Nový den. Počasí je zatím nejasné, ale podle předpovědi má být slunečno. Uvidíme.

Za chvíli bude snídaně, mám ještě čas, takže si ještě chvilku posedím s knihou na verandě.

Mou pozornost upoutal předmět ve vodě.

Po vodě plave vodácký sud…

…a tady pádlo…

…a tady majitel toho všeho. A pořádně špačkuje.

Po břehu pobíhá paní a křičí (asi na manžela) ve vodě, že jde pro děti, které čekají na břehu u jezu.

Zřejmě se všichni převrhli u jezu a loď plula vesele dál. Blbý je, že dlouho před nimi ani po nich nikdo nejede. Jinak si totiž vodáci pomáhají a chytají uplavané předměty.

K snídani je (mimo jiné) ořechový řez. Kaaj si ho pochvaluje, musím ho zkusit, až budem doma.

Ivanka mi napsala receptík.

Bezva skrýš hned pro dva rafty. Ještěže ty stromy nevykáceli. 🙂

Po vydatné snídani jdeme do města prozkoumat zas nějaké uličky.

Nebe opět předvádí úžasné představení.

A samozřejmě ani letos nemůžeme minout výhled z kostela Sv.Víta

Někdo tu vyznává lásku Fandovi přímo na zdi kostela.

Fandovi?… Teda Martino! To si to nemůžete říct doma? 😀

Protože v kostele se nesmí fotit (ačkoli si tam fotí snad každý návštěvník – a mnohdy dostanou vynadáno od té paní u vchodu), tak fotím jen zvenku, ale tady >>>  je pár informací z historie. (obrázek se kliknutím zvětší)

Tenhle pohled není vůbec ojedinělý. Mám pocit, že ať jdete kam chcete, z každé uličky na vás vykoukne zámecká věžička. (obrázek se kliknutím zvětší)

Hele, stříbrňák. A kolem něho se samozřejmě srocují davy turistů.  (obrázek se kliknutím zvětší)

Čas od času s vrčením jakéhosi strojku mění polohu. A je-li třeba, umí se i usmát na fotografa.

Koukáme z mostu na vodáky. Pod námi je miniostrůvek a na něm pomníček s věncem. Že by se tu někdo utopil?

Tak to je hustý. Není (a přitom je) to pomníček. Je to reklama těch, kdo pomníky vyrábějí, že se podíleli na financování „výroby“ ostrůvku.

Hmmm, originální, ale nevím, jestli úplně vhodné.

Pamatujeme, že na raftech a loďkách jezdil takový ten zlatý retrívr. Byl všude. Jako by vždycky přeběhl a skákal do všech loděk, které projížděli. Opravdu to tak vypadalo. Zdálo se, že ani jiní pejsci snad na vodu nejezdí. Tentokrát ani jeden „blonďák“. Naopak vidíme spoustu jiných pejsků. Sedí způsobně v loďce a vítr se jim prohání v porostu. 🙂

Míjíme okno, kde prodávají pikadory a francouzské palačinky. Já jsem na maso, takže si dávám pikador. Kaaj by si dal palačinku. Stíhám sníst celý pikador a stále ještě čekáme na palačinku. To ještě netušíme, co nás čeká za patálie.

Nejprve se slečně potrhá palačinka na plotně. Dělá tedy novou. Ta se jí zase lepí na tácek. Poočku mě sleduje, jestli jí nevynadám. Ale co jsem tedy opravdu nečekala…palačinku uvnitř nastříkala jahodovou polevou, a na složenou (do trojúhelníku) dala kopičku zmrzliny (budiž, ta by se dala rychle sníst, než se roztají) a kolem ní vylila horké maliny. To vše bylo na měkkém papírovém tácku, který mi již v prohnutém stavu podala z okýnka.

No…to bude sranda. Jdeme ulicí a proplétáme se davem, abychom zatočili do nějaké odlehlé postranní uličky, aby si palačinku s tím nadělením Kaaj mohl v klidu sníst.

Když už mi ta malinovka stejně krvácí po ruce, nabízím se, že mu tácek podržím. Zmrzlina, natavená horkou malinovou polevou už taky teče. Kaaj to v podstatě do sebe naházel. Vosa Praštěnka si nás našla a obletuje nás i s kamarádkou.

Naštěstí je tu fontánka s vodou, takže se rychle umýváme, aby si snad někdo nemyslel, že mám zraněné zápěstí.

Jdeme kolem řeky. Tím, jak se hodně klikatí, to vypadá, že je všechno na dohled, ale ve skutečnosti je to podél řeky docela pěkný kousek.

„Tady byl ten jazzík?“ Porovnáváme místo, odkud jsme ho pozorovali. Jenže to byla tma. No…asi ne, asi to bylo kousek vedle, ale tady se rozhodně chystá nějaké představení. Zvědavě se díváme po zahradě se stany a několika stohy židlí.

Jsme na Latráně. Kaaj jde vybrat nějakou korunu z bankomatu. Já se kochám, jak jinak, oblohou.

Na mostě se chvíli zastavujeme. Je tu místečko se stínem, kam se uchylujeme a užíváme si roztomilý výhled.

Ufff, druhá strana mostu je lemovaná nepoměrně nižší zídkou. Skoro se k ní bojím přiblížit, abych nepřepadla. Ale ten výhled je taky prímovej. Fotím z uctivé vzdálenosti od zídky.

Že by další „katovna“? Nebo jen stylový penzion? (obrázek se kliknutím zvětší)

Blížíme se k zámku. Chvíli si sednem na lavičku a pozorujeme, jak mladík cvičí štěně aportovat. Je opravdu v začátcích. Spíš si chce hrát.

Je tu nádherně.

Tedy, co je tohle za stromek? Hárovec? 🙂

Chtělo by to se někde najíst. Kaaj ukazuje na restauraci Jelenka. Kdysi jsme viděli jejich nabídku a byly to rybí speciality, divočina…takové jako lepší a hlavně netradiční menu na rozdíl od všech okolních restaurací. Že bysme ji vyzkoušeli?

Vcházíme do zahrádky, kde je spousta stolů, ale skoro nikdo tu není. Snad jen tři paní na kafi a kousek od nás si sedla slečna. Docela dlouho čekáme, než si nás vůbec někdo všiml. Mladík s jídelníma lístkama se ptá na přání. Za chvíli máme i objednávku, protože z šesti jídel podobného složení (dát si kuřecí řízek nebo kuřecí řízečky?) to je docela brnkačka.

Kaaj si dává kuřecí řízečky s hranolkama.

Já mám ražniči s americkýma bramborama.

Další spolustolovník baští pod stolem. Zdarma. 🙂

Opouštíme Jelenku se smíšenými pocity. Ne, že by jídlo bylo špatné, ale tak nějak jsme čekali víc. Nechali jsme se ovlivnit vzpomínkami, se kterými ovšem dnešní Jelenka nemá společného víc než název. Škoda. Neoslnilo nás prostředí, ani obsluha a jídlo bylo tak nějak…ucházející.

Nádherná stavba, nemyslíte? (obrázek se kliknutím zvětší)

A v průchodu této stavby pištec na flétnu hrá. Kaaj obdarovává umělce drobnou mincí.

Další vodácký pejsek. Taková roztomilá bílá kulička. 😀 (obrázek se kliknutím zvětší)

A tady se potkal brouček, červená Karkulka a Pipi punčochatá. A další pohádkové postavy…

A další pejsci, vodáci.

Hle, toť dřevěná plavební MHD. 🙂

A jak takové kolosy dokážou sjet jez?

Tak tohle je taky rarita. Dívky se zřejmě bály, že by se jim pod vodou těžko dýchalo, kdyby se převrhly a celou dobu v ústech žmoulaly růžová brčka. 🙂 Opravdu.

A tady pluje opravdová kanoe. Dřevěná. Krásně zdobená.

Jez ji potopil, ale snad jen kvůli nám, abychom si mohli prohlídnout i její spodek.

Zpět doma… Dáváme si něco k večeři a pak se kocháme výhledem na verandě. To fakt neomrzí. Já si to užívám, ani číst nemůžu, když se ta obloha tak úžasně mění. (obrázek se kliknutím zvětší)

Volám si s našima i se ségrou a zjišťuji, kdy tedy přijedou. Prý kolem jedné odpoledne.

Kaaj se zavřel dovnitř a skládá text na melodie, které jsem mu předhodila. 🙂

Pak přichází ještě chvíli za mnou na verandu. Inu, romantika.

Tak zase něco málo z mého čtení.