Proč „Mikroturné“?
Protože vystupujeme v pátek a pak hned v neděli. 🙂

A tady je pár osobních postřehů…

Třeboň
Pátek 10.6.16
Vždycky se rádi jdeme podívat na Noc kostelů. Tentokrát jsme my sami součástí programu.

Máme hrát v Třeboni v metodistickém kostele, kde už to z minulé návštěvy trochu známe. Těšíme se a zároveň jsme nesví, protože původně jsme se domlouvali o hraní před kostelem – jakože evangelizační koncert na otevřeném prostranství. Teď ale máme hrát uvnitř, pro což naše nástrojové obsazení není úplně nejvhodnější.

S bázní a respektem vybalujeme své věci na pódiu a Ivoš se nás snaží nazvučit co nejjemněji.
Můžu říct, že takhle potichu už asi nikdy TWB neuslyšíte 🙂

Po úvodních písních ze zpěvníku a uvedení Pavlem Hradským (neplést s Pavlem Podhradským, který nás doprovází) vystupujeme na pódium.

Kaaj zpívá opravdu „gently“ takže já mu dozpěvuji spíš takovým ševelením. No… v mých odposlechových sluchátkách to nezní úplně špatně, ale našemu běžnému projevu se to zdaleka nepodobá. Kluci škrtí svoje nástroje jak jen to jde. (Kostel je ale „nazvučený“ už sám o sobě, takže tlumit zvuk jde opravdu těžko.)

Kaaj ke každé písni říká její malý příběh a na plátno se promítají texty.
Ti, kdo s námi zůstali až do konce, si koncert docela pěkně užívají. Někteří se snaží s námi zpívat, vzadu někdo tančí… po skončení se dvě sestry nadšeně ptají, jestli bychom nemohli zahrát na Poušti (na nějakém jejich setkání). Kaaj s úsměvem odpovídá, že rádi, když nás pozvou.

Kluci se jdou najíst do vedlejší místnosti. My se ještě chvíli „družíme“ a mile mě překvapují posluchači, kteří jdou také na chlebíčky do vedlejší místnosti. Cestou se u mě zastavují a děkují za vystoupení. Sdělují svoje zážitky (silné texty, krásná hudba, moc se nám to líbilo, krásně jste zpívali, máte cd? Jaký je odkaz na vaše stránky?…) Přiznávám, že ve skutečnosti mě to docela překvapilo. Trochu jsem se bála, že to byl velký „nadupaný“ průšvih, ale zřejmě jsme se vážně těm, kdo zůstali, líbili.

Povídáme si ještě před odjezdem s Pavlem (kazatelem). Předpokládal prý už předem, že někteří členové, kteří se tu ukázali spíše z věrnosti (protože církev pořádá akci) pravděpodobně odejdou ještě před koncem, ale samotného ho překvapilo, kolik lidí zůstalo. (Já osobně obdivovala jednu babičku s dědouškem, kteří vážně zůstali až do konce se spíše mladšími ročníky). Pavel přiznává, že tu nemívají často tenhle druh hudby, a vypadá upřímně, když říká, že je rád, že tu zazněla. Je rád za každé obohacení, a že lidé mají možnost slyšet i něco jiného.
Jsme vděční za všechna povzbuzení a milá slova, přesto máme rozporuplné pocity. Snažili jsme se nic nepokazit, předat posluchačům co jen jde, ale bylo to pro nás spíš takové jemné rozehrání, zkouška. Věříme, že na nedělním Celošumu, kde budem hrát venku, budeme moct hrát tak, jak jsme zvyklí (uvolněněji a nahlas :-).

Celošum
Neděle 12.6.16
Kaajův bratránek se nás nedávno telefonem zeptal, jestli nechceme zahrát na jejich akci. Prý bysme se tam výborně hodili. Pokud za sebe na neděli seženeme náhradní chválu, tak proč ne?
Krumlovští chváliči, naši zlatí, budou hrát na shromku v Budějicích místo nás, takže nic nebrání naší návštěvě Celošumu.

Přijíždíme do Sušice a snažíme se nějak dostat autem na Santos, což je park-ostrůvek se spoustou chodníků, ale ne silnic. Martin-basák nás po telefonu naviguje a my se vydáváme po pěších stezkách – autem. Krčím se podvědomě na předním sedadle a tiše se omlouvám, když maminka s kočárkem odbočuje na trávník.

Jsme na místě. Je tu docela hodně aut, to trochu uklidňuje moje podrážděné svědomí. 🙂

Nádherný park, dřevěná restaurace s podiem, spousta lavic…moc pěkné.

 

Nosíme věci na podium, kde pobíhají klávesák a dirigent pěveckého sboru. Ti vystupují před námi. Zvučí se hodně dlouho, takže my se budem muset nazvučit až těsně před vystoupením.

Seznamujeme se s Honzou Spěváčkem (kazatelem CB Sušice), který to tu všechno vede a moderuje. Říká nám jak bude co asi vypadat (a ptá se Kaaji, jak to má vlastně oznámit, že to nikdy nedělal), dostáváme zároveň poukázku na jídlo a pití…
A už je tu i bratránek Milan s novým přírůstkem do rodiny – (prý jen) roční fenka.

 

Tohle, že je štěňátko? 🙂
Po chvíli se vítáme i s Milanovou ženou. Přišli se na nás podívat.

První těleso nastupuje – TOG – Touch Of Gospel
Jsou výborní.

Je vidět, že jsou dobře secvičení. Některé sólové výstupy mi berou dech a zároveň mi do těla vhání trému: „Po těhle mám zpívát já?“

(panorama lze kliknutím na obrázek zvětšit)

Stojíme hned vedle Ivoše-zvukaře, takže mu Kaaj a Martin-basák radí, když zvuk nahoukává nebo sólistův mikrofon nepremáva. Jen mě tak napadá, kdo mu bude k ruce (teda k uchu), až budem na pódiu?

Průběžně poprchává, ale lidé si jen roztahují deštníky a zůstávají na místě. Obdivuhodné.
Když choir končí svůj výstup, k pódiu přibíhá drobná paní v květinovém kostýmku a prosí o přídavek. Dirigent se tázavě podívá na Honzu Spěváčka a ten jedním zvednutým prstem povoluje jeden přídavek. 🙂

A je to tu…jdeme. Vážně se trochu bojím vystoupit po předchozím čísle. Rychle zapojujeme komba, kytary, odposlechy do uší… Ivoš se snaží nás nazvučit, ale naše odposlechy nějak nejdou rozchodit. Honza už by nás rád představil, do toho Ivoš neví, proč naše odposlechy stále nefungují, když všechno svítí. Do toho zase trochu krápe a já se dívám po lidech sedících před námi. Trochu se mračí, to není dobré. Jen ať je nevyplašíme, modlím se tiše. Čím déle zvučíme, tím méně času nám zbývá na hraní.

Odposlechy už jakžtakž jedou…Dobrá, zahrajeme první píseň, a snad to Ivoš během ní doladí.
Zpívám po paměti, takže mi to tedy klidu nepřidalo. Nechávám si odposlech přidat a hrajem dál. Je to trochu lepší, kluci znějí uvolněněji než v pátek… Ale hlavně, nejenže ti lidé (včetně těch postarších) neutekli, ale původně podmračené tváře se vyjasnily a pod stolem si podupávají do rytmu. Tak to je mazec.

Kolemjdoucí se zastavují a poslouchají. Někteří s námi zpívají opakující se refrény, ač naše písně musí dnes určitě slyšet poprvé. Kaaj doprovází písně slovem a využívá tak čas pro ladění (struny v tomhle vlhkém venkovním prostředí pěkně pracují).
Stojící lidé (mladší i starší) se pohupují v rytmu, rocker vzadu tančí se svou ženou. Starší muž má zvednuté ruce a zpívá. Pěkně se to rozjelo. Ale už je asi čas skončit.

Kaaj se ptá pořadatelů, ale Honza je někde pryč. Jsme povzbuzováni hrát dál. Po další písni se Honza objevil v našem zorném poli s klobáskou na stole. Kaaj se ptá jestli už máme končit. Honza s úsměvem od ucha k uchu zvedá tři prsty. Jsem v šoku. Opravdu můžeme ještě dát 3 písně? To už bude v podstatě celý playlist, i když jsme tak dlouho zvučili.
Před pódiem se prohnaly dvě členky chóru a řádí. Musím se usmívat. Jsou úžasné 🙂
Výborná atmosféra.
Tohle je přesně to, proč to děláme – oslovit, pobavit, přitáhnout (tím správným způsobem) pozornost, předat poselství.
Ufff, tak to dopadlo nad očekávání dobře.

Děkujeme upřímně za potlesk a rychle vyklízíme pódium pro další číslo. Jde to docela rychle, takže za chvilku už máme věci v autech. Kluci jdou na baštu a my je následujeme, když nás cestou zastavují lidé a vyptávají se, mluví v superlativech o vystoupení, a jsou nadmíru mile překvapení, že jsme přístupní přijet na jejich pozvání.

Kaaju odchytil rocker, který vzádu tančil se svou ženou. Povídají si. Vzpomíná si na koncert ve Vimperku tak ho potěšilo, že jsme dneska tady.

Zdeněk, který měl povídání před Sebrankou, se nás vyptává, jak moc reálné by bylo, kdyby nás pozval na nějaké evangelizační hudební odpoledne. S radostí přijímá Kaajovo přitakání a rozebírají spolu, jak by to asi vypadalo. Líbí se mu jasné texty a srozumitelné hudební podání. Jeho syn se spíš zase zajímá o Kaajovu kytaru a svěřuje se, že sám taky hraje v mládežnické kapele.

Blíží se k nám (již dříve zmíněna) paní v květinovém kostýmku a s rozzářenýma očima se ptá na CD. Šokuje mě dodatkem: „Já totiž tuhle hudbu miluju.“ Takže skrytá rockerka? To by mě teda nenapadlo. 🙂
Bratránek s manželkou se přišli rozloučit. Jsou mile překvapení tím, co se to v nás skrývá. Moc se jim to líbilo (ale co už by tak příbuzenstvo mohlo říct jiného?) 🙂

Dobrá, jdem na to jídlo. Kluci už jsou najedení, tak s námi čekají, až kuchař připraví jídlo nám. Pak se všichni přesouváme podívat se na Sebranku českomoravskou.
Krásné místo je hned vedle rockera, se kterým před chvílí Kaaj mluvil, a taky zrovna večeří, tak se ptáme, jestli můžem k němu. Úslužně vstává, utírá svým ručníkem lavici, abychom si mohli sednout na suché. Tedy, to je komfort 🙂
Jeho manželka si k nám také přisedá. Prý jí dnes nebylo fyzicky moc dobře (poslední dobou je nemocná), ale během koncertu si zatančila a udělalo jí tak dobře, že jí to samotnou překvapilo. Směje se na nás, jako bysme za to mohli 🙂 (Sk. 3:12)

Sebranka pomalu končí svůj výstup. Přemýšlíme s Kaajou, jestli je nepozvat na Hamr kemp.
Vypadají zaměstnaně při balení nástrojů. Dáme si čas a jdeme se podívat, co se tu nabízí za kafe. Sebranka se jaksi rychle sebrala a zmizela. Ale pozor, tady si dává čaj kytarista ze Sebranky. Dáváme se do řeči. Tonda si s Kaajou padli do noty a vyměňují si kontakty. Sebranka na Hamr kempu ale zahrát nemůže, hrají na svatbě… to snad v tomhle termínu všichni hrají na svatbě? To už je asi 3. kapela. A pak mi dochází, že jsme původně (kdyby byl Hamr kemp o týden dřív) s TWB měli taky hrát na svatbě (a shodou okolností na té, co bude hrát Sebranka).

Tonda na webu >>

Byl to příjemný pokec. Já si dopila kávu, Tonda (během hovoru s Kaajou) svůj čaj. Loučíme se a jdem se podívat jak to vypadá s balením aparatury, jestli Ivoš nepotřebuje pomoc. Nešetří pochvalou na vystoupení TWB, užil si to. Paradoxně bylo pro něho nejtěžší nazvučit Sebranku (která čítá 4 lidi se 3 nástroji), tedy nejmenší těleso. To bude tím, že za klávesami seděla poněkud přísná paní učitelka 🙂
Ivoš může zajet autem až k pódiu, takže je dobré, že nemusí nic tahat někam daleko. Prostě to rovnou rovná do auta. Pomocníci kolem něho pobíhají jako včelky. Jsme tu zbyteční. Tak se jdeme rozloučit s pozůstalými 🙂 , kteří ještě neodjeli a sami také odjíždíme.

Jo. Užili jsme si to.