Pondělí 5.7.2010

„Všechno nejlepšííííí! Zviřáááátkááá!“

Kaaj si doma po ránu často zpívá neobvyklé písně, a já s ním improvizuji, takže vznikají neskutečné skvosty, které ovšem nikdo nikdy neuslyší, poněvadž je vzápětí zapomeneme. 😀

Ale co má znamenat zase tohle? Tady na dovolené je tak kreativní, že už ani já nechápu jeho myšlenkové pochody.

„Vysvětlíš mi to?“ ptám se nedočkavě během početných gratulací zviřátkům.

„5. července…přišli ti dva pánové, zvěrozvěsti, s tím pejskem, jak ho poprvé domestikovali…a od tý doby jsou pejskové s náma kamarádi…Všechno nejlepšííííí! Zviřáááátkááá!“

Ano, lepší vysvětlení jsem si prostě nemohla přát. Směju se a pobaveně sleduji, jak si Kaaj svou píseň užívá.

Snídaně je zase výborná…jako ostatně všechno, co tady vaří. Jídla tolik, kolik chceš. Jestli měl někdo snad strach, že když přijde pozdě na nějaké jídlo, že bude vyškrabovat zbytky, mýlil se.
Obsluha rychle doplňuje jídlo u snídaně, oběda i večeře. Navíc, čistota, kterou tu udržují, je až neskutečná. Po každém jídle se tu zametá a často i vytírá. Stoly se blýskají. (Kde že se tohle dá srovnat s některými restauranty, kde se ke stolům občas i přilepíte.)
S každým dalším dnem nad tím kroutím hlavou…vždyť na tomhle nikdy nemůžou vydělat. Jsou tu někteří, co si přidají i několikrát, a přesto ty nádoby s jídlem jsou jak bezedné. Opakuje se mi v hlavě jediné vysvětlení. Oni jsou přetékající chodící požehnání…takže jim naopak musí žehnat Bůh.

Co teď?
Egúovi nás zvou na posezení a pokec na jejich verandě. Během těch pár dní jsem si všimla jedné věci. Jakmile jsme se s manželem někde mihli a seděly tam pohromadě sestry, většinou velmi rychle vyrukovaly s nějakým biblickým oříškem, který jim měl Kaaj vysvětlit. Vznikaly tak docela zajímavé debaty.

Sedíme na verandě. Přibíhá Martin, a vzápětí zase odbíhá.

Pája vytahuje zase nějakou tu biblickou lahůdku, aby se Kaaj nenudil. Mluví mimo jiné o vlivu Bodu obratu na rodinu. A jak je důležité, aby jím prošli oba manželé, jinak si pak správně neporozumějí v některých věcech.
Manželé Egúovi nám pro správné dokreslení předvádějí modelovou situaci.

Záhada zeleného batohu, aneb Bod obratu-speciál!
Řekněme, že rodina jede na dovolenou. Manželka musí zabalit pro celou rodinu, tak, aby auto pojalo 5 osob + všechny kufry. Manžel, vášnivý lovec, by ovšem rád ještě svůj zelený batůžek, s loveckou výbavou.
Otázka zní: Má se otec rodiny dovolávat místa pro svůj batůžek? Nebo se smířit, že už není místo a tiše trpět?
A debata se rozjíždí.

Mazlik urputně dělá, že čte. Asi se na Bodu obratu (kde tedy spíš, podle svých slov, doháněl spánek), dozvěděl, že lepší se nepřidávat na ničí stranu, než pak doma něco vysvětlovat. 😀
A paní Mazliková? Ta zarytě mlčí. 😀
A to Kaaj se zas svému názoru nevyhýbá. 😀

Víte, muži mají takovou libůstku…musí mít na speciální zálibu i speciální pomůcky. Rybáři, myslivci…

„Pájo, chceš k tomu něco dodat?“

Tak nevím, je to „Bez komentáře“ nebo „Jsem pro všema deseti“?

Ptám se matek, jestli vůbec vědí, kde mají děti. Peťa vysvětluje, že když nejsou děti k nalezení, většinou jsou s jejich Davidem. A tak se po dobu kempování ustálilo rčení: „Děti jsou s Davidem.“
Pravda, byli jsme občas udiveni, když se David mladší objevil zcela osamocen a o dětech neměl tušení, ale rčení i tak fungovalo dál. 😀

Martin těžce nese, že nemohl strávit ten úžasný debatní čas s námi. Kaaj mu bude muset všechno převyprávět, aby neplakal.

Teď dopo si plánujeme výlet k rybníku.

„Vy už zase někam jdete? Vy pořád někam chodíte…,“ je nám vyčítáno. 😀

Kaaj se snaží vysvětlit, že když už jsme na dovolené, nebudeme sedět „doma“. To je přece logické.
Paní Mazliková se nás snaží varovat před záludností námi vybrané trasy.

Po stopách zbloudilého Mazlika aneb rybník Kaprovec
Dnes jdeme na druhou stranu než včera.
Opět vcházíme do lesíka. Procházíme chatovou oblastí. Vypadá to fakt romanticky. Chatky jsou zasazeny do lesa tak přirozeně, jakoby byly jeho součástí.
Nikdy nevíte, jestli ještě jdete lesem nebo už po soukromé cestě.
„Tudy?“ ptám se nejistě, abychom se nevynořili na něčí zahrádce.
„Jo, vezmem to tudy, to bude veřejná cesta…,“ ujišťuje mě Kaaj.

A opravdu, jsme najednou na okraji lesa. Ještě potkáváme pár „zapomenutých“ chatek. Pudlíci na dřevěné verandě se snaží jakože štěkat, ale je horko, tak se moc neunavují, spíš si jen tak občas odkašlávají. 😀
Přejdeme lávku, a vlevo…pole. Seno. Traktor obrací seno. Hrozivě se za ním práší.

„Nechceš zase udělat Jacksona?“ ptám se.
„To bude dobrý,“ uklidňuje mě Kaaj a tak jdeme dál.

Všude po zemi jsou takové jako vatové chomáčky. Padá to ze stromů. Vzdáleně to připomíná sníh, nebo jako kdyby tu proběhlo stádečko pelichajících pejsků.

„Je to úl?“ ptám se trochu rozechvěle, a vybavuje se mi jedno z dávných dobrodružství… Je to úl. Naštěstí dost daleko od nás.

Taky jsme se jednou takhle procházeli, a taky bylo celkem horko. A my šli poklidně cestičkou kolem úlu…a najednou se začaly rojit a lítat a přímo nám na hlavu.
Velmi rychle jsme opustili jejich teritorium a doma si přečetli, že jsme porušili všechna pravidla. Respektive splnili všechny podmínky pro napadení (původně mírumilovných) včelek.
Určitě víte, že včela napadne jen když je ohrožena a většinou za cenu svého života.Tak tedy…
Nikdy nechoďte kolem úlu, když kvete řepka. A nikdy ne cestou mezi úlem a rozkvetlým políčkem…včelky se vyděsí, že jim chcete odříznout cestu od potravy. A nikdy ne orosení potem, protože to v nich vyvolá agresi.

Vynořujeme se na silnici. Už jsme jen kousek od Kaprovce. Vlevo je obilné pole a v něm dva nádherné máky. Úplně osamocené, tím víc přitahují pozornost. Pokouším se je vyfotit, ale Kaaj se nabízí, že půjde do pole, blíž k nim.

Předjíždí nás náklaďák.
„Uffff…vůně přírody…a koncentrovaná.“
Doufám, že rychle odjede a zápach se rozptýlí.
„Tak to je teda hustýýý,“ konstatuji. Náklaďáček totiž zabočuje na naši (!) odbočku k rybníku. A co víc, nejede sem poprvé. Máme takové štěstí…opět potkáváme hnojný kopec. Jako by to bylo znamení pro turisty – jděte po pachu, určitě dojdete na nějaké zajímavé místo za hnojným kopcem.

U rybníka Kaprovce je toho spoustu k vidění. Především zviřátka.
Kobylka (to jsou ty zelené nožičky), vážky (čiperky, ne a ne posedět)…

„Na pokraji smrti žízní. Na pokraji smrti horkem…ale stálo to zato,“ díme spolu s Cimmrmanem. 😀
Pokochejte se…

Je tu takový klídek. Kdyby nás netlačil čas (přece jen za chvíli zas bude oběd), bylo by krásný tu jen tak sedět nebo se procházet okolo Kaprovce.
Kočeři dokumentují svou dovolenou a posílají nám ememesky, kde se právě nacházejí. I my na oplátku fotíme a posíláme ememesky jim.

Vracíme se zpět stejnou trasou. (Nemůžeme si dovolit žádné „zkratky“ z časových důvodů.) Po cestě trhám polní kvítí pro Vlaďku a Páju. Míjíme hnojný kopec, máky v obilí, bílé chomáčky, úly, traktůrek stále ještě obrací seno, a zase zpět po lávce.

Pudlíci zmizeli (asi jim bylo venku horko).

Obohacuji pugétek zvláštní fialovožlutou kytkou.

Blesková sprcha a už je nejvyšší čas na oběd. Tady to tak letí…člověk někam vyrazí nebo se chvíli zapovídá. Ale moc si to užívám. Málokdy je tolik času na popovídání, jako tady a teď.

„Je fakt výborná. S osmi,“ hlásí Martin, který právě opustil jídelnu. Tak cože bude dobrého?

Oběd: Harnlouiská viqčoví kyla hravdový krédlík
Moučník: Anemický dobrůtkový kiláč s verilovým lemem.

Už si na ty zvláštnosti pomalu zvykám. 😀 Hlavně, že to vždycky dobře chutná.

Poo jdeme holkám dát to polní kvítí.
Dívčí „domácí“ skupina (hovící si právě u chatky Páji a Vlaďky) opět loví cosi v Bibli. Kaaj je ihned zasypán dotazy.
Musím se usmívat, ale strašně se mi to líbí. Není to vůbec laciné tlachání na sluníčku. Jde o celkem moudré theologické rozpravy.

Je taková zaběhlá představa, že když se někde srotí chlapi, proberou politiku a fotbal. Když ženy, mluví o dětech, pracím prášku a bábovkách. Tady jasně vidím, že to tak není.
Baví mě tu poslouchat řešení verše z Bible.

A kdybychom se třeba nudili, Danuška nám zatančí…takové figury a kreace jste ještě neviděli. Jak ta se umí vytáhnout. 🙂

Pár lekcí pingpongu, tři kotrmelce a…zase jídlo.

„Jdeme na večeři ne?“ houfuje nás Martin. OK, jdeme. Přece si nenecháme ujít Kufací Jcepacheilie s omočníkem na bitém víně, blaf rýta a hrbolky. 🙂

Poslední poladění zvuku…opět je to úžasně nazvučeno. Zvukař je prostě součást kapely. Bez něho je výsledek všeho našeho úsilí poloviční.

Pavel Radosta byl při chvále opravdu radostný. 😀 Povzbuzuje nás krátce a pak přicházejí Gočaltovských.

Jejich kázání se dá shrnout do jednoho prohlášení.

Shromáždění se protáhlo.
Zatímco včera mluvili dva, dnes dokonce tři lidé. A tak už se nedostalo ani na ukončující chvály. Přesto stálo zato tu sloužit. Když mi jeden člověk po shromku řekl, že během chvály (po několika letech) znovu pocítil Boží blízkost…wow.
I kvůli tomu stojí zato v téhle službě stát.

Je po půl desáté. Venku se křižují blesky a prší. Co teď? Jít na pokoj? Nebo si v jídelně něco zahrát? Nakonec se jídelna vyprázdnila a my se jdeme přece jen kouknout ven, kde je čerstvě po dešti a vzduch krásně voní a chladí.

U Vaňkovky-Vávrové nás odchytil Matrin Q. ml. t.č. v roli policisty na obchůzce a autoritativně nám říká, že půjdeme s ním… nakonec jsme tedy předvedeni…a končíme na (společné) verandě Qéčků a Krédlíků.

Chvíli se chladíme venku a pozorujeme, jak mladý „muž zákona“ nese umýt několik hrnečků. Zmizel nám ve tmě. Je tam vůbec? Dorazil do té umývárky?
Z nedaleko zaparkované dodávky to najednou zaštěkalo. Zaslechli jsme zacinkání poskočivších hrnečků. Ano, malý Q. žije. 😀

Děti jdou „dobrovolně“ spát a my jdeme hrát stolní strategickou hru.

Martin (šťasten tak) vyhrává. Prý to není nic neobvyklého, dozvídáme se od Qéčka. Jedeme nové kolo. Při rozhozu druhé hry padají na kostkách každému z nás úplně ty samé součty…raději hážeme znovu, abychom vyloučili Déjà vu.

„Vrátí se ta Pája ještě?“ ptáme se Qéčka. Jeho manželka šla totiž uložit dcerku a stále ještě se nevrátila.
„Určitě! Ještě se nerozloučila,“ ujišťuje Qéčko.

Asi po hodině konstatuji: „Hmmm, to už se Pája asi nevrátí.“
Teď už i Qéčko uznává, že Pája zřejmě usnula. Kolem jedné ráno se loučíme s pozdravem: „Tak ahoj dneska.“

„Tak ještě by bylo fajn posedět s Lenkou a Pepou…,“ říká Kaaj, než jdeme konečně ulehnout.

Během obědů, snídaní, večeří a odpoledních posezení u srubu jsme měli možnost déle pobýt už se všemi jihočechy, krom těchto dvou. Ale jsme tu až do středy (jak rád říká Martin), takže je ještě čas.

Dobrou noc…teda…spíš ráno.