vyrážíme. Nechce se nám jít po silnici, tak se procházíme lesíkem, který je hned na konci kempu. Už teď cítíme tu vůni stromů a Kaaj je jak omámený.
Nebo…že by to byl ten repelent?

Neprozřetelně jsme se totiž nastříkali ještě na pokoji a málem se přiotrávili, protože rozptýlenému postřiku se nedalo uniknout a něco málo jsme si vdechli.

Jenže lesík začíná být pomalu neprůchodný…musíme nakonec přece jenom na krajnici.

„Hele, ukaž na tu ceduli…Pája bude zvědavá…bude chtít určitě vidět fotky, tak ať to má rovnou i s popisem.“ 😀

Kaaj tedy poslušně ukazuje na ceduli oznamující cíl naší cesty.
Veselý kopec.

Tak kde je ta odbočka? Hledáme jak co nejrychleji uniknout silničnímu provozu. Á…tady jedna je…třeba nás tam dovede.

Je fakt horko, pijeme vodu jak duhy. Jsem šťastná za každý strom, který nám skýtá stín. Tak…a asi jsme na konci. Tahle odbočka vede do nějakého statku.

Pan statkář nám radí, že támhle kousek…projdeme tím senem a tam jako pak nahóru…

No, to bude prima. Seno, které před chvílí obraceli, ze kterého se tím hrozným suchem práší… „Chceš to risknout?“ ptám se manžela, který tyto pylové hody zrovna nemusí.

Chvíli přemýšlíme. „Dobře…dej si ten vlhčenej ubrousek přes obličej, zkusíme to rychle přeběhnout.“

Kaaj přikývl a udělal „Jacksona“. 😀

A to není zdaleka poslední úskalí. Rychle přebíháme po vyschlém seně…a tu náhle Kaaj zahučí do bažiny. Kde se v tom vyschlém poli vzala? Netuším. Snažím se ji překročit, ale i já jednou nohou projdu bažinou. Asi po deseti metrech se to opakuje. Neskutečné, kde se tu vzaly?

Naštěstí už jsme u lesíka a jdeme trávou, takže je možno se trochu očistit. Používáme další vlhčené ubrousky na zevrubnou očistu.

„Koukni,“ ukazuji na podobné ubrousky všude kolem cesty.

„Zřejmě tu šla výprava alergiků,“ vtipkuje Kaaj. Ale ve skutečnosti mě lepší vysvětlení nenapadá.

Jdeme vesele dál. Kaaj je stále vtipnější a já nemůžu než se těm jeho vtípkům smát.

Když už chce odložit svůj jacksonský kryt (senné nebezpečí je za námi), zjistíme, že ho budem potřebovat asi oba. Po senu a bažině se nám na obzoru zjevil óhromnýýý hnojný kopec. V tomhle horku ho nelze „přehlédnout“.

„Odvalte ten káááámen.“
„Pane! Už smrdííí! Už je tam čtvrtýýýý den!“ zazpíval Kaaj tématickou píseň o Lazarovi (z pera Dana Skokana) z předdřevních dob, s kapesníkem u nosu.

Rychle mizíme z dosahu tohoto silného odéru.
V dohledu je nějaká víska.

„Je ten kopec vůbec tady tím směrem?“ ptám se trochu nejistě. Krajina je tu spíš rovinná, takže se snažím ten kopec někde identifikovat.

Dí Kaaj, když před tím na směrozpytnou destičku pohlédl. 😀

A tak jdeme podle navigace prý správně.

„Kolik je vlastně hodin?“

Ajaj, jestli chceme stihnout oběd, měli bychom se pomalu vrátit. To víte, v kempu vládne časový rozvrh a kdo přijde pozdě…

Konstatujeme, že zkratka byla delší, zato horší…a k cíli nás vlastně nedovedla. Obracíme kroky zpět. Nevadí nám, že jsme Veselý kopec nedobyli…protože legrace jsme si kopec užili.

Na cestě zpět míjíme chaloupku jako z pohádky. Úžasná. No prostě pohádková. Bydlet bych v ní nemusela, ale na dovolenou by byla krásná.

Jdeme po silnici (radši už nehledáme zkratky).
Vlevo od nás je pole. Ptám se manžela, proč je tu ta divná cedule. Jestli tam byly závody motorek, či co…
Zjišťujeme, že jde o označení geneticky upraveného osiva.

„Jééé…“ zajíkla jsem se.
„Copak?“ diví se Kaaj. Netuší, co mě tak překvapilo.
A trochu mě ten pohled opravdu vylekal, přiznávám. Chvíli to totiž vypadalo, že kousek od nás leží mrtvé hádě. Nerada koukám na zviřátka, co bezživotně leží u silnice nebo na silnici.

Se zájmem zkoumáme kousek hlíny, (vypadlý zřejmě z pneu traktůrku), který teda zblízka už zas tak opravdově nevypadá. 😀

Nechce se mi ani věřit, když po pár metrech, kousek od kempu, nás na rozpálené silnici „předjíždí“ malá zmijka. Tentokrát už to není hlína. Teda, jakože hlína to je, to zase jo. 😀
Možná proto, že už mám šok chvíli za sebou, rychle vytahuji foťák a natáčím si ji.
Pohybuje se tak podivně.
„Není snad zraněná, že se tak divně šoupe?“ ptám se, protože jak známo, hadi se ladně a rychle plazí.
„Možná to je tím horkým asfaltem,“ říká Kaaj.
„Jo, jakože cupitá po špíčkách?“ směju se, jak ohromě jsem vtipná. 😀 Hadi přece nemají ani špičky, ani špíčky.
Později konstatujeme, že to bude asi částečně tím žhavým asfaltem, ale částečně i jeho hrubým povrchem. Jakmile se totiž zmijka dostane do trávy, ladně ve vteřině zmizí.

Kaaj vzpomíná, jak kdysi dávno tu o něco dál byla taky jedna. (Renča se jí tenkrát moc lekla.) Třeba je tohle potomek té kdysi dávno viděné, něco jako prapravnouče. 😀

Dorazili jsme akorát. Rychlosprcha a šup na oběd.
Dneska je…momentík, kouknu na videozáznam…Kačecí nebe valčavý fízák, brenlorový xefát s Henccuxlýn olijonským cleexinkem.

Hmmm, to vypadá dobře. :D.

Poo zůstáváme sedět. V jídelně se to vylidňuje a my si můžeme v klidu posedět u kafíčka. Kluci se pouští do opravy odposlechu, jehož „nemoc“ včera večer Kaaj odhalil. Zdá se, že to půjde opravit.

Martin co chvíli odbíhá k našemu „dívčímu“ stolu, že se jde jako napít… :D, avšak zůstává dlouho sedět a odpočívá. Dokud si toho kluci nevšimnou. Pak stačí jeden jejich hrozivý pohled a Martin jako ptáček běží zpátky mezi ně.

Je spousta času, tak co si zahrát „křesťanské“ skořápky? Vlastně skleničky. Kaaj odborně prohazuje skleničky (samozřejmě průhledné, které neskrývají pravdu, jsme přece křesťané), a nechává Dejva hádat. Ten chvíli váhá, ale nakonec odhaluje správnou skleničku, pod níž se ukrývá kulička.

Odpoledne se rychle přehouplo a je tu zase jídlo. Připadá mi, že se tu pořád jí :D.

Tentokrát nás čeká: Čqajafy elle Caibowa, Reme ah‘ Agho, fusekli ah‘ Amatndana.

Hned po jídle se hrneme k nástrojům a ladíme poslední detaily. Zvučí nás Dan, který včera vedl chválu.

Zvuk je excelentní. Hrajeme jen ve čtyřech – já, Kaaj, Martin a Dejv. Ale zní to tak plně, že to vypadá, jako kdyby nás bylo jednou tolik.

Michal zahajuje shromko, vítá lidi v sále i nás a pak začínáme první písní. Hrajeme úmyslně ty naše, jihočeské, aby se vsákly do uší a srdce bratří z jiných končin. Lidé se dívají na texty, které mnozí vidí poprvé, ale k mému údivu od prvních tónů se pustí do chválení s námi. Je to úžasný pocit, když vidíte, jak plný sál zpívá a chválí jako jeden „muž“. Ohromě si to užívám. Snadno a nenásilně se tu zpívá v jazycích, chvála pluje ve vlnách…nepopsatelný zážitek.

Přichází Jirka Němec – Buď jedno s Ním

Jirku střídá Jirka. Tentokrát Šenigl – Naše povolání

Slouží v Jihlavě, odtud ho známe. Tam jsme byli na misii, jakožto součást 2. ročníku Biblické školy. Byli jsme tam tenkrát jako malá misijní skupina. Těch pár let se na Jirkovi podepsalo, a to v tom nejlepším slova smyslu. Vnímám to z jeho kázání. Evidentně v Jihlavě zahořeli vizí pro mládež a úspěšně na ní pracují.

Všichni se snaží pomoct brněnskému pastorovi najít v Bibli odkaz…:D

Jirka se nenechal rozhodit vtipkováním ze sálu.

Modlíme se za všechny děti v kempu i všeobecně za novou generaci. Michal nás vyzývá k oslavě Pána. Kaaj nasazuje píseň „Jen Tobě, a ne nám patří sláva“. Většina sálu ji zná ve slovenštině, takže není problém s tím, že není hned textík. Michal se roztančil a i celý sál skáče a výská a chválí Pána ze vší své síly. Jedním slovem – hustýýýý.

Jsme úplně vysušení, takže se musíme dopít tekutinami.

Dejv chce táhnout nocí. (Táhnout nocí => většinou po zkouškách kapely se cestou domů ohromě bavíme…) Jdeme na plac, kde se odpoledne prohání fotbalisté. Chvíli povídáme a pak nás Kaaj upozorňuje na ISS ( International Space Station – Mezinárodní vesmírná stanice), která se za chvíli objeví na obloze. Dejv netrpělivě hlídá oblohu a je zklamaný, že nic neletí. Kaaj ujišťuje, že během několika minut to bude…áááá…je to tu. Vlaďka ji vidí jako první.

Vidíte? Nevidíte? No tady přece.

Dejv zívá… „Dyť jsi chtěl táhnout nocí,“ smějeme se. Asi dneska nepotáhnem, Dejv by nám upadl přímo na trávníku. Tak se loučíme a rozcházíme se na své pokoje.

Byl to perný a parný den. Dobrou…