V sobotu se mi přihodilo něco, o čem prostě musím napsat…

Víte, navzdory tomu, že je mi líto prodavaček v takových těch obchoďácích, kde je otevřeno „od nevidim do nevidim“, musím přiznat, že jsou to pro mě nejideálnější místa pro nákup. Při našem pracovním vytížení a podvečerních aktivitách se nám totiž často povede jít nakoupit třeba cestou ze školy zpěvu, což je po osmé večer. Případně po zkoušce hudební, což je až kolem deváté.

Přesto fandíme malým obchůdkům a rádi je podporujeme. Když je to možné zajdeme do potravin v Krajinské, kde jsme si to familiérně pojmenovali „U strýce“.

Vzniklo to vlastně tak, že za rohem, kousek od nás, je takový malý obchůdek s potravinami. Když jsme se přistěhovali, začala jsem tam pravidelně chodit. Interiér  (včetně personálu) vždy působil tak nějak socialisticky – zřejmě fungoval už v oněch dobách. Když jsem šla nakoupit, hlásila jsem manželovi: „Já skočím k tetám, jo?“ a on hned věděl, kam jdu.  Nákup se tam totiž jevil tak nějak rodinně…

A podobné (rodinné) nakupování je právě i v té Krajinské. Pan vedoucí by vám snesl modré z nebe. Proto „U strýce“. Prodavačky pobíhají, vybírají to nejlepší, nabízejí zboží, které jste původně ani nechtěli…Zkrátka jsou tam vděční za svého zákazníka. Ví, že spokojený zákazník se vrátí.

U velkých obchoďáků tohle asi nezažijete. To do vás spíš strčí někdo, kdo doplňuje zboží a vy mu překážíte v cestě (a nějak mu nedochází, že to vlastně doplňuje pro vás, zákazníky). 🙂 U kasy sedí žena, která vypadá, jakoby právě snědla citron (a nedivte se, když tam sedí třeba v neděli večer, místo aby si užívala zbytek víkendu s dětmi, a několik hodin jen posouvá zboží, a poslouchá pronikavé „píp„). To nás pak potěší, když taková paní roztaje při nějakém našem vtípku a začne se jakoby probouzet ze sna a s pousmáním začne komunikovat.

Ovšem není pravda, že co malý obchůdek, to úslužná ochota sama.

Existuje obchod, (my si ho přejmenovali na obchod „U krkouna“), ve kterém jsem byla za těch několik let, co bydlíme v Budějkách, asi třikrát. První návštěvu nikdy nezapomenu. Vcházím do potravin. Není ani před pauzou na oběd, ani se neblíží zavíračka, ale paní poletuje na malém prostůrku s hadrem a velmi jasně mi beze slov dává najevo, že to zrovna teď vytřela, takže ni krok dál. Stojím skoro u východu a natahuji krk, abych si vybrala z pečiva. Měla jsem původně záměr jít do místnůstky vedle, kde mají saláty, a chlebíčky. Ne, neodvažuji se. Už to, že musím pošlapat podlahu, když jdu téměř baletním krokem po špičkách ke kase, mě děsí. Nedostanu hadrem?
Vzhledem k tomu, že tu nenechávám jen nějakou usmolenou „pajsku“, bych čekala trošku vlídnější přístup. Mizím rychleji než pára nad hrncem a soucitně sleduji ženu, se kterou se míjím ve dveřích, další amatérskou baletku, jež cupitá po mokré podlaze.

Při druhé návštěvě koukám výlohou do obchůdku. Ta paní snad vytírá v nějakém pravidelném intervalu, běží mi hlavou. Koneckonců za chvíli (třičtvrtě hodiny) budou zavírat. Přesto se odhodlávám nakouknout. Rychle kupuji 10 rohlíků a rychle pryč.

Třetí (dost možná poslední) návštěva obchůdku: mám v úmyslu jít rovnou do lahůdek. A hle, podlaha mokrá. Paní pobíhá s hadrem a tázavě na mě kouká.
„Budete něco chtít?“ ptá se mě při šmrdlání podlahy.
„Ano, něco ze slaného,“ naznačuji, že bych ráda tam do vedlejší místnůstky.
„Támdle sou zelňáky,“ ukazuje mi do pekařského oddělení a skutečně věří, že změním názor.
„Já bych raději do lahůdek, je tam zavřeno,“ ptám se opatrně.
„Jo…ne, neni, tak pojďte,“ uvádí mě do svého království.
Polévá mě horko. Rychle vybírám a chci platit. Uff, mám pár drobných. S hrůzou v očích se ptám: „Berete karty?“
„Ne.“
„Tak já asi budu muset jít do bankomatu,“ říkám nejpokorněji jak umím.
Nakonec ale částka nepřevyšuje sumu, kterou mohu dát dohromady. Mizím.

Když jsem se zmínila o zavíračce… Opět, chápu ty udřené ženy, chvátají po celodenním lítání domů, a když se jim někdo „zapětminutzavíráme“ zjeví v obchodě, dlouho vybírá a pak tam koupí párátka za 10,- Kč, asi to nepotěší. Ale třeba v Glóbusu, kam jezdíme v neděli večer na nákup, velmi mile ohlásí, že bude končit prodejní doba a přesto nás nechají v klidu projít kasou a s úsměvem nás doprovodí ke dveřím, aby za námi mohli zavřít.

To třeba nedávno v McD drive se nám stalo něco, co mě fakt překvapilo. Seděli jsme s 2MK u stolu, popíjeli kafe a přišel k nám mladík: „Pak jděte bočním vchodem.“ Pochopili jsme, že hlavní je uzamčen a že je tedy asi po zavíračce.
Sklízíme krabičky na tác, že tedy jdeme, jenže najednou tma. No vážně. Oni nám zhasli hned po tom, co nás chlapec upozornil. Žádné milosti, že až budeme venku, tak zhasnou. Dali nám prostě jasně najevo, že nemíní čekat  už ani mimnutu. Klopýtáme tmou ven. U stolku za námi sedí dva lidé a evidentně jim stačí světlo, které proniká zvenka velkým oknem – sedí dál. Zajímalo by mě, čím dalším je personál překvapí, když tma nezafungovala.
No, v každém případě jsme venku a Kaaj kouká na čas: „No jo, za minutu zavírají.“
Inu, dochvilní v McD drive jsou, to nemohu říct. To se jim upřít nedá.

Ale co se mi tedy stalo tuhle sobotu?

Právě jsme nakoupili „U strýce“ a jdeme domů. Míjíme papírnictví.
„Neměla bych koupit obálky?“ ptám se Kaaji
„Radši jo,“ souhlasí.
Vcházím tedy do papírnictví. Ve dveřích si říkám – ty jo, nemají už zavřeno? Ani jsem si totiž nezjistila, kolik je hodin. Najednou se objeví paní v kabátě a s kabelkou. Zatrnulo mi.
„Vy už máte asi zavřeno,“ říkám omluvně a chci vycouvat.
„Nene, co jste potřebovala?“ ptá se mně paní a zaplouvá za pult.
Jsem v rozpacích. Rychle si žádám obálky, izolepu a popisovače. Nechci zdržovat. Paní je očividně na odchodu.
Ochotně mi podává žádané zboží, dává do tašky a vypisuje doklad a ještě žertuje.
Děkuji za ochotu a opouštím obchůdek. Rychle mrkám na pracovní dobu. Sobota do 11:30.
„Kolik je?“ ptám se Kaaji.
„Třičtvrtě,“ říká mi.
Správně. Je čtvrt hodiny po zavíračce a přestože jsem tam nakoupila jen za něco přes stovku, byla paní ochotná mě nejen obsloužit, ale ještě mi dát pocit, že jsem vítána.

A to je bezpochyby onen rozdíl mezi obchodníkem a p(r)odavačem.

Některé komentáře ke článku >>