Mělo to být jen takové poklidné, odpočinkové odpoledne na sluníčku…

Sedíme na lavičce u Lannovy loděnice. Lodě tu tedy zatím neplují, ale je tu klid a moc příjemno.

Kaaj si vzal kytaru…

Znáte to. Když necvičíte dva dny, poznáte to vy. Když necvičíte týden, dva, poznají to už i ostatní. Takže cvičit se zkrátka musí.

Zatímco já si čtu ohromně zajímavý životopis jedné slovenské pěvecké legendy, Kaaj si se sluchátkama na uších a s pomocí přístroje přehrává „prstokladová“ cvičeníčka.

Občas zakmitá nohama, ale jsem tak zabraná do četby, že to přisuzuji rytmice bicích v jeho uších.

Po chvilce vyskočí. Vosy, které právě jen pod naší lavičkou poletují, mu málem lezou pod nohavici kraťasů. Vypadá to, že teď už snad mizí. Kaaj opět usedá a snaží se vrátit k přehrávání nové melodie.

A už je tu zase jedna. Buďto ji láká něco pod lavičkou, co tu zanechal návštěvník před námi, nebo je vyloženě antimuzikální.

Už zase útočí na Kaajovu nohu. A teď…se snaží zalézt do boty a bodnout. Kaaj rychle vstává a zouvá botu. Kde je? Hledáme společně, kam odletěla. Po pár vteřinách zjišťujeme, že nám tu nechala kus sebe sama. Evidentně ji Kaaj vyrušil, a místo aby bodla do měkké kůže, zarazila své žihadlo do tvrdé kůže (v botě).

Tak tohle jsem ještě neviděla. Nikde není její torzo, myslím, že jsem ji viděla odletět. Ale že by ztratila žihadlo…to znám jen u včelek.

Kaaj promptně skládá nový text na hit svého jmenovce:
„Je jakáááá je. Vosa útočila na Kaaje. A teď čekááá jak se zachováá-á-á…“

Inu, zachoval si klid i vtip. 😀 Ještě chvilku sedíme, ale poměrně rychle se ochladilo, takže za několik minut balíme a směřujeme k domovu.

Tak kdybyste potkali vosu bez žihadla, vězte, že to je ta „naše“. 😀