…den první

Už jsme tu zas
Už potřetí máme tu čest trávit společně s účastníky Kurzů Alfa víkend v Bukové, kde máme „zabukováno“ apartmá.
Dokonce jsme dorazili o pár minut dřív než Kája s Ivou, kteří tu tomu všemu velí.

Petr si pro změnu cestu mírně prodloužil – inu potmě se odbočka snadno mine.
Aparátu jsme tentokrát vzali opravdu co nejméně, takže i zapojení má Kaaj poměrně rychle.

Bible a nůž
Přivezli jsme pár knížek, kdyby si chtěl někdo pořídit pěknou Bibli nebo zajímavé čtení na večer.
„Máš tu i tu novou Bibli?“ ptá se mě Kája. „Mám, támhle,“ ukazuji na roh stolku. Kája se do ní podívá, až bude chvilka.

Vlastík by se rád kouknul hned. S rozpačitým úsměvem prohlíží ze všech stran Bibli zatavenou do igelitu a přemýšlí, jak by si ji nejlépe prohlédl. „To si otevři,“ nabízím. Vlastík vytahuje mačetu… (no dobře, trochu jsem si zapřeháněla), nožík a opatrně prořezává ránu v igelitu. Ufff, nikomu nebylo ublíženo a žádné zvířátko (ani kniha) nebylo zraněno.

Nová a chutná
Okénko se otevírá a paní kuchařka se chystá vydávat večeři. Je nová. Paní kuchařka. Teda i večeře (ale ta je spíše čerstvá než nová). Skoro všichni se olizují. „Je to dobrý, co?“ pochvaluje si Jirka. A je na čase chválení. Tentokrát ne večeře, ale Krále králů.

Denodenní chléb? Ne. Štrůdl
Kája nás ale klidní, že ještě čekáme na jednoho z účastníků a že je dost času. Na stůl se snáší zákusky.

„Máte štrůdl?“ zjišťuje Robert, jestli někomu na talířku nechybí. „Jojo, asi tři druhy,“ odpovídá mu Kaaj. „Tak tenhle štrůdl můžete jíst pořád,“ ukazuje Robert na jeden z vystavených skvostů a manželka – autorka (nám, překvapeným Robertovým výrokem) dovysvětluje: „protože je bez cukru.“ Kaaj si nenechá ujít žádnou příležitost a když Robert ukazuje na druhý typ štrůdlu, promptně mu bere slova z úst: „A tenhle jenom v pondělí.“ 😀

„A ten perník,“ ukazuje Jirka na další povedený kousek na talíři, „to je dílo Salomky a mě. Ona vedla a já pomáhal.“ Nemůžeme než ochutnat výtvor dědy a vnučky…a stojí to za to. Salomka a děda se fakt vytáhli. 🙂

Mix-music
Nastavujeme si zvuk a Kaaj mezitím využívá času (než chvály propuknou) a drnká skoro „na přání“. Tu španělskou hudbu, tu country, (jódlování se naučí do příště), klasický rockový postup, pohádkové melodie, či klasickou hudbu – Vltavu (potažmo Smetanovu Hatikvu). Ač hraje jen tak „kulisově“, přesto vidím na tvářích povídajících si lidí, komu je který styl blízký. Je to zábavné. Iva doplňuje španělské rytmy tancem a sklízí veselý obdiv. „Vem si lžičky,“ radí Kaaj Ivě, jak imitovat kastaněty.

A pak bude představení…
…říká Kája. Nemyslí tím chválu ani žádnou show. Myslí tím, že se každý představí.
V kroužku u stolu tedy jeden po druhém lidé vstávají, říkají své jméno a jak si přejí být oslovováni.

Kája se představuje jako Karel, „ale neříkejte mi Karle,“ prosí.
Kaaj se představuje též jako Karel a též prosí, ať mu neříkáme Karle, neb tak jej oslovovala matikářka a on má z toho stále silný zážitek. 🙂
Jsme připravení spustit chvály na úvod. Kája nás jako chválu vychvaluje, jak v Budějkách pokaždé hrajeme na Alfách a když už nejsme, pustí si nás aspoň z mobilu…a k našemu překvapení větu ukončuje slovy: „A teď si pustíme promluvu.“ Smějeme se.
Iva manžela rychle koriguje a Kája se promptně opravuje: „Teď bude samozřejmě chvála a pak pustíme promluvu.“

Ticho, prosím! Promítá se…
Místnost potemněla, začíná se promítat. Kaaj odchází (má ještě jednu důležitou schůzku v našem apartmá) a já zůstávám na promluvu Nickyho, abych nerušila. Těším se, že si udělám kávu a pak se pohodlně usadím.

Jako myška cupitám ke stolku s občerstvením. Sypu něco do hrnku…pro tmu nevidím, ale je to příliš jemné na rozpustnou kávu. Ajaj, to bude turek. Sypu to opatrně zpátky (samozřejmě z čistého hrnku). Sahám po druhé dóze a co nejtišeji otáčím víčkem a trpím, když natržený alobal (původně vakuově chránící směs v dóze) nemilosrdně skřípe po plastu.

Skoro nedýchám, abych nepřispívala k už tak dost nepříjemným ruchům. „Že já se na to kafe nevykašlala nebo si ho neudělala předtím,“ spílám si tiše. Tak a teď voda… tichounce uchopím termosku a palcem chci smáčknout „uvolňovací páčku“, aby voda vytekla. Ozval se skřípot podobný prasátkovskému zakvičení. „To snad není možný!“ Co nejomluvněji se krčím u stolku. Otevírám tedy víko termosky a modlím se, ať je tam aspoň kapka vody (protože podle potěžkání tam už moc nezbývá a tohle martyrium už s druhou konvicí prostě nepodstoupím). Je tam. Hurá. Nikdy dříve jsem neslyšela vodu tak hlasitě šplouchat. „Ten hrnek je snad bezednej,“ říkám si s každým probubláním vody. Dobrá, je tu poslední část mého dramatu. Mléko. Otevírám víčko a čekám, co si na mě pro změnu připravilo mléko. Je to dobrý. Víčko nevrže, krabice nekvílí ani na mě nevycáklo, nepromáčklo se… a je to tu. Mléko je hustější než voda. Jestli voda žbluňkala, tak mléko si hlasitě pomlaskává. Uffff…je to. Mám kafe a vítězně si jdu sednout. Zasloužená odměna po těch útrpných hodinách přípravy (dobrá, byly to asi minuty, ale mě to připadalo nekonečné).

„Odsud to, sestro, nemáte.“
Nicky na plátně vypráví příběhy, které se skutečně staly. Už jsem je párkrát slyšela a stejně mě to pokaždé pobaví.
Mnozí znají, ví nebo slyšeli o Otci a Synu. Duch svatý je ale pro mnohé nejasná otázka.

„Kolik z vás věří v Otce?“ ptá se kazatel. Zvedne se les rukou.
„Kolik z vás věří v Syna?“ Zvedne se les rukou.
„Kolik z vás věří v Ducha svatého?“ Zvedne se jedna ruka a její majitel hlásí: „Ten kluk, co věří v Ducha svatého tu dneska není.“
Nebo…
V jistém sboru se paní nadšeně zvedne a zvolá: „Halelujá!“
„Sestro,“ upozorní ji kazatel, „to tady dělat nesmíte.“
„Ale já jsem tak šťastná a plná víry,“ nemůže se paní udržet.
„To ale, sestro, odsud nemáte.“ 🙂

Pán ji oslepil, abych nemusela lhát
Po promluvě se ke mně přitočila Lenka.
„Tak jí tu máš,“ ukazuje na knihu o Smithu Wigglessworthovi. „Já už jí taky mám,“ říká mi.

Vím to. Sama jsem ji tajně přivezla Pepovi při výměně pneu. „Nesmíš jí do devátýho Lence prodat,“ zavazoval mě slibem do dne Lenčiných narozenin.
Ojojoj…jak tohle vyřešit? Nechci Lence lhát, že kniha došla, nebo tak něco. V hlavě se mi převalovaly možnosti, jak to udělat, abych se vyhnula lži, byť pro dobrou věc.

Lenka často obchází police s knížkami a já jen doufám, že se mě nezeptá na tu konkrétní. Jsem vděčná za reklamu, ale v tuto chvíli trnu pokaždé, když se Petr od kazatelny pochvalně zmíní o Smithu W.

„Si jí už budu muset pořídit, když jí pastor tak chválí,“ říká mi poté Lenka. Ač ráda prodávám, v tuto chvíli doufám, že svůj úmysl Lenka neprovede ihned.
Blíží se slavný devátý listopad, mému napětí bude brzo konec. Sedmýho se mě Lenka ptá, jestli knihu mám, že ji tam nevidí. Jsme s Kaajou právě (naštěstí) na odchodu, tak jen říkám: „Jojo, je jich tam dost.“ …a rychle mizím, aby si ji snad ještě teď nechtěla koupit.

A pointa? Dnes mi Lenka vysvětluje, že tu knihu celou dobu nikde v mém obchůdku neviděla. Chodila kolem ní a nic. Nemůžeme si to obě vysvětlit jinak, než, že jí Pán zastřel zrak, aby ji neviděla a nekoupila…a já nemusela ani jednou zalhat.
„No a teď už jí zas vidím,“ říká mi s úsměvem a ukazuje přesně na místo, kde záhadná kniha skutečně leží.

Dobrou noooooc, Bukovááá!
Jedna po půlnoci…Kaaj už klidně oddechuje v posteli. Ještě před chvílí mi tu zpíval různé, textově hodnotné písně, ale ve vodorovné poloze se člověku nepodaří býti dlouho vzhůru. Petr ve vedlejší místnosti už také utichl a zřejmě spí. Takže jdu taky do hajan ať ráno vstaneme včas a čerství.

A byl alfavíkend, den druhý

(K)rušná noc
1:00 hodin. Vůbec nemůžu zabrat. Příliš měkké postele mi zkrátka moc nevyhovují. Snažím se usnout, ale spánek si dává na čas. Číst si nechci, abych nevzbudila Kaaju, který si odpočinek (po perných týdnech) opravdu zaslouží.

Tak se aspoň modlím za různé věci a zároveň doufám, že jsem-li v klidové poloze, moje unavené tělo si trochu odpočine. Dvě hodiny…půl čtvrté. Nic.
Teprve když se objevuje drobný náznak svítání, upadám do spánku a jak jinak, budík slyším jen velmi nerada.
Hlavou mi běží, že bych měla vstát, než bude frmol u umyvadla (nějak mi nedochází, že tu na patře jsme asi jen 4).

Hladoví někdo? Těžko! 🙂
U snídaně se s radostí vítáme s Radkem a Jitkou, kteří přijeli až dneska.
Jak jinak, je tu opět veselo.
Dopoledne uteklo ani nevím jak a je oběd.
Už když jsem v pátek koukala na program, bylo to samé jídlo (snídaně, kafíčko s buchtou, svačina, oběd, kafíčko s buchtou, svačina, večeře, kafíčko s buchtou…), říkám si, kdy bude prostor na vlastní program? 🙂
Většina osazenstva se jde po vydatném jídle projít, aby si pak opět mohli dát něco malého ke svačince. 🙂

K večeři jsou opět těstoviny. Paní kuchařka je asi ráda dělá (a my máme těstoviny rádi), akorát se jí pokaždé nějak rozvařujou. To bude tím, že je dá na plotnu a mezi tím jde uklízet a vytírat pokoje.
Někdo se jí ptá, jestli je tam nová, že tu bývaly jiné kuchařky a že se střídaly. Trochu zamračeně odpovídá, že jsou obě nemocné (ó jé) a tak to zbylo na ní samotnou…celý víkend. Tak proto nám připadá taková nesdílná oproti těm dvěma. Má toho moc.

Bleble…
Né, to si nestěžuji na jídlo. To je hra, kterou jsme si takhle zkráceně s Kaajou pojmenovali a jsme v ní trénovaní od neteřinky. Hned, jak jsme ji u dětí zahlédli, uháníme je, ať si s námi zahrajou. A konečně nastala příležitost.

A nevěřili byste, kolik dospěláků to přitáhlo, když se z našeho kouta vzrušeně ozývá: „Sluníčko!…moje…nene moje. Blic, Dušík-pušík…Kanada! Ruka!…já byl dřív.“ Vášně se stupňují. „Značka! Iglůůůů, to je moje. Dudlíková…noooo ta flaška…moje.“ Radek by na obrázky postřeh měl 🙂 ale zbytečně ho brzdí jejich pojmenování: „To zelený…tady to…jak ono se to…strom.“ Moc jsme si to užili. 😀

Odpočinek na nebesích…
…tak skoro tak to vypadá, když si jde Kaaj číst na místo určené (pravděpodobně) jako nocležna pro děti. Moc se mu tam nahoře líbí a prý se mu tam krásně čte.

Den D a večer V
Je to tu. Ústřední večer víkendu. Chval je tentokrát o něco víc a pak už následuje jedno svědectví za druhým.
„Byl jsem nemocen a jsem zdráv.“
„Neměla jsem nic a On mě naplnil radostí, že v Něm mám víc než se mi zdálo.“
„V den, kdy jsem se Mu vydal, Duch svatý mi dal svůj dar.“
„Ježíš se mě dotkl tak, že dodnes to nic, co svět nabízí, nemůže ničím překonat.“
Potřebujete uzdravit? Chcete to, po čem toužili i tihle lidé? Toužíte se setkat s Bohem, s Duchem svatým? Pojďte si pro to… A lidé jdou.

Trávíme…
Někdo buchtu, ale mnozí spíše prožitky z tohoto večera.
Padají další otázky. Zaznívají další svědectví, zážitky a zkušenosti…
Robert se opět projevil jako zkušený vypravěč a na sklonku večera baví zbytky osazenstva svými zážitky z dětství (Hracholusky se v době jeho dětství teda nenudily).
My se těšíme do sprchy a do hajan. Dobrou…

A byl alfavíkend, den třetí

Dobré rááánooo, Bukovááá!
Křičí (ve skutečnosti jen tlumeným hlasem) Kaaj do otevřeného okna. 🙂
Oproti včerejší noci jsem se dnes vyspala o mnoho lépe. Kohoutci se předhánějí v kokrhání o 106.

Po snídani jdu svléknout postele a sbalit věci. Po dvou minulých pobytech, kdy jsme po obědě odložili talíř a nastal shon a běh a kalup (což vůbec nemám ráda) a pak jsme celý uhoněný jeli na shromko, vybalili a zase hráli, mám dnes plán.
Po promluvě, až všichni půjdou na hovory do klubovny, vniknem do sálku a v klidu sbalíme knihy, kytary, aparát…a tím si ušetříme stresík před odjezdem.

Člověk plánuje…
Odehráli jsme chválu a zmizeli z místnosti. Kaaj se kochá vesnickou náladou a slunečným počasím. Já si dělám pořádek v účetnictví. Po nějaké době si říkám…už je po promluvě. Asi už půjdou do klubovny a my můžem jít balit.
Ticho. Že by se to posunulo? Možná je ještě promítání…
Jdu na průzkum. Tiše procházím kuchyňkou až k pootevřeným dveřím. Kája něco povídá, občas je slyšet cinkání lžičky v hrnku s kávou. Asi debata. Hmmm. Takže přesun zrovna dnes není. O-ou. Ale to moc na debatu nevypadá…ačkoli, jestli si pořádně nevyvětrali, vůbec bych se nedivila, kdyby tam všichni klimbali. 🙂 (V jídelně je totiž stabilně těžký vzduch.)

Vracím se s nepořízenou do pokoje a jen doufám, že před obědem bude chvilka na balení aparátu, abychom se přece jen trochu vyhnuli těm hoňkám před odjezdem. 🙁

Držíme se zpátky…
Tento víkend se téměř neúčastníme debat. Ze začátku měl Kaaj schůzku, pak pracoval na novém kabátu ZBK (čas kvapí a do 3 týdnů to má mít v kupě) a pak už jsme spíš nechtěli narušovat sžitou komunitu. A bylo to dobře. Kája a spol se s tím popasovali moc pěkně.

Loučení
…je na celém tomhle pobytu nejtěžší. Sice se s mnohými za chvíli uvidíme v církvi, ale už ne v tomhle poklidném koutu vesnice, kde lišky…vlastně slepice dávají dobrou noc.
Paní kuchařka už si na nás zvykla a je usměvavější. Nejvíc roztává, když jí Kája předává dáreček.
Ještě nám dává jídlo na cestu, balíček jako od Mikuláše. 🙂
Jojo, hodil by se ještě den navíc. Tak zase na příštím alfavíkendu…nashledanou.