Mokon 2011

26.3.2011 jsme se sešli před církví. Jsme pozváni sloužit s týmem chvály ve Strakonicích.

Mám malé „Déjà vu“, když do auta nasoukáváme aparát.

A kdopak se nám to tu nenuceně staví před aparát? No jasně, že Martin. Šel náhodou okolo. 😀

„Máme tu koláč. Dejv se mě ptal, když jsme jeli z Kameňáku, jestli ho nesníme dřív, než dorazíme do Budějc,“ říká Zuzka. „A asi měl pravdu, protože Martin ho zabavil.“


Posádka čítá šest členů:
Martin – řidič, bavič a basák
Zuzka – psychologická krmička divé zvěře, teda hlavně posádky, a zpěvačka
Dejv – připraven pomoct s čímkoli, kamkoli a zpět, a bubeník
Zdena – reportérka a zpěvačka
Kája – bavič, vedoucí týmu se srdcem na dlani i na jazyku, zpěvák a kytarista
Perla – tichá síla a kytaristka

Asi se divíte, kde je zbytek týmu…
Flétnistka Ketka je v Itálii a zpěvačka Iva spolkla kost, která jí trochu poškodila hrdlo, šla k lékaři…pomohli jí tak, že po vyšetření měla ústní dutinu a hrdlo poškozené víc, něž když tam přišla. A Popi? Nějak se nepodíval do kalendáře a místo hraní si zaplatil lyžařský zájezd.
Ale my to v téhle sestavě nějak zvládneme, ne?

Usazeni vyrážíme vpřed, směr Strakonice.
„Podívej…to je ruka? No vážně, oni mají vzadu ruku,“ ukazuji Kájovi. „To vypadá, jako když někoho zapomněli v kufru.“ 🙂

Je třeba natankovat. A zase to „Déjà vu“.

Jdem si koupit nějaké pití na cestu. Jídlo tu nemají, spoléháme se, že si na oběd koupíme něco během Mokonu. Nasedáme zase do auta a tu se Zuzka ptá…

Každý dostal sušenku a dlabal…tímto se podezření „kdo zadrobil podlahu“ vztahuje na celou posádku a může být hnána k zodpovědnosti pouze v plném obsazení.

(Když později koluje autem čokoláda, varuje Martin, že příště se raději bude před jízdou zapisovat zasedací pořádek.)
Martin si během jízdy stále hraje s anténou…asi věří, že něco naladí? 🙂

Ale my rádio nepotřebujem, dokážeme se zabavit sami. 🙂 Svědčí o tom i to, jak rychle nám utekla cesta.
„Chcete navigaci?“ ptá se Kája a posílá dopředu vytištěnou mapu s červeným vyznačením cesty.

„A na tom kruháči pak doprava,“ radí Kája.
Zuzka kouká do mapy a diví se: „Jakej kruháč? Tady žádnej není.“
Po malém upřesnění se už Zuzka dívá na správnou cestu…ale to už jsme za kruháčem.
„Tady blízko bydlí teta…a výborně vaří…a vždycky má navařeno…,“ prohodí co chvíli Martin. A my se ptáme, proč si děláme starost s obědem, když tu je teta? 🙂
Po chvíli už úspěšně stojíme na místě, před brankou, kam jsme byli navedeni e-mailem.
Kája volá pořadateli, že tu jsme. Čekáme, až nám otevře branku.
Ujišťujeme se, že stojíme opravdu před správnou brankou, a pořadatel právě teď neotvírá branku na druhé straně Strakonic a neříká si: „Kde jsou?“
„Hele, jednokolo,“ křičí nadšeně posádka přední řady.
To je škoda, že je zrovna po pravé straně, kam já už nevidím, takže si tuto raritku nemůžu vyfotit.
Třeba jde na Mokon, napadlo mě. Hned se v duchu zklidňuji – ty jsi naivní, myslíš, že každej, kdo projde kolem střediska Mana jde hned na Mokon?
Kolem mých oken proběhl pořadatel Pavel. Kam utíká? Aha, má klíče ve svém autě. „Neodjíždí, že ne?“ ptá se s úsměvem Martin. Neodjíždí. 🙂
Vrací se a otevírá branku.
Nakláním se ke Kájovi: „Možná by se hodilo jim zazpívat – Mana mana, tuptů tududu.“
Kája se směje a za vrátky do Many si společně notujeme. 😀
Vjíždíme na malé parkovišťátko. Soukáme se ven…a možná mi to nebudete věřit, ale hned za námi vjel dovnitř i mladík na jednokole. 🙂

Martin ho mlsně obhlíží, obchází, komentuje…no zkrátka dává jasně najevo, že si to chce zkusit.

Pak už nosíme a montujeme aparát.

Skutečně máme vše. Nic jsme nezapomněli?


A zatímco se zapojuje a Zuzka hledá zásuvku…

V dětské místnosti se hraje hokejbal.

Lidé – modlitebníci – se pomalu trousí. Snažíme se nazvučit aparát, co jsme si přivezli. A povzbuzovat Dejva, aby hrál zlehka a špejlema. Víte, to je pro bubeníka těžká chvíle, když se nemůže naplno opřít do úderu. Ale všichni vidíme, že v této poměrně malé místnosti musíme ubrat, abychom lidem nenačechrali účesy. 🙂

Nazvučeno. Připraveno.
Eva Kadlecová otevírá MOdlitební KONferenci příběhem o tom, jak chvála někdy zmůže víc než parta bojovníků.
„A teď chvála bude bojovat za nás,“ uvádí nás Eva.

„My budeme bojovat, ale společně s vámi,“ uvádí to Kája s úsměvem na pravou míru a vidím, že lidé přitakávají.
Hrajeme první píseň a přestože ji tito modlitebníci nemohou znát, zpívají s námi.
K tomu, co se dělo asi po pěti minutách můžu říct jen: „Woooow!“
Asi bych se neměla po zkušenosti z minulého roku divit. Přesto mě to stále udivuje. Chválí se mi tak lehko. Inu, modlitebníci. Prostě je znát, že jsou tak často a tak blízko Božímu trůnu, že je pro ně chvála tak nějak „normální“ projev.
Po poslední písni mizíme ve vedlejší místnosti. Analyzujeme jak se hrálo, jestli to nebylo nahlas…
A Martin navrhuje rozporcovat koláč, který hlídal jako oko v hlavě. 🙂

Právě zjišťujeme, že jde o koláč, který má Dejv úplně nejradši.

Zuzka se zcela zbytečně bojí, že ji někdo vyfotí. Já vážně netuším proč?

Tak jsme si po frgálu odfrgli, teda odfrkli, a já s Kájou tiše vnikáme do sálečku. Mísíme se mezi modlitebníky a připojujeme se. Tento blok Mokonu má na starost Ondřej Kyml (CB Písek) a Ramil Šambazov (CBH Strakonice).
O přestávce se jdeme napít a mísíme se mezi povídající si skupinky.

Po krátké pauze jdeme zpátky ke svým nástrojům.

Dejv nás málo slyší. Vlastně jen když při hraní stojí. Víte, my máme kuriózního bubeníka, který může hrát i ve stoje. 🙂 A tak aby nemusel stát po celou dobu, snižujeme bednu k jeho uším.

A co je tohle??

Kdo to fotil? Luďku, okamžitě mi vrať ten foťák. 😀
Ne, naopak, díky Luďku za fotozáznamy.

I letos došlo na prapory.

Druhý blok má na triku (tedy na košili) Stašek Bubik (CBH Praha).
Šlo o natolik důležité, a s naším srdcem rezonující kázání, že je musím zpracovat jako samostatný zápis. Číst můžete zde >>>
Když Stašek mluvil o chvále…

…slyším vedle sebe odvážné: „My víme!“
Stašek netuší, že už na tom s TWB pilně pracujeme. 🙂

Další pauzička a další chvála. Moc se mi líbí, jak čas od času se z různých míst ozývá: „Amen…ano, Pane…ano…“ v reakci na to, co se právě zpívá.
Bylo to zajímavé vidět (slyšet) jak tu lidé vnímají texty. Mně to ohromně povzbudilo. Díky Pánu.

A poslední blok má na starost Jan Spěváček (CB Sušice).


Pár slov z jeho bloku:
Teď bychom se měli modlit za srdce lidí, kteří žijí v jižních Čechách. Často slyšíme dvě hlavní věci. 1) Že se církev málo modlí. 2) Že církev málo evangelizuje. Ale proč se lidé vlastně obracejí? Já jsem především uvěřil ne proto, že mi někdo něco říkal, ale že jsem po něčem toužil.
Víte, sem lidé rádi jezdí za odpočinkem. Je to takové utěšené místo, krajina. A když bych měl charakterizovat jihočechy, jsou to lidé přátelští, přívětiví a pracovití.
Ale klasická situace. Tady jsou zahrádky oddělené ploty a přes ty ploty jsou lidé schopni spolu povídat hodiny, ale jaksi se tady nepěstuje vejít do domácnosti.
Jihočech je přátelský, rád si popovídá, ale pustí si tě jen do určité blízkosti. Dostat se k němu domů je velmi těžké.
A tato uzavřenost může být částečně překážkou pro evangelizaci.
Jihočeši těžko mění názor, jsou to takoví tvrdohlavci, jako dub.
Jihočeské církve (plošně je jich méně) mají k sobě trochu dál. A každá si jede tak nějak po svém a myslím, že to také nějak ovlivňuje duchovní atmosféru.
Zač se modlit? Za jihočechy jako takové – prolomení hladiny vnitřní uzavřenosti. Za otevření lidských srdcí vůči Bohu a evangeliu. Schopnost otevřít vrátka v tom svém plotě.

Všichni zamyšleně posloucháme. A hádejte, kdo se dobře baví?

Sbory mají možnost se představit a zmínit o modlitebních potřebách.

Za mládež se objevuje mladinká dívka, která představuje akci: RE-START

I naše církev byla představena. Kája se zmínil o potřebě služebníků v dětské službě.

A za kazatelnou se objevuje další Sedláček. A shoda jmen není vůbec náhodná. Milan je totiž Kájův bratranec.

Byl to docela náročný den. Pořadatel nám předal nějaké peníze, jako požehnání pro jednoho každého z týmu. Po uhrazení pohonných hmot zbylo ještě pár korun, tak jsme se zastavili na občerstvení.

Rádi chválou kdykoli a kdekoli posloužíme zdarma, ale je milé, když se pořadatel (aniž bychom něco naznačili) postará o náš cesťák. A nutno podotknout, že ne všude jsou tak empatičtí. 🙂

Tyhle výjezdy jsou moc fajn. Mám je ráda už pro tu cestu, kterou společně trávíme v jednom přibližovadle. Tmelí to tým a užijem si hodně srandy. A tak to má být. 🙂

3 komentáře to “Mokon 2011”

Leave a Reply