Zpět v (la) Scale

aneb konference Brno 2010

Je nám ctí už potřetí přijmout pozvání ke službě chval na brněnské konferenci, kterou pravidelně vždy na podzim pořádá Slovo života Brno.

Opět nám nabídli z celé (třídenní konference) asi ten nejatraktivnější čas – hraní na 3 shromážděních v sobotu odpoledne.

Ve čtvrtek po zkoušce chvály jsme si sbalili na jednu hromadu svých pět švestek. Teda 3 kytary, 1 basu, 1 flétnu, kousek bicích, nějaká komba, šňůry, stojánky…

Je sobota, těsně před devátou. Připravení, natěšení, už jen čekáme až přijede Míša a Máťa s megaautem, kam se všichni vejdeme.

Michal nakoukl do sálu a dává pokyn k nalodění. Tak jdem na to…

„Je zvláštní, že ještě nikdo nevymyslel nějakej vysoušeč na flétnu, použitelnej při hraní,“ říkám Ketce cestou ze sálu.

Okamžitě se začínají rozvíjet teorie o jakémsi použití zubní odsávačky slin, která by mohla být napojena hadičkou na flétnu, přičemž sběrací pytlík by měla Ketka na zádech. (To už se mi trochu houpe žaludek, což před cestou není úplně dobře.)

No…raději pojďme nastoupit do auta. 🙂

Tentokrát s námi nejede zpěvačka a psycholožka Zuzi, protože do Brna jela už včera večer. Ještě po cestě naložíme Perlu a je nás akorát devět.

Zvažovali jsme variantu, že by se Popi vmáčknul do díry mezi kytarami, čímž by jeho sedadlo bylo použito pro basákovu milou manželku, ale někak se mu tam nechtělo, takže tu po Danušce zbyla jen krabice mafinů, a ona musela jet v jiném autě.

„Maringóóótka,“ volá Kája na Perlu, stojící na chodníku. Tak už jsme v autě všichni.

Musíme ještě natankovat. Stavíme u pumpy. Michal tankuje a Martin si přivydělává mytím oken. A pak, že je to nějaká málo výdělečná brigáda. 😀

Ketka s Ivou zatím probírají něco důležitého na zadních sedadlech. Máťa využívá každou minutu a učí se (a díky Martinově mycímu zásahu na to bude ještě lépe vidět).

Cestou se rozhodně nenudíme. Zastavujeme u další pumpy, a přestože to není Shell, Míša nakonec taky ven šel.

Potkáváme auto, kde jsou prý živé ryby a chvíli na to i koně. Tolik k vidění v tomto silničním provozu jsme snad ani nečekali. Cesta zase bezvadně rychle utekla.

Blížíme se k místu určení.

„Doprava je to do Ikey,“ upozorňuje Martin.

Někdo nabízí „ikeáckou“ kartu na slevy, kdyby se tam Míša s Máťou chtěli zastavit.

„A na co to je?“ ptám se.

„Na aktuální slevy, nebo třeba kafe, ale to my s Míšou nepijem…,“ vysvětluje mi Máťa.

Neznám to. Mě prostě tyhle maxiobchoďáky míjí, asi proto, že se do Prahy nebo Brna tak často nedostanem.

A jsme tu. (La) Scala nám po roce opět otvírá svou náruč.

„Tak vystupovat!“ povzbuzuje nás řidič Michal.

Soukáme se z auta a pobíráme nástroje.

Odnášíme si  věci do připraveného zázemíčka, kde už to taky dobře známe. Shromáždění za chvilku skončilo, takže zanedlouho už jsme na pódiu a připravujeme se. Tak obrovské kombo, jaké tu Perle půjčili, ještě snad nikdy neviděla.

Děvčata se zatím baví v potemnělém sále. A Zuzka se vážně úplně zbytečně bojí. Vždyť jí to na fotkách vždycky moc sluší. 🙂

Zvučíme, ladíme, vybíráme, přendaváme, upravujeme…a zjišťujeme, jak důležité je předcházet si svého zvukaře. Obzvláště neříkat skutečně povrchní a dětinské vtipy na bubeníky, když i zvukař sám je bubeník!!! 😀

Pak se vážně nemůžete divit, že zvučení bicích je precizní, zatímco basa není vyzkoušena a někteří z nás ani nedostanou mikrofon ke kabelu. 🙂

Každý se připravuje jak umí.

Tak nakonec už máme všichni mikrofony a zpíváme první zkušební píseň. Pozorně sledujeme zvukaře.

„Neviem, ako to znie tam u vás na pódiu, ale tu u nas to znie ako v nebi.“

Hmmm, tak to asi budeme moc pěkně nazvučení. Nejsme si jistí, jak to zní kompletně, protože každá půlka pódia slyší jen tu svou půlku.

„Vobec nevadi, že mate pet zpevov, vy je mate tak pekne rozhodene, cele špektrum…nič neprekáža,“ povzbuzuje nás zvukár

No a jinak jsme vážně vůbec nezlobili ani nenadělali žádnou škodu. 😀

Zvukař neustále kouká na Martina: „Niečo na tebe bolo zvláštne.“
„Jo, něco jsi dělal, co se běžně nedělá…“ přizvukuje i druhý zvukař zamyšleně.

„Skáču? Zpívám?…“ snaží se vypátrat Martin.

Pak mě to trkne. „Možná máte na mysli bubeníka, co s námi minule hrál. Občas při hraní stojí…a Martin stál hned vedle, tak si to s ním možná spojujete?“

„To bude ono, já si nemohl vzpomenout,“ pokyvuje (česky mluvící) zvukař, který má neskutečné načasování mihnout se skoro neslyšně a neviditelně před mým objektivem kdykoli fotím.

Pak už si z toho prostě jen děláme legraci…

Hrálo se nám dobře. Díky modlitbám a díky tomu, že už se tu necítíme tak „nově“ (vždyť jsme tu už potřetí). Na naše poměry se hrálo poměrně málo (tolik písní, co tady za 3 shromka, se u nás hraje na jednom). I přesto jsme upřímně vděční za tuhle příležitost.

Vlastně se dá pochopit, že když jsou mezi shromkama dvouhodinové rozestupy a navíc modlitba, reklama, oznamko a sbírka zaberou docela hodně času, že se kazatel nenechá příliš unášet chválou, aby měl čas na své slovo.

Co se kázalo a vyučovalo na konferenci si můžete prohlídnout na TV7. Co tam ale určitě nebude…třeba oznamko Petra Čuříka. Kdo nevíte, je to slovenský pastor s poněkud neslovenským jménem. (Už na biblické škole jsem se musela smát, když naši sousedící spolužáci, Slováci, nesli jména Čuřík, Čechová a Singhoffer.) Ještě než ho (Čech) Jirka Němec 😀 stáhnul z pódia, vyprávěl nám jedno svědectví.

„Víte, Boží slovo je mocné měnit životy. Pracuje, ať už ho káže kdokoli a jakkoli. Jistá paní chtěla vzít svého manžela – zarytého ateistu – na shromáždění. Když se jí ho konečně po dlouhé době povedlo přemluvit, modlila se, aby nekázal ten bratr, co mívá to slovo, kterému nikdy nikdo nerozumí. A co myslíte? Kázal zrovna on. A co kázal? Vzal si nějaký rodokmen a celý ho četl. Ta paní byla zoufalá. Konečně tu manžel sedí a neslyší nic jiného, než že se někdo narodil, měl syny a dcery a zemřel a jeho syn měl syny a dcery a pak zemřel, a jeho syn… Manželé mlčky odcházeli ze shromáždění. Žádná reakce, žádné otázky. Oběd v tichosti, večeře v tichosti. Pak šli ležet a tu se manžel podíval na svou ženu, a že by chtěl vydat svůj život Kristu. Paní byla jako omráčená a ptala se – Prosím tě, jakto, že teď? A manžel jí řekl – dnes na tom kázání jsem si uvědomil, že jednou zemřu… Takže i takto si Pán své slovo použije, i když nám to třeba v tu chvíli připadá nesmyslné.“

Všichni se smějeme, ale na druhou stranu je to i velmi dojemné a silné svědectví.

Pak ještě krátce dodal: „Já věřím, že jsme my, Slováci a Češi, dobří přátelé. Víte jak se pozná špatný přítel? Je jako stín. Když svítí slunce, nezbavíš se ho, když je zataženo, nenajdeš ho.“

Je tu jako každý rok hrozně horko, vydýcháno…náš osobní ventilátorek má co dělat. Hned po chvále mizíme v připraveném zázemí a doplňujeme tekutiny. Pak většinou postáváme v chodbě, kde to aspoň minimálně luftuje a přesto je vidět na kazatele.

Jsme zvědaví na Carla. Co se dnes bude asi dít?

Úvodní chvála dopadla dobře. Opět ho slyším zpívat v první řadě (zpíváme totiž nějaký přeložený kus). Ten chlap má neuvěřitelně silný hlas.

Káže o důležitosti námi vyřčených slov nad sebou i druhými. Vypráví příběh o tom, jak mu jeho otec vložil neustálým opakováním do hlavy, že není

prakticky zručný. Brečíme smíchy, když názorně předvádí, jak se potýkal (poté co se oženil) s připevněním garnýže nebo pokládáním koberce. Já to poprvé slyšela už někdy v roce ’93 v Uppsale, ale tohle člověk může slyšet několikrát a stejně se slzám smíchu neubrání.

Carl si nás volá nahoru. Je tu husto. Během chvály a modliteb mám pocit, že omdlím. Asi málo vzduchu…jenže pak i další z chvály říkají, že sotva stáli a třásli se. Hmmm, tak to nebylo tím vzduchem. Když jsme totiž pak balili své věci, už se „stálo“ docela dobře a nikdo se netřásl. 😀

Když Carl odklopýtal notně unaven a obtěžkán Boží mocí dolů z pódia, vzal si slovo Michal Vaněk.

„Ježíš není jakolev, On je skutečně Lev z Judy!“ Pak nás vyzývá, abychom všichni společně zakřičeli a ukázali ďáblu, že Ten, který je v nás, je silnější, než on. A že v této zemi má být slyšet hlas Lva z Judy. S mohutným křikem zazněl i úvodní akord písně „Jen Tobě – a ne nám patří sláva“, a znělo to fantasticky. Touhle písní jsme se rozloučili.

Sbaleno bylo za velmi krátkou dobu. Poděkovali jsme zvukařům, kteří nám dnes opět úžasně pomohli.

Míša došel pro auto a můžeme se nalodit. Cesta domů je před námi. Je tma a Martin se každou chvíli otáčí, jestli nespíme.

Máme mít spicha u meka na večerní sešlost. Jenže Danča tam nebude a ostatním se tu také nechce příliš zastavovat. Únava na nás zákeřně doléhá.

Kája tedy jde dovnitř, aby nás všechny omluvil, že nakonec pojedeme rovnou dál. Už je skoro u dveří, když se ze sedadla řidiče ozve zoufalé zasténání: „Kájo…kup mi kafe.“ Jenže to už Kája nemůže slyšet.

Rychle mi začne šrotovat…neříkala Máťa, že kafe nepijou? Ó jé, tak to je asi kritická situace. Řidič potřebuje rychle povzbudit, takže se vydávám v Kájových šlépějích pro rychlou dávku kofeinu.

Děvčata, sedící u stolku, se rozzáří. Myslí si, že třeba nakonec přijdeme. Je tu zklamání, které ale Kája okamžitě zmenší (protože obsluha se táááááhne jako medík a trvá to nekonečně dlouho, než si odnáším objednávku) tím, že s děvčaty stihne probrat pár rychlých dotazů na téma manželství.

„A v kolika jsi se ženil?“ ptá se některá z nich. Otáčím hlavu od pultu.

„Hele, jak všechno slyší,“ směje se Pája na můj účet. 🙂

„Ve dvaadvaeti…a nikdy jsem nelitoval,“ říká Kája. Ááách…Nejihnu jen já.

Beru si objednávku, loučíme se s děvčaty a vracíme se k autu.

Než se připoutám, drží Kája mou a Míšovu ledovou kávu. „Jéje, já to tu čuchám…to nebudu tejden spát,“ říká vesele (možná už trochu nadopovaně z kofejnu, který mu stoupá do nosu). 🙂 Ohromě nás to pobavilo, ale on skutečně kávu nikdy nepije, protože mu nechutná v žádné podobě.

V každém případě kofejn zapůsobil na dvě třetiny osazenstva. Celou dobu zpíváme na písně, které nám Míša pouští. A když je neznáme, tak improvizujeme. Možná budíme zbytek spolucestujících, ale hrozně si to užíváme.

Důležité je, že zpívá i pan řidič (Míša), takže nemá šanci během řízení zamhouřit oko.

Je to paráda. Možná jsme si v Brně až tolik nezazpívali, ale nyní ten deficit úspěšně dorovnáváme.

Tak si tak říkám, že Martin, který byl netradičně v odposlechu se mnou a s Kájou, bude asi v neděli neskonale vděčný za své spolupěvkyně Ivu a Zuzku. Musím se ho zeptat, jak to zvládal. (Nakonec jsem se zeptala až v neděli. Martin se smál: „Bylo to dobrý, akorát když jsi začala v některých vyzpívávkách a já na ně nebyl zvyklej, tak jsem začal A… a nic. Nemohl jsem se najednou trefit.“ „Takže jsi nakonec vážně vděčný za holky, viď? nemůžu se přestat smát. „Ale já bych si po čase zvykl,“ povzbuzuje mě.)

Vypouštíme Perlu před barákem a zastavujeme se v církvi. Nástroje a kombíčka odnášíme dovnitř. Taťka Plch si přebírá dceru a Ivu. Nás ostatní Míša rozváží po Budějicích až před místo bydliště.

Máváme zbytku posádky před barákem.

„Nepůjdem se ještě podívat na hvězdičky?“

Únava je veliká, ale ty hvězdy září tak opojně, že přece jen jdeme ještě na pár minut ven, k řece.

Máme pocit vnitřního naplnění. Že to nebyl promrhaný den. Že to stálo za to.

Minulé akce:

Brno 2009 Jen tobě – a ne nám – patří sláva!
Brno 2008 Jak jsme sloužili u moravských bratří

Leave a Reply