Byli jsme jako kapela pozváni do Vimperka…

Je to tu.

Ne, že bysme ještě nikdy nikde nevystupovali, ale povětšinou šlo o křesťanskou scénu. Dneska jde o veřejný sál, pozváni jsou ti, co nás znají, i ti, co o nás dosud nikdy neslyšeli a možná ani netuší, o čem vlastně zpíváme.
Bude nás zvučit skutečný zvukař na (svůj) dost dobrý aparát.
A když už to bude (aspoň v našich očích) takhle ve velkém, chce to i pořádná světla.

„Místní osvětlovač má jenom pár obyčejných světel,“ oznamuje do telefonu zvukař Míra.
„No…to teda není moc,“ říká ne příliš nadšeně Kaaj.
„A nemůžete něco přivézt?“
„To bysme museli všechno odmontovat…nemáš třeba kontakt na nějakýho osvětlovače, co by něco přivezl?“ chytá se Kaaj stébla.
„Možná bych věděl…,“ říká Míra a slibuje, že se poptá.

A skutečně, Míra může zařídit osvětlovače s arzenálem, o kterém se nám může jen zdát. Hmmm… to asi nemůžeme pořadatelům udělat – přidělávat jim náklady, už tak nám zařídí sál, zvuk, naftu a propagaci. A jídlo. Dobře, světla si zařizujeme na vlastní triko, to stojí za to, ne?

(Tedy nakonec osvětlovači přivezli jen asi půlku, protože by se jim všechno nevešlo na pódium, ale i tak to bylo dost dobrý.)

Všechno jsme si sbalili včera, takže už jen naložit do auta. Až dorazí.

Malý zázrak

Zatímco čekáme na předání auta, vyřizuji telefonát.
Psali mi totiž přátelé, že se nemají jak dostat na koncert a tak rádi by tam s námi byli. K nám do auta by se nevešli. Slibuji jim, že pokud místo bude, dám jim vědět. Společně věříme, že se místo nakonec najde. Stále nic…a najednou volá Pája Q, že má v autě právě ta potřebná dvě místa. Přátelé nakonec jet nemohli, ale pro mě je to zázrak, že jsme místa potřebovali a nakonec se dvě skutečně našla. Na poslední chvíli, ale vlastně včas.

Odjezd

Nanášíme věci do auta. Je nás akorát 6, takže dozadu se místo sedaček v pohodě nasoukalo všechno, co dnes budeme potřebovat.

„…a slunce stíny vyhání…“

Já si tedy myslím, že Martin řídí moc pěkně. Ale zdá se, že malý Q se na to nemůže ani dívat.

Tak ne…nevadí mu řízení, ale sluníčko. Sedí totiž úplně uprostřed, kde končí Martinův a Popiho kryt (teda nekončí, spíš dosahují a je mezi nimi díra – přesně pro očka malého Q). :-).

Je třeba tankovat. Martin už hodnou chvíli kouká do zpětného zrcátka, kde vlastně je ta díra, co se do ní ten benzín, vlastně nafta (teď se asi Míša obrací na židli – kladl nám na srdce, ať tankujem určitě naftu) leje.
„Když jsme tankovali naposled, byl stojan vlevo,“ nabádá Kaaj. A má pravdu.

Q je zjevně zaujat tankováním úplně jiného stroje.

Ale dosť bolo nafty, jedeme dál.

Popi nás shockuje, když se malému Q chlubí svým energetickým nápojem. Doufejme, že nám na Apokalypsu nenasadí takové tempo, že si nezazpíváme. 🙂

V kulturáku – příprava, nastavení, zvučení

Cesta hrozně rychle utekla. Ve Vimperku jsme dřív, než se čekalo.
Dívám se na informační nástěnku u vchodu.

Je čas vynosit si svých pět švestek.

Kulturák je i kino zároveň. A vypadá to jako moc příjemné prostory.

Oddechli jsme si, že stolky na posezení nejsou až u pódia. Je tu dostatek místa na řádění.

A Q si to jde rovnou vyzkoušet. 🙂

Po celou dobu (příprav, zkoušek, odjezdu i příjezdu) podává Kaaj report na twitter, o což byl výslovně požádán. Takže foto sálu…

Zatímco Míra se svým týmem staví aparát a světla, kluci si rozestavují komba.

Nejvíc práce má dneska Popi.

Víte, vždycky se nejvíc natahají věcí kluci s kytarama a basou. Popi si jen tak zasedne a hraje. Dneska si Popi procvičí sborku a rozborku. 🙂

Já jdu prozkoumat zákulisí. Hned za oponou je chodbička s mnoha dveřmi. WC, šatny, a dokonce únikový východ. Moc příjemně řešeno.

Martin ví, kdy se včas kam přitočit. 🙂 Zapózuje a jde dál.

Stále rozesmátý Zdeněk (pořadatel) se ptá, jestli máme všechno, co potřebujeme. Přinesl nám megakebaby…které nakonec stejně sníme až po koncertu. Hřejí se po celou dobu u odposlechu.

Pája R. s Vladěnkou nás přišly pozdravit a zároveň se chlubí, že skutečně zaplatily vstupenky.

A pak to začalo

Začínáme první písní. Kaajův zkreslený hlas se nese sálem. Zní to úžasně.

Během chvíle se pod pódiem objevují tři kluci. U druhé písně začínají „pařit“ a to už přichází další. Je to z pódia úžasný pohled. Zdá se, že se jim to líbí.

Někdo tančí, někdo tančí i zpívá.

S úžasem sleduju našeho přítele, který má po operaci (myslím) obou kolen, jak křepčí v rytmu hudby. Hustýýý.

Před „Lukášem“ má Kaaj krátké kázání, které se, jak věříme, dotklo srdcí návštěvníků.

Jedním ze zajímavých momentů bylo, když Kaajovi praskla struna. Naštěstí tu má připravenou náhradní kytaru. Dejv (náš osobní zvukař a záchranář prasklých strun) pobíhá kolem. Ptá se teď Kaaje, jestli nemá natáhnout novou strunu. Kaaj odmítá, vždyť nikdy nepřetrhne dvě struny za koncert.
Ó, jak se mýlil.

Po krátké chvíli mu rupla druhá. Omlouvá se a jde si natáhnout novou strunu. Q se ujímá mého mikrofonu a líčí počátky TWB. Drží pozornost sálu a to potřebujeme.
„…a pak nás pozvali sem, do Vimperka…“ říká Q.
Tak to je průšvih, protože Kaaj tu ještě není a Popi (zřejmě nashockován) si odskočil.
„Jé…no vidíte, já zapomněl na Maršálka,“ chytá se Q za hlavu a já si oddechuju, protože tím získáme další čas.

Za oponou se objevil Kaaj s opravenou kytarou. I Popi už sedí za bicíma. Jedeme dál.

Martin se celý večer těší na to, až skočí do lidí. A že to byl skok. Kaaj to nevydrží a jde dolů za ním.

Martin si lehá na zem a hraje v leže…jenže ouha. Nemůže se zvednout, protože by musel přestat hrát.

Co teď? No…Kaaj mu nepomůže, protože by taky musel přestat hrát. 🙂 A od hraní tu jsme, ne?

Zahráli jsme celý svůj repertoár a pomalu mizíme v zákulisí.
„Ještě jednu…ještě jednu…“

Mládež je rozdováděná a zřejmě se jí ještě nechce domů. Ok, přidáváme další kus.

Máme toho plný kecky, ale byl to večer, co vážně stál zato.

Dokonce dostávám kytičky…no bomba. 🙂

„Cože?“ dívám se tázavě na tři dívenky s růžovou fixou.
„Chtějí podpis,“ ukazuje Zuzka (se kterou si právě povídám) na papírek, který dívenky žmoulají v dlaních.
Musím se smát, ale ochotně škrabu na papírky růžové „zdes“.

Pár minut poté

Zvukaři a světlaři balí. My trávíme zážitky a někdo i kebab.

„Říkal jsi, že hrajete pop/rock?“ ptá se zvukař Míra Kaaje.
„Jo,“ přitakává Kaaj.
„Já bych teda řekl, že je to spíš rock,“ směje se upřímně Míra.
„No…víš, on Q říká…“ obrací se Kaaj na Q.
„Jo, když já se na to dívám přes klasiku jako Depp Purple, Led Zeppelin…,“ vysvětluje s úsměvem Q.

Sál se pomalinku vylidnil a my máme věci téměř sbalené. Už i bicí jsou ve futrálech.
Loučíme se s Mírou zvukařem, s osvětlovačem (který hrával v Mechanice 🙂 takže má ke koncertům blízký vztah) a nosíme věci zpátky do auta.

Vedle nás se také pilně nakládá.

Byli si to tu dnes obhlídnout lidé, kteří si nás později chtějí pozvat na své akce.
„A předvedete přesně tohle, jo?“ ujišťují se s úsměvem jedni z nich.

Vypadá to, že se koncert fakt líbil, ale na pocity už se musíte zeptat zúčastněných. Pro nás to rozhodně byl zážitek.

Díky vám všem. Jak říkává Kaaj: „Bez vás by to nebylo ono.“

Hned druhý den se objevila zpráva na vimperk.eu (a mě dochází, proč tam stále pobíhal ten neznámý fotograf). A já jsem si dovolila vypůjčit jejich titulek pro název dnešního zápisu do blogu. Snad to nebude znít příliš povýšeně. 🙂

2 Responses to “Vimperk 24.3.11 aneb Rockeři (prý) zaplnili sál.”