Kvůli danému slibu utajení (jak jste mohli číst v předchozí – oficiální zprávě), jsem nucena pozměnit jméno kempu, které by Vás zbytečně rychle navedlo na to správné místo. A proč vlastně takové tajnosti?

No protože to bylo tak neskutečně dokonalé. A mnozí mají strach z pozitivní reklamy…že by třeba příští rok nebylo dost místa k ubytování všech zájemců. 🙂

Takže kemp, říkejme mu třeba „Široký“, je už na první pohled moc příjemné místo.

Před lety jsme tu s manželem byli na nějakém spešl setkání pastorů, či co, ale nepamatuji se, že bych tenkrát byla z tohoto místa tak unesená.

Když Fanda nadšeně (no jak už jinak by Fanda mohl reklamu dělat, že?) oznamoval společnou dovolenou s bratřími z Brna, vypadalo to, že už sám má přinejmenším zamluvený srubeček.

Pak nám Petr nabídl, že se pozeptá Brňáků, jestli by třeba případně nechtěli, abychom posloužili chválou (vždyť tam bude téměř 50% našeho budějického týmu, tak ať nás využijou). Fanda vypadal více než šťastně, byla tu totiž šance, že by si s námi zahrál i on.

Když se tedy i ti nejposlednější z nás přihlásili, kdy nám Brňáci přislíbili ze tří hned dva večery hraní, koho by tehdy napadlo, že Fanda neměl v úmyslu do kempu vyrazit a myslel si, že hraní budějické chvály je jen náš sen…? 🙂

A tak jsme vyrazili (smutní, že Fanda s námi hrát nebude) na dovolenou.

 

Sobota 3.7.2010

Kočeři nás naloďují před barákem po deváté hodině. V církvi soukáme do tranzita potřebnou aparaturu, kterou jsme ve čtvrtek po zkoušce chvály vyčlenili.
Je to dobré, vejde se všechno, tak můžeme vyrazit.

Jedeme si svým tempem a najednou Michal začne troubit.
Míjíme budějicko-krumlovskou kolonu, stojící u krajnice. Podle výpočtů má jet asi osm aut. Čekají zřejmě na zbytek. My, po předběžné dohodě, jedeme dál po vlastní ose.

„Už jste viděli Schwarzenberskou hrobku?“ ptají se nás Kočeři.
„Ne, neviděli“ odpovídá Kaaj.
„To musíte vidět…chvátáme?“ ujišťuje se Michal.
„Máme tam kolem jedný oběd…,“ přemýšlí Kaaj.
„OK, to můžem stihnout.“
„Bezva.“

Parkujeme před kostelíkem. Máťa nám předčítá ceduli…

…a pak nějakou dobu spekulujeme o záhadném zmizení zvonů v roce 1848. 
Dívám se na značku a zároveň na houfy cyklistů.

Přemýšlím, jestli ten, kdo sem tuto značku dal, vůbec na tomto místě někdy byl. Je to totiž prostředí, které přímo vybízí k procházkám a cyklistice.

„My tu slezli z kola a vedli ho celou dobu,“ říká smutně Máťa. I oni se tu chtěli projet na kole při nedávném výletě kolem Světa (což je samozřejmě rybník), ale svědomí jim nedalo.
Blížíme se ke Schwarzenberské hrobce.

„Když jdeš takhle okolo, tak ty andělé tě pozorují…jeden kouká a pak tě jako předá dalšímu…,“ říká Máťa.

Kaaj to zkouší. „No jo…máš pravdu.“ Jenže nebyl by to můj Kaaj, kdyby nezačal ověřovat teorii. „Hele, ale tenhle už na mě nedosáhne a další tu není,“ hlásí Mátě.

„No tak musíš tudy, doprava, kde ti andělé jsou,“ vysvětluje trpělivě Máťa. 
Obcházíme hrobku dokola.

„Ty chrliči jsou pěkný,“ ukazuje Kaaj.

Dívám se přes objektiv svého minifoťáčku a najednou se leknu. Jeden chrlič se pohnul. Ne, tak ne. To mi před objektiv vlezl nějaký hmyzík. Chrliči se ani nehnou.

Tak jsme ji celou obešli. Je to teda dost honosná a veliká hrobka. Inu, šlechtici.

Kaaju jsem zastihla na schodech. Máťa už je nahoře a dívá se dolů, kdo to tam tak usedavě pláče. Nějakému děcku se zřejmě uvnitř příliš nelíbilo.

Na cestě zpátky (jdeme jinudy, lesíkem, což je nádherné) jsem zahlédla hříbek. Nevím, jestli to byl pravák nebo hořčák, ale rozhodně byl krásný.

Nechtělo se mi věřit, že rostou borůvky. Ale je to tak. Já to viděla na vlastní oči. 🙂

Po cestě ještě chvíli zastavujeme na sváču. Tedy Kočeří oběd. Nás čeká obídek v kempu.

Kdekoli zastavíme, přibrzdíme, čepujeme…Kaaj využívá každou příležitost nastavit tvář slunci.

Před námi jede nějaké auto s rybičkou. Bereme to jako tutovku, že jede do našeho kempu…ale co to? On odbočuje vpravo, my podle navigace vlevo. Co když se navigace mýlí? Třeba říká vlevo a myslí vpravo?

„Třeba je trochu blonďatá,“ řekl někdo a to už se sypou nápady na zrealizování opravdové blonďaté navigace, která vás možná přímo nenavede správným směrem, ale rozhodně zažijete dobrodrůžo…V autě se to míhá „blonďatými“ hláškami.

Zpomalte, zpomalte…no koukejte, není to tu nádherný?

Až to bude možné, otočte se…já totiž musím.

Za 16 km na kruhovém objezdu, druhý výjezd…a já si zatím skočím na kafe a manikuru…jé vy jste byli rychlý…tak to ale jedete úplně špatně.

Zabočte vlevo…jé…já řekla vlevo? No a vážně chcete jet tam, kam jste si to zadali? Tady je to taky pěkný. 

Hmmm, Kanáry, tam je dneska 37 stupňů, no nádhera…tam se mi líbí…na Kanáry teď doprava.

„Hoooon-dáá…Suuu-zuuu-kiii,“ předvádí Michal z dlouhé chvíle jmenované značky podle zvuku jejich motorů.
Ještě trabanta,“ žadoním. Toho se ale velmi zdařile ujímá Kaaj. Oni totiž měli trabanta. A my taky…aha, vždyť Kočeři taky. 🙂 Auto našeho mládí. Auto, které vydrželo všechno. Auto, kam se vešlo tolik, kolik ani Škodovka nepojme. Auto, které vám nezrezaví. 🙂

Cesta nám utekla neskutečně rychle. Taky jsme se pořád smáli. 
Ostatní už jsou na místě a po jídle. Potkáváme tři sestry (což sama podoba napovídá).

Jdeme se tedy taky najíst a potom vystěhujeme aparaturu. 
K obědu je těstovino-zelenino-kuřecí salát. Chutná výborně. Už teď si to užívám. Nejenže za mě někdo uvařil, ale dobře uvařil.

Jídelna se vylidňuje a podle instrukcí můžeme složit věci do rohu u krbu.

Kočeři se loučí a jedou po své ose dál, na soukromou dovolenou. Uvidíme se ve středu.

Sestavujeme aparaturu a nástroje. Dejv háže na bicí spacák. Barvy naší země se odrážejí na činelách. Dejv je patriot každým coulem. 🙂

Všechno se bude odehrávat tady, v jídelně.

Připadá mi fakt luxusní. Při pohledu na tohle místo mi to nějak nesedí, že jsme prostě v kempu.

I náš pokoj je příjemný. Myslím, že nám tu bude prima. Aparatura je tak nějak připravená, tak pomáháme nastavit věci chváličům z Brna.

Je ještě dost času, než bude večerní shromko. Jdeme se porozhlídnout po chatkách, a pozdravit přátele.
Na trávníku zatím probíhá fotbalový zápas.

Nikolka by si taky ráda zahrála, jenže jí nějak nevnímají. Tak si hraje sólově.

Až do chvíle, kdy ji stádo fotbalistů v čele s brněnským pastorem skolí.

Stihli jsme si popovídat s pár lidmi a už se chýlí čas k večeři. Po ní bude první shromáždění tohoto pobytu. Natočila jsem si na foťák jídelníček, jakože třeba budu moct podávat zprávu ostatním, co bude který den k jídlu. Jenže jsem si to natočila poněkud zblízka a tedy rozmazaně.
Nebo…že by švédské speciality?
Například k večeři dnes bude – Kufrací keci a ta Incla, rýče a hrbolky.

Dobrou chuť. 🙂 
pokračování příště…