Dopředu přichází drobná blondýnka. Mojmír (bude nám její slova překládat do češtiny) vedle Sussan vypadá poměrně vysoký (ač ve skutečnosti není nijak nápadného vzrůstu).

Možná vás zajímá, z jakého titulu bude tato žena mluvit o tak ožehavém tématu.

Dr. Susanna Kokkonen, bývalá kulturní atašé na finském velvyslanectví v Izraeli, pracuje od května 2008 jako ředitelka Křesťanského oddělení muzea holocaustu Jad Vashem v Jeruzalémě.

Bez velkých okolků začíná mluvit o židovském národě a ptát se na otázky, které možná jako křesťané jen neradi slyšíme. Pár postřehů vytahuji na světlo, ale celý záznam si rozhodně poslechněte tady >>.

Ať už to bylo roku 1290 v Británii, roku 1492 ve Španělsku nebo 1942 v Polsku, Židé byli vždycky pronásledováni. Byli obviňováni z toho, že otrávili studně, říkalo se, že jsou pod démonickým vlivem, že na ně dopadl Boží trest.
Byli nuceni žít izolovaně, označení znamením pohany.

Pokud ale byly národy, které od starověku dokázaly žít spolu s Židy a nechovaly vůči nim nenávist, kde vůbec vznikla nenávist křesťanů vůči Židům?
Souvisí to s jedním z aspektů. Křesťané odebrali Ježíši jeho židovskou identitu a udělali z něho křesťana. A tak tyto dvě skupiny přestalo cokoli spojovat.

Nejen jednotlivci, i celé církve musely v době holocaustu řešit volbu.
Budu kolaborovat? Nebo se postavím na odpor?
I uprostřed temnoty má člověk možnost se rozhodnout správně.
Pouhá absence zla ještě neznamená, že je to dobro. Lidé mlčí a řadí se do početné šedé zóny. (Zóna mezi pachateli zla a odbojáři s oběťmi zla.)

Křišťálová noc… Církve a jejich vůdcové mlčí! Proč?
Antisemitismus byl rozšířený i v církvích. Někteří církevní vůdci chtěli chránit instituce, krásné budovy…
Co ale je povinností církevního vůdce v době temnoty? Chránit instituci? Nebo být hlasem morální odvahy?

Jeden z odvážných hlasů

Aristides de Sousa Mendes byl portugalský šlechtic a diplomat. Jako konzul v Bordeaux vydal během tří dnů a nocí navzdory instrukcím své vlády vstupní víza do Portugalska asi 30 000 osobám, většinou Židům.

„Má vláda odmítla vydávat víza jakýmkoliv uprchlíkům. Ale já nemohu poslat ty lidi na smrt… Jsem rozhodnut vydat vízum každému, kdo si o ně řekne… I kdybych měl být propuštěn, musím jednat jako křesťan, jak mi káže mé svědomí.“ (Aristides de Sousa Mendes, Bordeaux 1940)

V roce 1941 byl pro tuto svou činnost zostuzen a přinucen svými nadřízenými odejít do důchodu. Zemřel v naprosté chudobě roku 1954. V roce 1967 mu Jad Vašem udělil titul Spravedlivý mezi národy. V roce 1987 Portugalsko rehabilitovalo jeho památku.

Když se ho před smrtí syn ptal: „Tati, stálo to za to? Udělat, cos udělal a ztratit kvůli tomu všechno?“
Otec mu odpověděl: „Jestliže tisíce Židů trpí kvůli jednomu křesťanovi, pak jistě jeden křesťan může trpět kvůli tisícům Židů.“

No…musím říct, že setkání se Sussan s námi zamávalo. O holocaustu se dnes nemluví tak často. Naopak. Někteří se snaží toto téma zamést pod koberec nebo přímo popírat, že se kdy něco takového stalo.

Při pohledu na plátno, kde běží krátká prezentace muzea Jad Vashem a stará paní hovoří o tom, kolik jejích příbuzných zemřelo v koncentračních táborech, mě napadlo… Zatím tu ti lidé ještě jsou. Stále ještě můžeme ukázat a říct: „Popíráš holocaust? Tahle žena tam osobně byla. Tenhle muž to zažil.“ Jenže na této zemi, žel, nikdo nežije věčně. Co pak, až tihle očití svědci odejdou?

Nezapomeneme?
Poučíme se z minulosti? Nebo si ji budeme muset zopakovat?

Zaujal mě obrázek na konci videozáznamu. Všeříkající obrázek. Z ostnatého drátu vyrašil malí proutek se zelenými lístky. Jako by říkal: „Můžete nás utlačovat, můžete nás potírat, můžete nás zavírat…, ale národ vyvolený Bohem vyhladit nemůžete. S námi je někdo větší a silnější než vy, naši nepřátelé. S námi je Stvořitel všeho.“

„Ale vyjde proutek z pařezu Izai, a výstřelek z kořenů jeho vyroste, a ovoce ponese.“ (Iz.11:1)

Některá související videa:

Některé související články:
– Zřítelnice oka (zajímavé postřehy z Konference smíření 2008)
– Jestli máš hlas, mluv (setkání se synem nacisty, W. Oderem, který miluje Židy, a mj. je přítelem N.G.Wintona)