Možná máte taky ten pocit, že některá kniha vás od začátku nechytne (je utrpení ji přelouskat a vy ji dál čtete jen se silou naděje, že se to třeba zlepší), některá se čte snadno, ale pět minut po jejím přečtení už o ní nevíte…a pak jsou knihy, které ve vás zanechají hlubokou stopu. I když jste ji odložili už včera, stále vám uvnitř hraje dočtený příběh.

A Chatrč je (dle mého názoru) přesně touhle knihou.

Jde o příběh nebo jakoby výpověď (možná ještě lépe – svědectví) člověka, který prožil velmi traumatický zážitek. Vlastně nejen on, ale celá jeho rodina. Snaží se nějak vypořádat se situací, s následky, smutkem…se vztahy v rodině, které se tím značně komplikují. A právě v tuto chvíli zasahuje do jeho života ta nejvyšší moc. Bůh. Prochází s hlavním hrdinou knihy do nejtajnějších koutů jeho duše a pomáhá mu pochopit to, co v tuto chvíli ani chápat nechce.

Vše umocňuje fakt, že autorovu neteř (den po jejích 5. narozeninách) skutečně někdo zavraždil, takže spoustu svých emocí a slz vložil do slov hlavního hrdiny.

Během čtení se vám částečně odbourají některé zažité představy o Bohu. Možná se vám i trochu vyjasní provázanost tří osob, které se v Bohu zázračně pojí v jedno.
Případný zmatek v hlavě „Ke komu se mám modlit? K Otci? Synu? Duchu?“ bude pravděpodobně pryč. Jasně uvidíte, že Bůh, ač ve třech osobách, je jednoduše jeden.

Když jsem vyráběla obrázkovou reklamu na nedělní oznámení o knižních novinkách, nijak extrémně mě nezaujala. Prostě další kniha na pultě. Pak jsem ale četla na twitteru, že ji náš rodinný přítel (podle záznamu data) zhltnul málem na jeden zátah. Hmmm…asi na ní něco bude.

„Na začátku je to moc smutný…musíš těch šedesát stran přečkat. Jak se ale dostane do chatrče, už je to dobrý,“ řekl mi Michal po mém sdělení záměru si tuto knihu přečíst.
Přistoupila jsem tedy k ní s tím, že prvních 60 stran bude hustých a je třeba je přečíst co nejrychleji.

Ve skutečnosti to „hustý“ přichází kolem strany 43 a trvá to asi do strany 66.

Napadá mě, že slabší povahy by knihu mohly možná opravdu číst až od kapitoly Hádej, kdo k nám přijde na večeři na straně 67, i když právě ten začátek vám umocní zážitek ze čtení stran následujících.
Jenže pokud někoho odrazují stránky úvodní, byla by škoda kvůli nim přijít o celý zbytek knihy. Proto radím…čti odkud chceš, ale čti.

Já ji četla, kde jsem mohla. Doma i venku.

Seděli jsme (já a Kaaj) v přístavu na lavičce a vyhřívali se na sluníčku. Otevřela jsem rozečtenou Chatrč. Kaaj (čtoucí svou knihu) se mě co chvíli ptá, na jaké jsem stránce.

„Nebudeš plakat, že ne?“ ujišťuje se láskyplně, jestli kritický oddíl knihy zvládám.
„Neboj, nepláču,“ ujišťuji ho.
„A kde jsi teď?“ ptá se po pár minutkách.
„Dobrý, už je v chatrči,“ odpovídám, že jsem za nejkritičtějším místem.
Kaaj si viditelně oddechl.

Ve skutečnosti mi slza dojetí (s úsměvem od ucha k uchu a tetelením uvnitř) ukápla na úplně jiném místě. Poté, co jsem krok za krokem prošla srdečním uzdravením Mackenzieho. Ke konci knihy vyřizuje vzkaz od Boha svému příteli: „Pravil: ‚Řekni Williemu, že ho mám obzvlášť rád.’“
To mě dostalo. Jestli si myslíte, že z uvedené věty vyplývá, že Bůh některé lidi upřednostňuje, tak ne. Ale to pochopíte teprve po přečtení knihy. 😉
No…tahle kniha ve mně tedy stopu skutečně zanechala.

Pro drobnou představu pár úryvků z rozhovoru hlavního hrdiny s Boží trojicí:

„Jestliže se to budeš snažit prožívat beze mne, bez probíhajícího dialogu, ve kterém bychom tvou cestou společně sdíleli, bude to jako zkoušet sám chodit po vodě. Nedokážeš to! A když se o to pokusíš, klesneš ke dnu, i kdyby byly tvé úmysly sebelepší.“ (str. 180)

„Taťko?“ promluvil a poprvé mu nepřipadalo trapné takhle oslovovat Boha.
„Ano, Macku?“ Otevřela oči a potěšeně se usmála.
„Byl jsem na tebe pěkně tvrdý.“
„Hmmm, Sofie se ti zřejmě dostala pod kůži.“
„A jak! Neměl jsem vůbec tušení, že jsem si troufal tě soudit. Zní to příšerně arogantně.“
„Protože to takové skutečně bylo,“ odpověděla Taťka s úsměvem.
„Je mi to moc líto. Vážně jsem netušil…“ Mack smutně zavrtěl hlavou.
„Ale bylo to v minulosti a tam to také patří. Já ani nechci, Macku, abys toho litoval. Já jen chci, abychom se vyvíjeli bez toho.“ (str. 185)

„Kdyby ale nezemřela, teď bych tu nebyl…“
„Macku, to, že vytvářím neskutečné dobro z nepopsatelných tragédií, přece neznamená, že ty tragédie inscenuju. Nesmíš si myslet, že když něco využiju, znamená to, že jsem to způsobila nebo že to potřebuju k dosažení svých cílů. Tím si o mně vytvoříš pouze falešné představy. Boží milost není závislá na utrpení, ale tam, kde je utrpení, ji najdeš v mnoha podobách a odstínech.“ (str. 186)

„To, jestli si to ty uvědomuješ, nebo ne,“ vysvětlovala, nemá nic společného s tím, jestli tu skutečně jsem, nebo ne. Já jsem vždycky s tebou, jen někdy chci, aby sis toho byl mimořádně vědom – víc si to uvědomoval.“ (str. 196)

„Já,“ roztáhla ruce, aby zahrnula i Ježíše a Taťku, „jsem sloveso. Jsem, který jsem. Budu, kdo budu. Jsem sloveso! Jsem živoucí, dynamická, stále aktivní a v pohybu. Jsem jsoucí sloveso.“ (str. 205)

Jestliže Boha dáš na vrchol, co to vlastně znamená a co je dost? Kolik času mi dáš, než si můžeš jít po svém a věnovat se tomu, co tě zajímá daleko víc?“
Do řeči se opět vložila Taťka. „Víš, Mackenzie, já nechci jen kus tebe a kus tvého života. Dokonce i kdybys mohl, což nemůžeš, dát mi ten největší kus, to nebude to, co chci já…“ (str. 208)