„Co vymyslíme pro tu Máťu?“ ptám se manžela jednoho večera před spaním. Naše rodinná kamarádka totiž bude mít brzy narozeniny.

Shodujeme se na tom, že má ráda čokoládu. Jenže…chtělo by to něco…no…nápaditého.

Ještě než jsem usnula, honilo se mi hlavou hejno otázek, jak zabalit čokoládu, aby se hned nevědělo, že to je čokoláda a vypadalo to nějak pěkně.

Jejímu Míšovi jsme před nedávnem zabalili krabici tatranek do skoro opravdové tašky (jakože pracovní). Máťa je sečtělá…no jasně! Mátě uděláme knihu.

A když přijde nápad, sama výroba už je skoro hračka.

A tak jsme hned ráno sháněli čokoládky. Musely být stejně velké, takže asi stejného druhu, ale aby to nebylo tak fádní, vybíráme různé příchuti.

Takže… bude to kniha, jejíž listy budou doslova naplněny čokoládou. Chci, aby to byla kniha povzbuzení, tak to chce i nějaká skvělá slova. A kde jinde je hledat než v Knize knih?

Listů bude 7, ale stránek 14, a na každé musí být nějaký text. Nejprve tedy vybírám povzbuzující texty a sázím na A4 velikost, která se pak přehne napůl a vytvoří jakousi kapsu.

Knihu nazývám „Slova povzbuzení“.

„To by chtělo něco víc…co by vystihlo i tu čokoládu uvnitř,“ přemýšlí nahlas Kaaj.
„A co bys tam dal?“ vyzvídám. Kaaj má totiž ohledně textu většinou dost dobré nápady.
„Něco jako – Výživná,“ říká a to mě bere. To je přesně ono.

Takže opravuji název a na „kožené“ desky tisknu vylepšenou verzi.

Do připravených kapes vkládám čokoládu a okraje slepuji oboustrannou lepící páskou. Strana, která bude u hřbetu „sešitá“ má už připraveny dírky.

Všech sedm listů mám připravených a můžu začít sešívat. Našla jsem dostatečně silnou ozdobnou šňůrku…ta se hodí a vypadá to i dobře.

Nakonec přidávám i „kožené“ desky se hřbetem, který šití skryje.

Jdu se pochlubit Kaajovi.

„To vypadá fakt jak v kůži,“ směje se.
Inu, barevná tiskárna umí dělat divy. 🙂

Nastal den „P“ (pé jako předání, samozřejmě). 😀
Blahopřejeme Mátě.

„A tady máš dáreček…pravděpodobně už jsi to četla, ale myslíme, že se ti to bude líbit,“ podotýkáme k dárku.

Máťa si s díky bere taštičku s knihou a všichni se soukáme do auta. Jedeme totiž na večeři.

„Co to máš?“ ptá se Míša zvědavě Máti.
„Dostala jsem knížku,“ říká Máťa a dívá se blíž do taštičky, aby mohla svému manželovi říct název.
Lepící páska poněkud podléhá tlaku obsahu stránky, takže se ve „sváru“ mírně  otevřela.

„Jééé, tak tuhle knížku čtu moc ráda,“ říká radostně a vysvětluje Míšovi, co je vlastně uvnitř.

„A na každej den je tam jinej příběh,“ vysvětluje ještě Kaaj. Myslí tím samozřejmě různé příchuti čokolád.

Tak to je bezva. Nejenže knížka vypadá věrohodně, ale upřímně potěšila. A o to nám šlo.

Hééépy bŕŕŕzdééééj túúúú júúúú, Máťo! 😀

Druhý pokus i s popisem je tady >>>