20.8.2012
Tak konečně je to tu.

Den, kdy se nezdá, že by byla ukrutná zima, nemělo by pršet a vůbec…podmínky jsou příznivé pro přespání na zahradě.
Buřtíky? Máme.
Chleba? Máme.
Pití? Máme.
Stan? Máme.
Spacáky? Máme.
Kytaru? Máme.
Zpěvník? Máme.

Nic nebrání tomu, abychom tu zůstali.
Nejdřív se staráme o stan.

Není to úplně sranda, ale nakonec se nám ho daří „rozbít“ na nejrovnějším místě svažující se zahrady.

        

Niki zmerčila objektiv a pózuje. Jenže objektivu se líbí hlavně asparágus a meruňka v popředí, takže si zaostřuje jak chce. 😀

   

Stan stojí, je na čase připravit dříví na oheň. Kaaj s taťkovou pomocí se do toho neohroženě pouští.

     

Mamka chvíli neposedí a pořád někde něco pod stromy sbírá a hrabe…

Už hoříííííí!

      

Niki se chce jít zabydlet do stanu. Berou s Janou spacáky a hurá do hajan. Ne, to je ještě brzo. 🙂

Ještě se musíme pustit do špekáčků.

A po dobré večeři se jde muzicírovat. Niki a Kaaj už jsou sehraná dvojka. Niki vybírá, Kaaj hraje a pak všichni společně zpíváme. Tedy občas do toho i Niki zdařile zaimprovizuje na flétnu.

          

Zaznívá spousta hitů z Nikolčina zpěvníku, ale také úplné novinky jako třeba nový song „Mňam“, který si Niki vyloženě užívá, neb refrén je opravdu jednoduchý. Sloky si Kaaj vymýšlí za pochodu. 🙂

Pomalu se stmívá. Niki se nás snaží vystrašit s baterkou pod bradou. 🙂 Za chvíli na ni ale doléhá únava. Jana ji bude muset uložit.

       

Tak jsme tu osiřeli. Je po desáté, takže Kaaj odkládá kytaru a jen se díváme do praskajícího ohně. Cvrčkové tu hrajou o106. Nad hlavou se nám zjevilo miliooooon hvězd.

  

Čím víc pohasíná oheň, tím víc hvězd se zjevuje. V hlavě mi hraje nový song: „Ten, kdo stvořil Orion, Plejády a slunce zář, galaxií milion, celé naší země tvář…“

   

Ochlazuje se, tak přidáváme pár polínek, aby oheň nevyhasnul.

 

Je to tak uklidňující. Pozorujeme satelity, ISS…všechno, co se na nebi hýbe.
„Viděls to?“ Překvapeně sledujeme objekt, který chvíli jede rovně a najednou se zastaví, změní směr a stejnou rychlostí letí jiným směrem. To by nám známé objekty neudělali. Letadlo to není…tak co to je? Asi za půl hodiny na jiném místě oblohy udělalo něco dalšího podobný manévr.

Je kolem druhé a za našimi zády (někde hrozně daleko, protože není slyšet hromy) se vydatně blýská. Snad se to nedostane až sem. Kaaj slíbil taťkovi, že jak se nad námi zablýskne, hned volá, abychom byli odvezeni do bezpečí. 🙂
Oheň už dodoutnal. Jdeme do stanu za holkama. Ty už spí.

Ó, tolik místa, to jsme ani nečekali. 🙂 Niki pravidelně sjíždí z kopce do rohu stanu, schoulená do klubíčka, takže tam zabírá nějakých 60cm2.
Za chvíli zjišťuji, že to není vůbec nic divného. Při sebemenším pohybu se sklouznu o 20 čísel níž. Jana každou chvíli Nikolku vytahuje nahoru, ta se ale do minuty zase úspěšně veze dolu.
Musím se usmát, když zaslechnu zvláštní zvuky. To bude Niki se svým skřípáním zubů. 🙂

Já a Kaaj po čtvrthodinách zjišťujeme stav podnebí.
„Do sedmi by se to sem snad nemělo dostat,“ šeptá mi Kaaj s tváří osvětlenou mobilem.

Ještě několikrát se díváme na předpověď. Skrz stan velmi zřetelně vidím pulsování světla od četných blesků. Jsou už i slyšet hromy.
Je kolem čtvrté. „Neprší?“ šeptám tiše ke Kaajovi. Ten právě zjišťuje nejaktuálnější stav hlavou vystrčenou ze stanu.
Vypadá to, že to, co nás mělo těsně minout se k nám nečekaně stočilo. Teď už hřmí docela hrozivě a blýská se opravdu hodně viditelně. A skutečně trochu prší.

Předpověď hlásí, že do půl hodiny začne pěkný slejvák. Co teď?
Kdybychom tu byli jen já a Kaaj, schováme se do boudy, ale co když se Niki bude bát? A taky Kaaj to taťkovi (dědovi) slíbil. Dobrá, voláme našim, aby pro nás přijeli. Niki se pomalu probírá. Snažím se ji přesvědčit, že je to úžasné dobrodružství, a že o tom pak budeme babičce vyprávět. Začíná se usmívat a užívat si to.
Přenášíme pod střechu spacáky, aby nenamokly a utěsňujeme stan. Zamknout zahradu a jdem. Sbíháme z kopce a za chvíli už je tu děda s autem… Jana vstává ráno do práce a tak si vystupuje u sebe doma a jde dospat ty dvě hodinky do své postele.
My frčíme k našim.

U garáže začíná pršet víc, máme to jen taktak. Schovávám Niki pod bundu a prcháme se schovat. Blýská se o závod. Babička už nás čeká. Niki jí vypráví co se dělo. Zalezla si do postele mezi dědu a babičku a za chvíli spí.
My se taky soukáme pod deku, ale spát nemůžeme. Fascinuje nás to blýskání, hlasitý déšť, hřmění.
Nakonec přece jen zavíráme oči…

A jen co je zavřeme, už slyším hlásek: „Stávejte! Kájo…Zdeni…už je ráno…“
Jak je možný, že to dítě už vstalo? Nechápu to. Po takové noční akci. 🙂

Když jsme později už sluníčkem oschlý stan sbalili, zjistili jsme, že ten noční „zvuk“ nakonec asi nebylo skřípání zubů. Vypadá to, že se asi krtek chtěl dostat na povrch, ale bránil mu náš stan a my, ležící-spící. 🙂