Chystáme se do Prachatic.

Volíme ze dvou variant – vlak, bus – tu první. Není rychlejší ani levnější, ale člověk se může v uličce projít, případně otevřít okno a dívat se ven, zatímco vám vítr (a větvičky :)) ošlehává tvář.

Čeká nás kousek cesty na Prahu a pak přestup v Číčenicích – na Prachatice.

Stojíme na budějickém nádraží, nástupiště jedna – rychlík na Prahu. Natahujeme krk, vyhlížíme a přemýšlíme, kam asi přijede ten pražák, když mu tu překáží tenhle jeden jediný, malý červený vagonek?

„Jedete s námi?“ ptá se nás nějaký pán v civilu.

Kaaj se usmívá, jakože to je dobrý vtip. „Vy jedete na Prahu?“

„Ano,“ odpovídá pán v civilu.

„Touhle věcí?“ divíme se nahlas před rozhrkaným kovbojákem, který tedy příliš velkou důvěru ve svou provozuschopnost nebudí.

Uffff. To, co před námi stojí, je „rychlík“ na Prahu a ten, kdo nás oslovil, je mašinfíra.

„Radši si nastupte, ať se vejdete…,“ radí nám.

OK. Nastupujeme. Zůstáváme v prostoru za kabinou strojvedoucího, přesně tam, co se podle cedule nesmí stát, ale kde by snad mohlo být trochu vzduchu. Vevnitř už je totiž téměř plno.

Moc to nechápu. I když je tohle prý náhrada za nějaký cestou rozbitý vlak, proč nepřipojili aspoň druhý vagon? Dívám se skrz ne úplně čisté okno na druhou kolej. Je tam supermoderní „střela“ se spoustou na první pohled luxusních a hlavně prázdných vagonů.

„Ten určitě jede na nějakou vesnici a pojede s ním 5 lidí,“ pokouším se o ironický vtip.

Ó, jak jsme se mýlili, že na chodbičce u východu bude více místa. Během 2 minut nastoupilo asi ještě 10 lidí a 2 psíci. Z prostoru chodbičky se pomalu blížím ke schodům u protějších dveří a než se vlak rozjede, už stojím jednou nohou na schodišti.

Čekají nás dvě zastávky. Na té druhé naštěstí přestupujeme.

Rozjíždíme se.

Kyslík mizí, kysličník uhličitý houstne. Pomóóóc! NEMÁ TU NĚKDO KYTKU?!!!

„Hele, nová silnice…a ta krajina…“ sleduje Kaaj.

„Neříkej mi, že skrz to okýnko něco vidíš,“ nevěřícně kroutím hlavou. Okýnko je špinavé, zamlžené a sráží se na něm dech nás všech.

Vlak brzdí a tlakem se občas někde mezi lidmi objeví kousek místa.

S vděčností kvituji, že jsme kytaru (kterou jsme původně chtěli vzít s sebou) nechali doma. Neodvažuji se vytáhnout ani foťák kvůli dokumentaci. Respektive, ani kdybych se odvážila, není prostor…zalovím-li v kabelce, určitě tak zůstanu až do Číčenic. 🙂

Připadám si jako v MHD, když musíme na zastávce z uličky, teda z vlaku, všichni vystoupit, aby mohli jít ven ti, co opravdu vystupují. Pak se zase všichni suneme dovnitř.

Minimálně se uvolnilo trochu prostoru, ale vzduch stále nic moc.

Paní štíplístková sedí kousek od nás na sklápěcí židličce. Potí se. Dělá, že je jedna z nás, cestujících, ani ji nenapadne se prodírat tímhle nabušeným „rychlíkem“.

Číčenice… Chváááála Pááááánu! Vystupujem.

Nadšeně opouštíme „rychlík“ a lapáme po vzduchu.

Přebíháme koleje a míříme ke žlutému vláčku, který (ač „courák“) vypadá mnohonásobně líp než náš dosavadní „rychlík“. Míjíme vagon (na Týn) s podivným upozorněním na boku.

„Co to je?“ divím se.

„Třeba dělají osobní prohlídku? Nebo kamerovej dohled?“ směje se Kaaj.

Vlakem opravdu moc často necestujeme, takže nám tohle uniká. Ale šikovný gůglík říká: „Jde o formu samoobslužného odbavení cestujících, podobně jako v MHD.“ Takže se ušetří štíplístkové.

A přicházíme k našemu vláčku do Prachatic. Maxiodměna za útrapy právě prožité.

Na perónu stojí nový, žlutý nízkopodlažní dvouvagón. Dovnitř se dostaneš tak, že zmáčkneš velké blikající tlačítko a dveře se samy otevřou. Všude jsou maxiprostory, maxiuličky, bar s občerstvením a minimum lidí.

Můžeme si vybírat, kam si sedneme. Žádné tísnění na schodech na jedné noze. Vystupujeme z uličky, tedy svými rozměry a po předchozí zkušenosti nám to připadá spíš jako náměstí, po schodech do kupé o asi 9 volných místech. Vypadá luxusně a útulně. A nikdo v něm není. To se po celou cestu až do Prachatic nezmění. Takže můžeme otevřít okno a vystrkovat z něj hlavy a ruce (což sami v žádném případě nezkoušejte) a nadšeně vykřikovat, co všechno vidíme.

Cítíme se doslova luxusně.

Když opouštíme vlakové nádraží, ještě se ohlížíme. Pan štíplístek stojí u vlaku a lelkuje. Čeká na poslední opozdilce. I teď je ve vláčku stále hojnost prostoru.

Pražáci, kteří se v Č. Budějovicích museli nasoukat do jednoho mrňavého vagonu a jet tak až do Protivína, kde snad bude připravena větší souprava, nám můžou jen závidět.

Asi za dva dny jsme se v novinách dočetli, že jinému rychlíku z Č. Budějovic hořel vagón. Vivat České státní (jak jinak) Dráhy.