Úterý 6.7. 2010

No bezvadný… „náhodou“ se nám daří posnídat s Lenkou a Pepou.

Ti poslední z „našich“, se kterými jsme ještě neměli možnost posedět.

…a posezení se protáhlo, debata se prohloubila až na věci církevní…inu setkali se dva starší sboru, tak kam jinam asi může směřovat hovor než k péči o církev? 
Přisedává si postupně Dejv a Qéčko. Koukám, že snídaňáři jsou pryč a sál se mění v dětskou místnost…a tak se přesouváme opět na verandičku k Dejvovi a Petě. 

Konstruktivní a uvědomělá debata se opravdu protáhla. Mile mě překvapuje, jaké moudré návrhy se sypou z těhle chlapů. Jste zvědaví? Je mi líto, tohle zůstane uzamčeno na verandě Egúových. 😀 
Jsou věci mezi nebem a zemí, které se prostě nehodí „přidávat k lepšímu“. 

„Odskočím si,“ hlásím manželovi a jdu do hlavní kempové budovy.
Na chodbě potkávám Páju… Hlídá několik děcek. Nebo to tak aspoň vypadá. 
Ptám se nejmladší dcerky Mazlikové, proč není na rodinném shromku a potuluje se sama po chodbách.
„Nemám rodiče,“ říká smutně. „Jakto? A kde jsou?“
„Oni spí. Takže tam na rodinný shromáždění nesmím.“
Tak se někým uvnitř nechej adoptovat,“ radím jí a mizím. 😀

Lelkujeme venku na lavičce u „fotbalového hřiště“. A teď to začne jako vyprávění vtipu, ale…
Sedí dva gentlemani na lavičce. 
Jeden zavětří: „Hugo Boss?“ 
„Hmmm, pán se vyzná,“ pokyvuje druhý gentleman s uznáním.
„Ferrari extreme…,“ nastavuje na oplátku první gentleman zápěstí. 
„No jo…to je,“ přikývne znalecky druhý gentleman.

To není vtip. To je skutečnost. A pak, že se kolem chlapů nutně musí linout aroma potu. 😀 

Napadá mě, že když už tu sedíme, můžem si přinést noťásky a sepsat pár řádků. Jenže…Kaaj je během minuty oblepen mládeží a ukazuje jim výhody „jablíčka“. Z noťase se linou tóny sólových kytar a to je teda fakt bere.
Ten čas tu tak letí. Za chvíli zas bude oběd.

Dnes večer se plánuje grilovačka, ale od rána je pošmourno a chladno oproti dnům předchozím. Kdoví, jak to večer bude. Vypadá to, že možná sprchne. Teď ale…copak nám naplánoval úžasný švédský pan správce na obídek?
Dnes si můžeme dokonce vybrat ze dvou chodů:
1. Jinačený cýl, wežrané lvomlovy a tatarská omáčka
2. Danghiun, wežrané lvomlovy, salát z fínakého cotí s joijaltou
Myslím, že půjdu do toho „cýle s tatarkou“. To nebude nic nechutného. 😀

Začalo pršet. Chvíli tedy využíváme čas a pracujeme na počítačích v hale s krbem. Otevřeným oknem profukuje svěží, deštěm provoněný vzduch. Začíná se sem stahovat mládež z okolních pokojů. Každý má svůj noťas. Někdo kouká na film. Někdo chatuje. Začíná tu být živo. 

Ještě doděláváme pracovní restíky a pak odcházíme na pokoj, odložit si noťase. Venku už neprší, chceme se trochu provětrat.

Jen co jsme vyšli před budovu, začal se kolem nás motat blonďatý pejsek. Je to erární pejsek. Nikdy na vodítku. Zkrátka tu pobíhá (patří prý švédským správcům kempu) a se všemi se kamarádí.

„Hele, asi něco špatnýho zbaštil,“ konstatuji, protože pejsek se každou chvíli zastaví, přidřepne a…
Je s námi dál.
„Doufám, že se teď na někoho nevrhne a všichni nebudou koukat na nás, proč si toho psa nepřivážeme,“ strachuje se Kaaj. Protože teď to fakt vypadá, jako by byl s námi na procházce.
„Niko! Niko, no jo…hodná…“ poplácává nějaký pán „našeho“ pejska. 
Áha…tak ona nemá žaludeční potíže. Ona je to holka (jestli jsme správně odposlouchali, jménem Nika) a zkrátka si značkuje teritorium jako každý psík.

Jde tak asi 3-5 metrů od nás. Když se zastavíme, pomalu se k nám vrací.
„Ona jde asi fakt s námi,“ zjišťujeme.
„Třeba se nesmí bez doprovodu vzdalovat od hlavní budovy, a teď našla někoho dospělého, s kým jít může,“ směju se.
Jdeme vycházkově kolem vody. Prohlížíme si starý mlýn.

Škoda, že ho neopraví…jen tu tak chátrá.
Stojíme před ním, takže z cesty na nás není vidět. Nika se najednou přiřítila a jen taktak vybrala zatáčku.

„Asi nás neviděla a lekla se, že jsme šli zpátky,“ říkáme si. Je to náhoda? Nebo si nás fakt hlídá? Už zase se spokojeně prochází několik metrů před námi.
Pozor! Děláme pokus na zviřátku. Jdem pryč z cesty a znovu se schováváme za mlýnem.
Za minutu už Nika opět vybírá zatáčku, jen co nás periferně zahlédne.
Už je to tak. Na tuhle procházku jsme si adoptovali erární fenku.
Z legrace pokus opakujeme. Výsledky se potvrzují stále dokola. 

Kaaj se pokouší naučit Niku aportovat. Ale nějak se nedaří. Pak nás napadá, že možná neumí česky. :D, jestli je Švédka.
Šup a Nika je najednou ve vodě. Hrozně si to užívá. Vzhledem k chladnému počasí se jí celkem divím.

Ale vodu si nenechává jen pro sebe. Jakmile vyleze na břeh, obšťastní nás sprškou.

I v nejbližším okolí kempu to vypadá nádherně. Je tak málo času, aby to tu člověk mohl pořádně prozkoumat. Možná, kdyby nepršelo…

Kaaj se zakoukal do jedné lesní chatičky. Nemůže od ní odtrhnout oči. Je tak nějak zoufalý, že nedokáže pojmout všechnu tu krásu kolem…a tak nasává co může. Myslím, že se sem zítra ještě vrátíme.

To Nika se baví úplně jinak.

Vzpomínáme na ty, kdo vyrazili na blízký, slatiňanský Kočičí hrádek. (Prý to stihli a nezmokli, jak jsme se posléze od Páji dozvěděli.)



Už je zase dost hodin, musíme se vrátit. Nika nás doprovodila zpátky ke kempu a pak se rozběhla po hřišti…a už ji nikdo neviděl až do večera.
Tak…co máme k véče?
Orikvaný voslový vlasík, hrbolky a jedový xafát, pipety, rejžeta, druliry a dogartový chlising.
Mňááám. 😀
Grilovačka se pro nepřízeň počasí ruší. Na večeři se setkáváme s Pájou a Vlaďkou.

„Zajdeme do Vávrovky na kafe?“ ptá se po večeři Pája.
Holky si dávají kafe. Já kupuju nanuky. Nekonečně dlouho čekám ve frontě (tedy jestli se dvěma lidem přede mnou dá tak říkat). Ráda bych nějaký tvarohový, ale přestože na ceduli ho uvádějí, dokonce ho mám i zaplacený, v mrazáku ho nemají. Doplácím pár korun a beru nogry.
Konečně venku. Ufff. Jsem šťastná, že se můžu nadechnout čerstvého vzduchu.

Kaaj na mě čeká na pokoji a zatím skládá něco na kytaru. „Mrože už neměli…chceš aspoň nogra?“
„Ani ne…“ kroutí hlavou, „hele, poslechni si tohle…,“ přehrává mi melodii, která ho právě napadla.
„Hmmm… pěkný, a pak, že to skládání nejde co?“ směju se. Stojím tu s nanukem, jenže tu nemáme lednici. Vycházím na chodbu. U krbu sedí pár lidí.
„Nedal by si někdo nanuka?“ mávám jim před nosem pochutinou. Nejrychlejší je Jirka Šenigl.
„No…já bych si dal, kolik ti zaplatím?“ ptá se.
„Nic..užij si ho,“ odcházím s úsměvem, když vidím, jakou radost mu obyčejný nanuk způsobil.
„Počkej, něco ti musím dát,“ nenechává to být. 
V tomto případě používám téměř vždycky univerzální odpověď. „OK, tak mi žehnej, jo?“
Nevím čím to je…teda asi vím 🙂 …bývá to dost často u pastorů a lidí, co už dlouho znají Pána, že jejich slova nezní lacině, ale neobyčejně opravdově. Jako by si nějak víc uvědomovali, jakou moc má vyřčené slovo.
„Já ti žehnám,“ říká Jirka.
Mám pocit, jako by těch pár slov „něco“ stáhlo z nebe a přistálo to přímo na mých ramenou. Samotnou mě to překvapilo.
„Já to beru,“ odpovídám mu zcela vážně a mizím na pokoji.

Kaaj dál přehrává novou melodii, když se za dveřmi ozve klepání a skandování. Holky vypily kafe a přišly za námi. Otevírám dveře a pobaveně pozoruji černouška, který s úsměvem sleduje tři „roztleskávačky“ u našich dveří, a nakukuje do našeho pokoje, komu že to patří.
„On vás ale neslyší,“ snažím se vysvětlit dívkám, že Kaaj má sluchátka (jinak by el.kytaru neslyšel).
Ááá…už si získaly i jeho pozornost. Asi by se neuklidnily, dokud by neodložil nástroj a nešel s námi ven.
Sedíme tedy venku na lavičce. Venku je chladno, ale legranda.

„Měly byste jít někam dovnitř, ať nezmrznete,“ radí Kaaj při pohledu na třesoucí se stvoření.
„Ale my chcem bejt s váma,“ přesvědčuje promodralá Pája. A to už tu s námi sedí i druhá Pája. To znamená, že ve Vaňkovce Vávrové pomalu zůstávají osiřelí manželé. Ne, že bych s nimi ráda netrávila čas, ale, co si tam bez nich sami chlapi počnou?
Snažím se dívky vyhnat zpět k nim… Děvčata se ani nehnou. Skýtá se tedy jediné řešení, aby holky nenachladly.
Končíme u Qéčko-Krédlíků na verandě u teplého čaje a kapučína.

Čajová chvilka (jak jsme si s manželem původně naplánovali), se protahuje na hodiny.
Opět se tu řeší nějaké biblické hlubokomyslnosti…tak přátelé, tyhle ženy, to nejsou žádné domácí putičky. Mnozí chlapi by se od nich mohli učit. 😀 Je mi fakt ctí trávit čas v téhle společnosti.
Zabrousili jsme částečně do politiky, a dění vůbec… Objevuje se Martin.

Ještě chvíli sedíme a povídáme. Zítra náš pobyt končí. Uteklo to tu tak neskutečně rychle.
Tolik času tráveného spolu …to se mi běžně v týdnu nikdy nepovede. A s krumlovskými už vůbec ne.

Ale je čas jít do hajan. Tak zítra…