aneb Země živitelka 2010

Tradičně se chystáme na „živitelku“ podívat se což nového po kraji, pohladit si zviřátka a obhlídnout rukodělné práce.

Většinou podle „věcí“, které třímají proudící davy, odhadujeme, co je tentokrát v kurzu.

Bývaly to třeba tyče na rajčata, závěsné květináče s muškátama… Dnes se nezdá, že by něco konkrétního převažovalo.

Jdeme přes Dlouhý most a díváme se na loďky v Lannově loděnici. První vlaštovky v přístavu. No tak konečně. Zatím to vypadalo tak bezútěšně, když se v přístavu nemihnul ani nafukovací člun. Všimli jsme si jich už včera. Tady je pár fotek…

Jdeme se zvědavě podívat blíž.

„Jezdí každou celou hodinu,“ čte Kaaj na plakátku. Jízda trvá 50 minut a stojí 100,- za dospělou osobu. O polovinu míň za děti.

Je za deset minut celá. Na loďce sedí nějaký mladík. Kaaj odmítá věřit, že by to mohl být kapitán.

Nikdo tu není. Radím jít kousek dál od mola, aby to nebylo chápáno, že pojedeme. Chceme jen vidět vyplouvání…ale k tomu zřejmě nedojde, protože cestující se jaksi nedostavili.

Tak nic. Pokračujeme v cestě na „živitelku“.

Před výstavištěm je první atrakce – koně, kteří tu vozí děti po trávě sem a tam.

Procházíme bránou a hned ze začátku se nám zdá, že výstava je oproti minulému roku obsáhlejší. Poslední dobou se nám totiž zdálo, že všechny výstavy jsou poněkud chudé.

Procházíme pavilony, někde jsou výstavní exponáty k prodeji, takže si odnášíme jogurty, medo-müslli koláčky…

Mají tu i akvárko se zajímavýma rybkama. Tři úhoříky, sumečka i sumečka albína…

Paní ve stánku předvádí zázračnou škrabku. Zastavuji se vedle několika žen, které pozorují výklad.

„Nemám už na čem vám ukázat…víte…takovéhle čoko hoblinky,“ ukazuje na misku kde má nastrouhanou čokoládu. Celý pultík je plný nastrouhané zeleniny všeho druhu, a není nic vcelku, co by posloužilo na ukázku. „…ale já to stejně nejraději ukazuju na zelí,“ vytahuje z pod pultu hlávku. „Komu se chce krájet hlávku nožem, že jo? Moc práce a navíc nedocílíte stejných a jemných proužků.“ Paní bere škrabku a jezdí s ní po hlávce. To je na mě moc, odcházím.

„Co se stalo?“ ptá se Kaaj, stojící opodál.

„No, promiň, ale mě tohle připadá fakt absurdní. Už vidím, jak si někdo vybere škrabičku na krouhání zelí místo nože,“ směju se. To je stejné, jako si na borůvky nebo kaviár vybrat párátko radši než lžičku.

„Ste se všechny najednou odvrátily od stánku a šly pryč.“

„Možná to těm ostatním přišlo stejně divný.“

Indiáni nehrají. Tedy aspoň když procházíme, nehrají. Asi mají pauzu. Zato kousek od nás je dechovka obležena lidmi. Zdají se být možná trochu posíleni. A pánové v saku a kravatě „šroubují žárovku“ a pějí s dechovkou. Pak jeden z nich obchází posluchače s jakousi průhlednou tekutinou, která rozhodně nebude mít s vodou společného víc, než konzistenci. Aha…tak proto tu jsou všichni tak odvázaní.

Ale tohle…?!! :-O
To už hraničí s týráním květin!

Vpravo slintají masožravé kytky a naproti nim (vlevo) voní masové pokrmy.

Ach, jak jen jim tohle můžou dělat?
No nic, jdem dál.

A konečně zviřátka. Ovečky jsou roztomilé, hebké…jakoby se oblékly do pokrývky z rouna. 😀

„Si ji pohladím,“ říká odvážně Kaaj a skutečně jde k ovečce, která tu nastavuje krk všem kolemjdoucím.

Neodolám a taky si ji pohladím.

Vycházíme ven, kde paní míchá skopové na obří pánvi. Není to nehumánní si stejnou rukou, jež před chvílí hladila ta roztomilá stvoření, vkládat do úst pokrmy z příbuzných toho samého zviřátka?

Není. 😀 Dáváme si spolu jednu porci na ochutnání.

Hned vedle jsou pašíci. Tedy, vůně přírody je fakt hustá, ale my to vydržíme. Někteří lidé je „chlapácky“ poplácávají.

No…kdyby se po nich prasátko ohnalo rypáčkem, asi by se divili. Ale nikomu se nic nestalo. Prasátka asi čekají nějakou dobrotu, protože neustále prostrkují rypáčky ven a ňuchají kolem nás a lidí, kteří kolem procházejí.

Je to až s podivem, kolik lidí se sem žene podívat na zviřátka. No jo, ve městech jich tolik neuvidíte.

Tak… teď by bylo vtipné si dát vepřový guláš. Ale nedělají ho tu. Jdeme kolem pštrosích vajec „ála kraslice“.

Nějaké děti pobíhají kousek od nás a hrozně se jim tam něco líbí. Aha, v ohrádce pobíhají malí pštrosíci.

Chvíli je pozorujem a pak jdeme hledat obchůdek s minerálkama.

„Limo došlo, ale tak za půl hodiny přivezou další,“ říká paní. Hmmm, na to čekat nebudem.

Jdeme ke stánku, který sousedí se zdí, za níž pobíhají ti roztomilí pštrosíci.

A hele, oni tu mají pštrosí speciality.

Stojíme frontu, že si koupíme pití a půjdeme dál… Jenže každý si dává stejk, pštrosí, a vypadá to tak lákavě… No… Viděli jsme ovce a dali si skopový guláš. Viděli jsme pštrosíky a s menším dilematem si objednáváme jednu porci stejku.

Chutná to trochu jako zauzená kuřecí šunka (teda aspoň mě). A bylo to měkké, chutné maso. Omlouváme se tímto vystaveným běhacím exponátům. 😀

Proplétáme se davem lidí. Áááá, kováři…fascinují mě ruční práce, řemesla. Tak tu chvilku stojíme a pozorujeme jak mladík (asi učeň) cosi kuje.

„Sem úplně hotovej..,“ stěžuje si polohlasem. Pak se tedy střídá s druhým mladíkem, který kuje malou podkovičku (teda si myslím).

„Jé, támhle dělají ty tenký palačinky,“ ukazuji na malý stánek. Víte, u tohohle typu (francouzských) palačinek nejde jen o to, jak chutnají. Sama jejich výroba je úžasné představení. Vzpomínám nostalgicky na malý obchůdek uprostřed jihlavského náměstí, kam jsme v zimě promrzlí (hledajíce ubytování) chodili na palačinky, které nás úžasně zahřály.

Nejprve paní nalila na obrovskou plotýnku trochu těsta. Pak dřevěným klacíkem ve tvaru velkého „T“ krouživým pohybem velmi zručně rozprostřela těsto po celé plotýnce ve velmi tenké vrstvě. Těsto se díky tomu opravdu rychle prohřálo, takže vzápětí dlouhým nožem podebrala palačinku a obratně ji otočila. To už ale byla palačinka vpodstatě hotová, takže ji několika rychlými tahy potřela na jedné polovině marmeládou a nožem ji (opět velmi bleskově) přeložila napůl, na čtvrt a pak na šestinu. Podebrala složenou palačinku nožem a položila na ubrousek. Pak dle přání posypala kakaem nebo polila čokoládou… Ty palačinky byly výborné chuťově, ale já si teda ještě mnohem víc užívala právě ten výrobní koncert. Nikdy mi nevadilo, že stojíme frontu, o to vícekrát jsme to mohli vidět. 😀

(Nešla jsem asi nejpodobnější videa mým vzpomínkám, koukněte na tohle a na tohle :-D)

A tak nekompromisně táhnu Kaaje ke stánku. Paní nalila těsto na plotýnku. Jsem natěšená, co teď přijde.

No…paní je trochu pomalá a taky se jí to nedaří „téčkem“ rozetřít úplně do krajů plotýnky…ale co. Díváme se dál. Paní sundavá palačinku z plotýnky a pán (asi manžel, dle výrazu a aktivity donucený vypomáhat), neuměle otlapkává prstíkama palačinku a pokouší se ji několikrát přeložit. Je vidět, že ho to pálí (div, že si prstíky nechladí olíznutím).

„Tak jdem,“ šeptám Kaajovi a rychle opouštíme stánek. No, ani tentokrát nelituji, že před námi někdo byl. Asi by mi moc nechutnalo, vidět ještě jednou, jak se ten pán snaží „připravit“ mi palačinku.

Jdeme do dalších pavilonů. Kaaj téměř v každém z nich ukazuje: „Pro ty děláme…“ Některé sama poznávám – zaháním vzpomínky na hodiny práce u počítače a radši hledám, co je kde zajímavého.

„Hele, to je ten stánek s kafem,“ ukazuji. Už dříve jsem si tu při jiných akcích koupila kávu. Mají tu většinou arrabicu (což by měl být jeden z nejkvalitnějších druhů)…asi si dám latte…nebo espresso s mlékem?

Mimochodem…Nedávno jsem viděla velmi zajímavý způsob přípravy kávy, který stojí za to (podobně jako u palačinek) pozorovat…

Nedám si asi nic. Fronta je dlouhá a už mě nějak nebaví tu postávat. Vzdávám se kávy (udělám si ji doma).

U všech stánku se sladkými bonbony jsou houfy vos a včelek. Zatrnulo mi, když jsme Míšovi a Mátě kupovali pendrekové pochutiny a paní sáhla do mísy přesně tam, kde se pásla včelka. Byla jsem přesvědčená, že ji má v dlani. Neměla. Včelka zvládla prolézt dolů a za chvíli se objevila na stěně mísy. Živá a zdravá. 😀

Paní prodavačka v klidu a s úsměvem říká: „A to jich tu je dneska ještě docela málo.“

Agrozet…tady bude někde Martin. Těšíme se na setkání s naším basákem. Jenže ho není nikde vidět. Chvíli obcházíme exponáty a rozhlížíme se…není tu.

„Třeba má sváču,“ říkám. A ani bych se nedivila, kdyby měli zaměstnanci nějakou pauzu. Být tu celý den v tom davu lidí…nic moc. Nevadí, uvidíme se na zkoušce.

Blížíme se k východu.

„Koukej, mlíkomat,“ vede mě Kaaj k mléčné kovové krabici. Jojo, to známe. A fandíme tomuto typu prodeje. S úžasem zírám na nápis „Škrabátko na mince“. Co to je?

Ani Kaaj neví. Přistupuje k nám pán v saku. Majitel. Vysvětluje nám, že když mince automatem propadne, normálně stačí ji obrátit a zkusit znovu, ale lidé mají pověru, že musí minci „ošoupat“. A aby tedy nepoškrabali kdeco, přestože této pověře pan majitel nevěří, vyšel „škrabalům“ vstříct plíškem, kde si můžou vesele zaškrabat.

Kupujeme si mléko, ale mince propadá. Můžeme si vyzkoušet teorii o škrabání.

Potvrzujeme, že jde o fámu. Škrabání nefunguje. Pan majitel nám na výměnu poskytuje své drobné…

Chvíli s ním debatujeme. Vzpomínáme na aféru „nebezpečného“ mléka z těchto automatů, kterou zřejmě, jak si myslíme, vypustily „jisté velké řetězce“, co se cítí ohroženi tím, jak se lidé rychle naučili kupovat poctivé a přesto levné mléko. Milovníci životního prostředí musí být blahem bez sebe, protože si tu můžete koupit i skleněnou láhev, v ní si mléko donést domů, vypít, umýt a jít čepovat znovu. To v obchoďáku nejde. Tam si musíš koupit mléko i s dalším obalem.

V mlíkomatu nahoře jsou i sýry a další mléčné výrobky. „Jestli chcete,“ šeptá spiklenecky pan majitel, „tak za tím automatem, z druhé strany, děvčata mají tyhle sýry na ochutnání…klidně si tam zaběhněte.“ Moc mu děkujeme a loučím se. Dávám Kaajovi ledové mléko do baťohu a míříme k východu.

Tentokrát se nám to líbilo. Opravdu to tu vypadalo hodně „plné“. Buďto to bylo víc zhuštěno, nebo tu opravdu bylo víc vystavovatelů.

U výstavištních kas postává děda s veteránem Pionýrem. Snaží se ho prodat. Více než o koupi je zájem popovídat si s dědou, takže je neustále obležen střední a starší generací v družném hovoru.

Koníci už asi dojezdili a postávají na místě. Odpočívají.

Cestou přes dlouhý most pokukujeme po přístavu. Lidmi se to tam rozhodně nehemží. Ve skutečnosti si myslím, že o výletních plavbách moc lidí ani neví. Měli by si tam pozvat nějakou kapelu, která během plavby bude hrát. To by určitě pomohlo a přitáhlo pozornost. 🙂

Snad se to brzy „rozjede“.