Jak si Niki užila vycházku…Aneb

Když to nejde dobrovolně, půjde to holt po smyku! 😀

Po včerejší zkušenosti si na dnešní procházku vzala Jana pořádné boty a Niki sáňky (kdyby zas nožičky nemohly ťapat).

A taky si hned od baráku osedlala jednoho železňáka a jednoho bělouše.

Marně se ji pokoušíme přemluvit, že teď musí jít chvíli po svých, a až vyjdeme ten kopec, může se svézt. Jen nerada se zvedá s pohodlného povozu… a Kaaj sáňky musí táhnout.

Nenápadně vysvětluje Nikolce, že by si jako mohla hrát na koníčka a já mu pomáhám, že by si jako mohla vzít postroj… Inu, netrvá dlouho a Niki se poslušně souká do zápřahu. Hnědák Kaaj má po práci a to dítě vypadá dokonce nadšeně. 🙂

Po chvíli si Niki žádá pomoc od již vyzkoušeného bělouše a nyní nově povolaného hnědáka.

Áááá šup….je zas na sáňkách. 🙂

Naštěstí je tu malý kopeček dolů, tak se vedení povozu ujímá běloušek a dole na nás ostatní čeká.

Niki by měla opět vystoupit…ale cítí to jako velikou křivdu. Solidární hnědák jí pomáhá dávat na odiv nevoli.

Nutno podotknout, že hnědákovi to jde moc dobře, kdežto Niki po pár vteřinách jen stěží dokáže držet rtíky semknuté a načuřené, a spíš jí koutky cukají nahoru a dolu. (Vůbec netuší, že to byl hnědákův záměr – odvést pozornost od smutku a rozesmát.)

A začíná území bezsněhého úseku. Železňák nás vede k vrcholu, hnědák si hodil povoz na záda, běloušek čapnul dítě a já supím za nimi. 🙂

„Jé, to jsou koníčci, jak pijou vodu,“ zahleděl se hnědák se zalíbením do ledové sochy.

Áááá kopeček. Všichni se snažíme Niki povzbudit, aby se svezla. Hnědák ukazuje, jak sáně krásně jedou dolů… Jenže to vypadá, že svézt by se chtěl každý z nás…kromě Niki.

Když už je jasné, že jsme přesvědčování vzdali, hup, a je na sáňkách. Chce býti vezena vzhůru.

„Kájo, udělej andělíčka,“ prosím hnědáka při pohledu na krásnou plochu neporušené vrstvy sněhu.

Po chvilce přemlouvání už se hnědák rochní ve sněhu a moc ho to baví.

Niki se nenechá dlouho pobízet a hned vedle dělá malého spoluandělíčka.
(po kliknutí na obrázek se velikost zvětší)

Ne, to není výprask. 🙂 To jen tak vypadá. Ale ve skutečnosti je hnědák hřebelcován od sněhu. 🙂

„Ty, Kájo, není támhleto ten chlápek ze včerejška?“ ukazuji na červený flek, lozící po balkóně. No jo, je to on. Už zase řádí. (Člověk si říká, Prachatice, klidný to koutek jižních Čech, a hle, ono to semeniště červených delikventů.) Když mě zahlédl, jak ukazuji a fotím, instinktivně se přestal hýbat, jakože ho třeba přehlídnu. Jenže jak můžeš přehlídnout někoho v jasně červeným ohozu? 🙂

Železňák mezitím vytáhl to dítě nahoru na kopec a zdá se, že se nakonec Niki opravdu sveze.

Kousíček popojela, ale pak to nějak drhlo.

Dobrá, až půjdeme zpátky, sjede si to s bělouškem za zády, třeba to půjde líp.

Železňák se tedy zapřahá a veze sáňky daleko, daleko před námi.

A my se snažíme Niki přesvědčit k pokračování po svých. 🙂

I to je řešení, když přesvědčování selže. 😀

A to se vyplatí i za cenu mal(íčkov)ých obětí. 🙂

Ale Niki trik velmi rychle prohlédla, takže se hnědákovu skučení nad zlomeným malíčkem jen směje.

Nakonec ale než „tahání“ dítěte ručně se jeví výhodnější tahání na saních. Bělouš mi bere foťák a já se zapřahám vedle hnědáka. „Jaké je to hezkéééé, dváááá hnědááááci vmjéééstě…“ 😀

Doháníme železňáka a chvíli jdeme pospolu. Bělouš se chce taky povozit a usedá za Niki. Zezadu to spíš vypadá, jako když se na saních veze tučňáček. A najednou – Buc a bác! Je na zemi.

Ale nic se nestalo. Běloušek se rychle oklepává a znovu nasedá.

Cestou zpátky hnědák našel krmení pro zviřátka. „To je pro lesní zviřátka,“ varuji, a tak sousto pouští zpátky (a zřejmě se utěšuje myšlenkou na babiččinu večeři).

Hnědák roztlačuje bělouše sedícího s Niki na saních. Nejedou extra rychle, ale jedou moc pěkně. Tak snad na nás dole počkají. Železňák je dožene cobydup, ale my? Kteří se tak rádi kocháme okolím? Přece se za nimi nepoženem jak koně. 🙂

Je to dobré, už je vidíme. Holky chtějí ještě někoho navštívit kousek odtud a já zoufale kňučím, že to není ono, když jsme ještě nehodili Janu do sněhu.

Hnědák špicuje sluch, očička se mu zableskla …

A pak už to šlo ráz na ráz… 😀

Běloušek se nakonec smál od ucha k uchu, ale…

…jestli si v duchu nesnoval odplatu, když ze sebe střásal sníh, to nikdo netuší.

Zapřáhl se do saní a spěl ku svému cíli…

A my též.
„Hele, pudlík,“ obhlížíme podivný sněhový útvar.

Široko daleko žádná hledající panička ani plakát „Ztratil se…“

No, tak se uvidí na jaře, až z něho to bílé opadá. Kdo ví, třeba je původně černej a panička ho nepoznala.

Nabíráme rychlost, protože železňák už je zase v nedohlednu, tak ať nepřijdeme domů každý zvlášť.