Skorokolaudace u 2MK
Slovník cizích slov vykládá slovo „kolaudace“ takto: schválení; ověření výchozích podmínek při dokončení.
My jsme u nového bydlení splnili jen první část významu toho slova – schválili (a pochválili) a proto ta „skorokolaudace“. 🙂
Chystáme se na bus, který nás doveze až do nedaleké vísky k našim přátelům.
„Víš, že jestli chceme busem zpátky, tak jen co vystoupíme a pozdravíme, musíme zas nastoupit?“ kroutím hlavou nad nevyzpytatelností dopravy. Zatímco „tam“ dorazí bus ve 14 hodin a nějaká minuta, poslední bus „zpět“ jede už za nějakých 10 minut.
Pokud se tedy nechceme usídlit u přátel do rána, budeme muset najít alternativu.
Co se zkusit zeptat Petra? Ten tam určitě jede, možná by nás zpátky vzal, jestli nebude mít někoho s sebou,“ napadá mě jedna z možností.
Kaaj mu telefonuje.
„Jen dejte vědět v kolik vás naberu,“ nabízí nám promptně ten milý bratr nejen odvoz „zpět“, ale i „tam“.
Od chvíle, kdy mi tenhle mladík řekl, že čte manuály k počítači jako čtení před spaním (což Kaaj dělá též – a nikoho dalšího, kdo by tak rád četl manuály neznám), vím, že jsou s mým manželem jedna krevní skupina. Což se cestou autem a následně během návštěvy několikrát potvrdilo.
Slečna v GPS na nás zřídka vyhodí nějakou hlášku, jakože změna bude za 7 km, takže ji moc nevnímám.
Přijíždíme na malebnou náves, takřka sestru Holašovic.
Hledáme domek, tedy spíš auto, které nám neomylně potvrdí, kde je cíl naší cesty. Novopečený pan domácí vybíhá před vrátka a s úsměvem nás vítá ve svém království.
Kaaj s Peťou studují štít, na nějž se nemohu ani podívat. Tedy…ne, že by mi byl nějak nemilý, ale sluníčko dnes tolik září, že mé světloplaché oči nic nevidí.
Vstupujeme za vrátka. Statek jako hrom – dalo by se říct. 😀
U stolku před domem sedí Máti maminka. Zdravíme se a pak už Michala jemně pošťuchujeme, aby nám ukázal celé sídlo.
Obytnou část si necháváme na potom a zkoumáme místa neobydlená. Vcházíme do prostoru s klenbami. Všude jsou vidět cihly a vypadá to tak nějak romanticky. 🙂 Každý ovšem vidí budoucnost této místnosti jinak.
Vchází Kaaj a zasněně vydechne: „Úžasný nahrávací studio.“
Vchází Petr a zasněně říká: „Úžasnej vinnej sklípek.“
Co tu nakonec opravdu bude ví jen manželé 2MK. 🙂
Občas si Kaaj posteskne, že by někdy (na chvíli) vyměnil počítačové animace a programování za „obyčejnou manuální práci“, při které nemusí myslet.
A hle…Pěkně to Michal připravil…Kaaj se chápe sekery a s upřímnou radostí se pouští do štípání aspoň několika polínek.
Další místnost prý byla plná oleje (v pixlách i mimo ně), ale teď je to taková celkem upravená dílnička, toho času přechodně skladišťátko. Michal někam odbíhá.
Čekáme…Kaaje zaujala vrata a na nich terč. Okamžitě se pokouší šipkama trefit střed. Zkouším to také…Ehmm…ještě, že vrata jsou pobitá polystyrénem a tak vděčně přijímám aplaus za to, že šipka drží (byť mimo hrací plochu). 😀
Petr ukazuje na basketbalový koš na zdi. Je sice bez síťky, ale Kaaj se ihned chytá a hledá jakýkoli míč.
Vidina rozbitého okna mě poněkud straší. S radostí vítám, že se Michal vrací, takže můžeme pokračovat v prohlídce.
Michal se ale přidává ke Kaajovi. Bere šipku…hází…a….šipka přichází o svůj hrotík. Naštěstí se prý dá koupit. No, aspoň, že jsme to nerozbili my, návštěva. Ufff, to by z nás měli domácí asi radost.
Pokračujeme dál. Pod vyyyyysokou střechou je prostorná (otevřená) stodola, kde je suché WC, cirkulárka, pískoviště, šicí stroj. Opravdové vesnické nádobí a ještě pár dalších věcí po minulém majiteli. Vrátkama se dostáváme na zahrádku. Mooooc pěkné.
Tím, že je slunečno a teplo, se nám zahradu vůbec nechce opustit. Pozorujeme znakoplavky v bazénku.
„Nestrkejte tam ruce, koušou a pěkně to od nich bolí,“ varuje Michal, který s nimi už zkušenost měl. I když ne v tomto bazénku. Je fascinující sledovat tyhle brouky jak si tam spokojeně plavou.
Zkouším je fotit Kaajovým mobilem. Ve chvíli, kdy si říkám, hlavně ať mi tam nespadne, se Kaaj otáčí a varuje: „Hlavně ať ti tam nespadne.“ To bude asi tím, že jsme prostě to jedno tělo. 🙂
Na trávníku rostou jakési podivné, zlaté, houbičky.
Na stromech je pár ještě neopadaných jablek. A po celé zahradě je milion sedmikrásek.
„Míšo? Tohle je hrobeček?“ studujeme podepřený kámen, který vypadá jako náhrobní.
„Nevím, ale chceme tam napsat – KDYŽ NE VY, TAK JÁ.“
Nad hlavami nám trčí velký otazník, takže Michal dodává: „No podle toho verše, že jestli vy nebudete Boha chválit, tak Ho bude chválit kamení. S Máťou mu říkáme chválič.“
Jóóó. Tak to je dost dobrý!
Ještě chvíli okukujeme kámen. Zdá se, že je tam opravdu čtverec zeminy mírně vyvýšený a místo trávy tam zřejmě dřív rostly kytky.
„To vypadá na hrobeček zvířátka,“ shodujeme se.
„Je to možný. Náš předchůdce byl milovník zvířátek.“
Jen neradi opouštíme zahradu a vracíme se zpět na „dvorek“. Vlastně jsme ještě nepozdravili Máťu, která se šla převléknout.
Přicházejí další návštěvníci. Než se půjdeme podívat do obydlené části, krátíme si chvíli (znovu) u šipek. Elis je nadšená a nechává si od Kaaje radit, jak správně na to.
„Tahle má rozbitý hrot,“ ukazuje jí Michal nedávnou nehodu.
Prohlídka může začít. Vcházíme do chodbičky ze které vede hned několik dveří. Máťa ukazuje vpravo.
Místnost, kterou právě procházíme je po naší pravici jídelnou a po naší levici „posezení“, ale my si to okamžitě pojmenovali „hudební salonek“.
V obýváku je nádherný nábytek po předchozím majiteli. Jak trefně řekl Petr, jako na prohlídce zámku.
Na stole je úžasné zátiší „Slunečnice a domácí buchty“, jen ho přenést na plátno. 🙂
Do ložnice (a zároveň pracovny) se jde dírou ve stropě po strmých schůdkách. Michal nám předvádí, že to chce cvik a dneska už mu schodišťátko tak příkré nepřijde.
Následuje ho menšina, která po jednom vychází po schůdkách jen tak vysoko, aby se jejich pohled dostal aspoň do úrovně ložnicové podlahy (nyní stropu).
Necháváme si vyprávět příběh „Kterak jsme dostávali ušák do ložnice“, jenž se nápadně podobá protahování velblouda uchem jehly.
Konečně se dostáváme i k předání dárečku. Míšovi maxiMilku a Mátě Vavřín vítězství (ve skutečnosti je to Bobkový list, ale to už nezní tak honosně). 😀
Přicházejí další návštěvníci. Kaaj se ujímá role průvodce a Michal jen s potutelným úsměvem pozoruje jeho zasvěcený výklad. Rádi se vracíme na zahrádku. Bazén opět nezůstává nepovšimnut.
Máťa zaplnila stůl nakrájenou zeleninou, klobáskou, sýrem, kečupem, hořčicí, šťávou, kávou, čajem, mlékem, buchtami, bábovkou, štrůdlem…no prostě vším, co pravý hojný vesnický stůl skýtá.
A Martin (kdo jiný, že?) se pouští do grilování.
„Už jsem přemejšlel, že bych se tím mohl živit,“ říká Martin. Podle toho, jak mu to jde, bych i věřila, že by se uživil. 🙂
Děti se okamžitě zabavily. Klucí převážně šipkama, děvčátka obří obrázkovou knihou, kterou jim Máťa půjčila.
Velcí kluci (když se grilováním všichni nasytili) odešli hrát fotbálek. My, holky, jsme zůstaly u stolu a probíraly novinky. Jak Pája svou pápěrčí vahou prosedla židli, jak se vyvíjel koncert Roba Berga, co je lepší – facebook nebo twitter? No znáte to, takové ty ženské řeči. 😀
Ajaj, teď bych ale urazila muže, který tam seděl s námi. Dan, který celou dobu láskyplně opečovával svou dívku.
Michal musí v podvečer odjet do práce. Škoda. Máťa ale dál hbitě doplňuje to, co právě chybí. Někteří návštěvníci odjeli, jiní se pomalu chystají k odchodu.
Na stole je hora nádobí, zbytky po nás, strávnících, židle…no prostě kopa práce. Jestli se teď všichni vypaříme, tak chudák Máťa… Nenápadně kluky úkoluju. S děvčaty sklízíme nepořádek a nosíme, kam nás Máťa směřuje. Bezva. Až na špinavé nádobí (ale prý to umyje myčka) je všechno uklizeno.
Jsme tu už jen já, Kaaj, Petr, Máťa a odcházející Krédlíci. Tedy skoro odcházející (Martina zlákala původně pizza, později vidina, že předá své hudební zkušenosti počínajícímu virtuozovi).
U vrátek se zjevuje Eva. Úsměv od ucha k uchu. V ruce bednu džusu a pizzu.
Jdeme společně do tepla baráčku. Neomylně míříme do hudebního salonku. Máťa pokračuje v hoštění, takže se na stolku objevují švestky (čerstvé i suché), ořechy, bonboniera, sušenky…a Evina pizza.
Kytara dlouho nezahálí. Kaaj něco vybrnkává a přitom ujišťuje Petra, že začít se učit hrát na nějaký nástroj není nikdy pozdě. A to je i Martinova parketa, takže společnými silami učí Petra dva první akordy, Emi a A.
Petr nedošel újmy, jeho prsty nejsou polámány (jak se mohlo po hudební lekci zdát) a dokonce se chystá doma vytáhnout z krabice svou novou (léta uskladněnou) kytaru.
Danča navozuje atmosféru odchodu. Krédlíci už se tedy také zvedají. Pizzu na cestu…a jsou pryč.
Mluvíme o pudingu v mnoha podobách. O pivu se spritem (tahle kombinace mě tedy opravdu děsí), což má Petr rád a Eva se otřásá. 🙂 O zvířátkách – hlavně o kocourovi, kterého 2MK podědili s domem, a jehož ta početná grupa cizích lidí pěkně vyděsila.
Debatujeme právě o hluboké theologii, když Mátě zazvoní mobil. Michal je na cestě domů. Tak to je skvělá zpráva. Sice už jsme chtěli vyrazit, ale tu chvíli ještě počkáme.
A dobře jsme udělali. Čeká nás totiž nejúžasnější část dne – exkurze v přírodním planetáriu s odborným průvodcem.
Tak jsme opět na zahrádce. Tentokrát nevidíme ani metr před sebe (tak každý, kdo má světýlko, svítí), zato nad námi je černá obloha a tisíce hvězdiček.
Já viděla padat hvězdu…nebo to byla můra?“ Nechce se mi věřit, že bych měla takové štěstí a minutu poté, co kouknu na nebe uvidím padající hvězdu.
Za chvíli do tmy zajásá někdo jiný a okamžik na to už křičíme všichni. Hvězdy padají každou chvíli.
„To jsou bolidy“, vysvětluje Michal. (Wikipedie: V obecném významu se jako bolid označuje libovolný meteor, který vyvolá všeobecnou pozornost – tedy nejde jenom o jasnost, ale někdy i o délku apod.)
Později Kaaj kdesi dohledal, že šlo o dva meteorické roje – drakonidy a tauridy.
Sledujeme mléčnou dráhu, která je vlastně pás mnoha hvězdiček ve tvaru disku.
Kaaj s Michalem nám vysvětlují, že je to v podstatě zázračné, jak je naše Země geniálně „vsazena“ do toho nejlepšího místa. Jinde bychom prý totiž neviděli kvůli mléčné dráze vůbec nic.
„Kolik vidíte hvězd v Kuřátkách?“ ptá se Kaaja.
„Já vidím sedum,“ říká ostrovidná Eva.
„Já taky,“ přitakává Kaaj.
„To není možný,“ kroutí nevěřícně hlavou Michal.
Vytahuji svůj malý dalekohled.
„A vidíte támhle ve Velkým voze tu malou hvězdu u tý velký?“ ptá se Kaaj. Já jsem ráda, že vůbec něco vidím, ale Eva se hlásí: „Myslíš támhle? Jo, tu vidím.“
„Ne, to nemůžete vidět, to není možný,“ přesvědčuje Michal, který hvězdičku nevidí.
„Koukni se triedrem,“ radí Kaaj.
„No jo…Ale jak jí můžete vidět pouhým okem?“
„To je přece ten indiánskej test, že když vidíš určitý hvězdy, můžeš bejt náčelníkem.“
„Takže už můžeš bejt náčelník,“ směju se na manžela.
„Můžu si půjčit ten trij…jak tomu říkáte?“ ptá se Eva.
„Triedr,“ říká Kaaj a podává jí ho.
„A co to vlastně je?“
„My vědci tomu říkáme triedr, ale je to v podstatě dalekohled…Něco jako se teď místo ryba říká živočich žijící v aquakultuře,“ vysvětluje jí Kaaj.
Eva se směje. Zaměří svůj zrak přes dalekohledný triedr a říká: „Jé, já támhle u té hvězdy vidím úplně krásně ten prstenec.“
„No to těžko, když se díváš na Jupitera,“ nesouhlasí naši vědci Kaaj a Michal. 😀
Povyšuji tímto Evu nad Kaaje, náčelníka. Eva bude nadnáčelník, protože vidí i to, co zatím nikdo jiný nikdy neviděl.
No a Michal je náčelníkem Kaajem pasován na kmenového astronoma.
Pohled na noční oblohu je ze zahrady 2MK neskutečný. Jen občas projede auto a osvítí nás, jinak je tu naprostá tma, ideální pro takové pozorování.
Máťa navrhuje dát na silnici v tomto prostoru ceduli, která by řidiče upozornila, že tady bydlí astronom a mají tedy projíždět se zhasnutými světly.
Něco jako – Právě projíždíte neosvětleným úsekem, prosím, zhasněte světla. 🙂 Nevím ale, jestli by to prošlo a spíš to za chvíli nebyl „úsek častých nehod“.
Budeme také muset vyrazit k domovu, už je dost hodin a já jsem zmrzlá na kost. No byla to prostě nádhera. Tolik hvězd v Budějovicích nikdy nemůžeme vidět, kvůli osvětlení.
Dívám se do oken, ze kterých sálá teplo domova.
Naši vědci (Michal je vědec – profík, Kaaj je vědec – amatér a nadšenec) nás ještě upozorňují na blízké datum 10.10. 2010, jež má být (po převodu do binární soustavy) odpovědí na otázku života, vesmíru a vůbec. Takže jestli někdo něco víte, sem s tím 😀
Zatím jedinou zajímavou zprávou z toho dne byla zmínka na twitteru.
A jen málo vteřin po té, vysvětlení. 😀
Doufám, že se k 2MK zase brzy podíváme.