Kdybyste se Kaaji zeptali, kde by se chtěl nejraději procházet, s největší pravděpodobností řekne – v lese.
Jenže těch opravdových lesů v blízkosti našeho bydliště zas tolik není. Nejblíže tomu je snad Stromovka.
Takže Kaaj začal zkoumat mapy a…našel.

Na konečné MHD na Borku vystoupíte v podstatě u kraje lesa. Opravdového lesa.
To je až neskutečné, jak je ta Pražská ulice dloooooouhá – nastoupíte na Pražské a vystoupíte na Pražské (chudák pošťačka, která ji vyfasovala).

      
Pro jistotu se postříkáme repelentem proti obtížnému hmyzu. A můžeme jít.
Skutečně…pár kroků od zastávky a vstupujeme do lesa. Kaaj se před mýma očima mění v jiného člověka. To byste nevěřili, co divočina dovede. 🙂

Přesně chápu, co tím chtěl básník, teda spisovatel, říct…
Jakožto nadšená houbařka se dívám po pokladech v trávě. Ale dnes je budu lovit jen foťákem, takže můžu „brát“ i ty, co neznám. 🙂 Tuhle teda zrovna znám. A ty jahůdky…

   
Jak se tak snažím vyfotit první houbový nález, sápu se po stráni a najednou jsme na cestě zcela jiné.

Tak už jsme na ní zůstali a šli dál, kam nás zavede. Komáři se kolem nás sdružují, ale jakoby kolem nás bylo silové pole, netroufají si přistát.
Asi se jim tu dost daří, protože tu podél cesty teče malý pramínek. Kaaj všechno zkoumá a tak není divu, že když uviděl „cosi“ jako betonový bunkr, na cestě ho nic nezadrželo.

      

„Pojď sem, je tu krásně chladno…fakt,“ láká mě k prohlídce. Dobrá. Přeskakuji strouhu a jdu se taky podívat.
„Týjo, tady je fakt chladno. Jak je to možný? Tady je tak 15°C. Nemáš na hodinkách teploměr?“ ptám se.
A Kaaj má.
Z nějakých 27°C se teplota pomalu propadá… Když už se měření poněkud ustaluje, říkáme si, že počkáme na 14,8°C a půjdem dál. Á, je to tu…14,7°C a Kaaj se chystá nasadit si hodinky zpět na ruku. Na vteřinu se objevilo dokonce 14,6°C jenže to už citlivá sonda zachytila teplotu přiblíživší se ruky a skočila zpět na 14,7°C.

      

Ještě jednu zvláštnost jsme tu zjistili. Ozvěna. Hlas se nese kdovíkam. Zkoušíme ji nahrát na video, ale není to ono jako naživo.

Pokračujeme v cestě.
Copak je tohle za tajný vchod? To se zjistí, když si na něj posvítíte.

   

Přes mostík a dál… Teplota na hodinkách se probírá z podchlazení. 🙂

   

Kaaj se nemůže vynadívat na tu plnost zeleně a fotí snad každý strom. 🙂 Ovšem ty mraky berou i mě.

                                 

Tak snad by to chtělo trochu změnu, ne? 🙂

Míjíme obrovské obydlí. Trochu to vypadá jako penzion, ale nikde není žádná cedule krom zákazu vjezdu a vodění psů, protože je to soukromý pozemek. Na trávníku odpočívá krásný huňatý pes…asi nemá rád společnost dalších svého druhu, proto ten zákaz.
Být to penzion, bylo by tu krásné dovolenkování. Ale na bydlení je to opravdu trochu z ruky. Asi mají všichni majitelé (vypadá to na více rodin) auto.

   

A kdo by snad měl dost stromů, jsou tu k dispozici skály.

      

Posilňujeme se malinami.

„Slyšels to?“ ptám se trochu znepokojeně. A Kaaj to slyšel. Blíží se bouřka.
Raději se obracíme zpět, ať nemusíme buřinu přečkat pod nějakým velkým stromem.

   

Kaaj je ve svém živlu. Na mostě se mu zablýsklo v očích a už je u potůčku. Tedy…v potůčku.

            

Chvíli to vypadalo, že já půjdu po suchu a Kaaj to vezme vodou…nakonec ale vystoupil na břeh a čvachtal si to vedle mě. 🙂
Blížíme se zpátky ke staré cihelně.

         

Tady kousek je střelnice. Kaaj neodolal a jde se podívat blíž a přitom vzpomíná na své střelecké úspěchy.
„Tak to bude ta střelnice, kam jezdí Dejv,“ říká Kaaj.

Tak třeba se Kaaj někdy dostane i dovnitř.
Ó, zajímavá směrovka. Taková…přírodní.

„Kájo, vezmeš mi odsud kamínek na památku?“ ukazuji na zem.
Kaaj odmítá, nechápu proč. 😀

„Hele, liška,“ jsem nadšená. Není to ta lesní, zrzavá. Je žlutá a houbovitá. 🙂 Půjčuji Kaajovi foťák, ať mi ji sejme. Ale jeho opět uchvacují spíš stromy.

            

Ale živá zvířátka tu taky potkáte.
Tak třeba tohle je Jaroušek… (Tak na něj panička aspoň volala.)

      

…a rád se zdržuje vzádu za svým kamarádem (nebo možná vlastním synkem?).

Potkáváme i počestné pocestné a téměř všichni nás zdraví, tak, jak se to dělá na vsi.
Jsme už kousek od zastávky, ale ještě je čas a Kaaj se nechce rozloučit s lesem. Usedáme na kmen a Kaaj nasává les do poslední minuty.

         

Repelent už přestává fungovat a štípance jsou fakt bolestivý.
Tak jsme vyrazili zpátky na zastávku.

      

V jednu chvíli se tu udělala kolona aut. Nějaký kaskadér to jen taktak ubrzdil. Všichni (kdo tu čekáme) s úžasem sledujeme jak má za zády naloženou fůru klád. Je div, že se tím drsným zabržděním setrvačností nepřesunuly dopředu ke spolujezdci (nebo hůř). Navíc to vypadá, že zadek auta by se rád co chvíli oddělil. Tak to je tedy odvážný kousek.
Nasedáme do MHD a jedeme domů. Obloha se kaboní jak zlopověstné znamení…(jak by zazpíval „klasik“).
Co kdybychom si zašli někam na pozdní oběd, ať nemusím vařit? Báječný nápad. A uvařili nám fakt výborně.

      

Nedáme si ještě kávu a horkou čokoládu? A co třeba horký maliny?

      

Prima lesní výlet s prima lesní malinovou tečkou nakonec.

2 Responses to “Opravdový les!”