Středa 7.7. 2010

Poslední snídaně…

Poslední dopolední procházka.
Takže dneska to tu vážně končí. Neuvěřitelné.

Fotím si slavnou Vaňkovku Vávrovou (z pohledu od vody vypadá spíš jako chajda).

„Tak co? Kouknem ještě na tu chatičku, jak se ti včera líbila?“ ptám se po snídani.
„Jůůů…,“ zazáří Kaaj jak děcko při pohledu na novou hračku.
Jdeme se tedy projít, a ještě jednou se pokochat stejnou trasou co včera.

Nasáváme všechno kolem sebe. Dojímá mě i zpěv ptáčka nad naší hlavou…tedy skoro nad hlavou – nechceme riskovat. 😀
Mraky na nebi jsou fascinující. Kdybych měla uveřejnit všechny fotky, které jsem se zakloněnou hlavou nafotila, musela bych založit speciální fotogalerii. Takže se mooooc krotím.
Tady by fakt stačilo lehnout na záda do trávy a jen tiše sledovat oblohu…to vám vyčistí hlavu dokonale. Ale my pokračujeme dál. Chceme trochu prozkoumat prostředí tam za tou zatáčkou (kam jsme včera už nedošli).

„Hele, co je to?“ ukazuji do lesíka na záhadné „cosi“. Dělí nás od něj deštěm nacucaný rozbahněný příkůpek s vysokou trávou. Zkoušíme totiž šlápnout na vlhkou půdu a ta se docela pěkně boří. Ani jednomu z nás se nechce zahučet do případné bažiny, tak natahujeme krk a přibližujeme na foťáku.

„Kvůli tobě tam vlezu, chceš?“ je můj Kaaj (zlatíčko) odhodlán. Ale já ho nepustím, zato mi to nestojí.

Vypadá to jako hrouda hlíny, možná kámen. Nejdřív jsem totiž myslela, že je to nějaké zviřátko.
„Tak…a kam dál?“ ptám se.
„Tudy,“ ukazuje Kaaj na odbočku.

Následuji manžela do útrob lesa.
„To je náhrobní kámen?“ koukám do trávy. Ne, není. Ale s tím motýlkem to fakt vypadá úplně věrohodně.

A následuje malá lekce odezírání. Kaaj mi zde vysvětluje, co to je ta podivná deska v poli.

Tak v takovém nějakém prostředí se musel prohánět Fráňa, když psal svůj „Splav“. 
Chtěl bych tě potkati v lukách. V lukách je vlání 
na všechny strany, pokorné odevzdávání. 
…Chtěl bych tě potkati v lukách, šel bych ti vstříc.

Prý…Tonoucí se stébla chytá. Pokud se ovšem netopí v trávě. Je-li totiž tonoucí tonoucím v trávě, stéblo mu asi nepomůže.
A takhle nějak by to vypadalo ve zprávách na nejmenované stanici…pěkně „zespoda“…

Tonoucí více tone, vyšší – pohlcující nebezpečná tráva…asi i mraky by se dobarvily víc do bouřkova, aby to mělo tu správně stresující náladu… 😀
Jenže tady je naprosto nádherně. 

Kaaj se rozhodl, že odtud nepůjde. Drží se zuby nehty stromu…nevím, jestli mu to „objímání stromů“ ještě někdo odpáře.

Zkrátka odmítá les opustit.
Ale na jeho obhajobu…je to tu fakt fascinující. Stačí jen pozvednout oči k nebi…úžasný.

No…vlastně je to zajímavé i dole, na trávě. Tady zřejmě hodovala nějaká veverka

Tak to je teda skvělé místo na odpočinek. Jestli se sem za rok zase dostaneme, tak určitě musíme zabrousit sem.
Vymotali jsme se z lesa a pomalu se vracíme zpátky do kempu. Ještě chvíli fascinováni pozorujeme obláčky…

Fotbalové hřiště je liduprázdné…aha, všichni, kdo nebalí, jsou u Vaňkovky Vávrové na rodinném shromáždění.
Sedáme si na lavičku a s malým společníkem…

…sledujeme, jak Šafrovi umí zacvičit s dospělými. 😀
Zaznamenávám si krátké video. Martin (viz červená šipka) se místo pokleknutí protahuje…ale za chviličku už mele ručkama jako ostatní. Po pár vteřinách se ovšem začíná opět vymykat choreografii a dokonce se obrací zády. 
„Jdeš zpátky?!“ volám na něho (i když mě na tu dálku neslyší). Ale funguje to. A už se zase zapojil do tance.

Vlastně jsem na běžném nedělním dospěláckém shromáždění snad tolik aktivity u dospělých nikdy neviděla…

A evidentně se jim to docela líbí… 😀 Nechodí oni tam ti tatínkové si prostě zařádit (a děcka s sebou mají jen jako záminku a vstupné)?

Poslední oběd: Anemický masakr, kalná hekaná 100% nevěří.
Inu… ani poslední chod nezklamal. 😀
Každý, kdo si nezabalil po snídani, čeká ho to po obědě. Při jednom večerním shromku Michal Vaněk vtipně podotkl: „Pokud se vám tu něco líbilo…prosím, můžete to teď pomalu začít vracet.“

Bylo hezký tu být s těma všema lidma…sposta legrace, prohloubení přátelství, užší kontakty…aneb, jak proklamuje Dejv… Kontakt je důležitý.

„Lidi…pojďte na společnou fotku…“ shání nás Qéčko dřív, než Mazlik s rodinou zmizí.
Houfujeme se na hřišti…ale kde je Pája?
Po dobu pobytu dělala Pája různé legrácky (jako třeba odpočinek v bedně na nafukovací vesty)…

…ale tohle nikdo nečekal. 😀 Mlaďasové ji táhnou za ruce a nohy směrem k rybníku.

Po cestě ztrácí různé nepotřebné věci jako třeba boty…
Všichni se na její účet docela dobře bavíme. Kluci to u schodů pomalu vzdávají a Pája je tak přesvědčena, že zůstane na suchu. Jenže to už se do toho aktivně vkládá Martin. Tak to nečekala ani Pája. 😀

Jsme všichni? Tak pozor…fotíme!

Moment…kde je Mazlik? Á…tady…

Kočeři (náš ochotný odvoz) dorazili. Nosíme aparaturu do auta, když nám jeden z účastníků říká: „Pojedu s vámi, ale stihnu se ještě najíst, že?“ Nikdo nepřikyvuje, ale pán vlastně ani na odpověď nečeká a šupajdí do jídelny. My si myslíme, že snad Kočers něco domluvili? Kočers si myslí, že snad my jsme něco domluvili? Nebo snad někdo jiný domluvil?
„Míšo, ty toho pána znáš?“ ptám se. „Ne, já myslel, že vy?“
Jdu za Máťou, ale ani ona nic nedomlouvala. Michal Vaněk, který je u toho přítomen říká: „No…od nás má také přijet nějaké auto pro aparaturu. Nemá jet s nimi?“
No jasně, pán viděl auto s aparátem a tak automaticky myslel, že jede s námi. Pro jistotu jdem do jídelny (Kaaj jde poděkovat všem těm kuchařinkám, že se o nás tak pěkně staraly) a ptáme se pána, jestli vážně chtěl jet do Budějc. Ne, samozřejmě nechtěl. Jede do Brna a už ví, že ne s námi. Ufff, oddychla jsem si, že tu chudák někde nezůstane sedět sám a zklamán, že jsme mu ujeli.
Nasedáááát! Odjééézd!

Loučíme se…a jak už to tak bývá, odjíždíme mezi posledními. 
Dívám se do okna, kde jsme bydleli. Je mi to docela líto. Byl to prima pokojíček.

Kočers si dávají rychlý obídek a my zatím sledujeme „prádelňáky“, jak po nás likvidují vše nečisté. 😀

Gudbááááj, kempe. Dobřes nám posloužil.
Cestou Kočers vyprávějí své zážitky z kempů. Žádný se tomu „našemu“ nevyrovná. 🙂

Párkrát zastavujeme. Tak třeba na benzínce, kde se chceme dostat na WC. Zvláštní je, že odtud právě odešel nějaký ze zaměstnanců, ale na kase klíč není…asi se ztratil. No nic, tak zastavíme někde v lese. Sledujem motorkáře u stolu před benzínkou. Parafrázujeme slogan reklamy na Harley (který původně zní – Dovolili byste si těmto chlapcům prodat špatnou motorku?): „Dovolili byste si nepustit tyto chlapce na WC?“ Moc se smějeme a odjíždíme hledat co nejbližší lesík.

Na chvíli zastavujeme u kolejí…

Tak toto je dokonalý příklad spolupráce. Konkrétně spolupráce – úzko a širokokolejky. A ono se to dá, když se chce. 🙂 

Na kolejích se dá najít spoustu zajímavých věcí…všude se něco povaluje.

A kdo hledá…nalézá… 

Zpět do auta a domů. A tím končí naše letošní kempíková dovolená. Stála za to. A neříkám to jen já. Však si přečtěte report Peti Egú.
Ale hlavně! Lidé! Jestli se chceme příští rok vejít do kempu, tak… Pssst! Nikdy jsme tu nebyli!