Dneska to vypadá na teplo a sluníčko.

Naši snídají dole a já si odpočívám na verandičce, než bude čas na naší snídani. Slyším, že se Kaaj ještě sprchuje, tak si budu chvilku číst.

A je tu snídaně… opět, jak to říct…plnohodnotná. 🙂

Naši balí a my je půjdeme za chvíli vyprovodit k autu. Niki na nás kouká z okna.

A je to. Naši vyrážejí na cestu domů.

Je to smutné loučení, ale brzy se zas uvidíme. Niki s Janou utíkají za autem. Já a Kaaj stojíme u vrátek a máváme.

Jdeme se trochu rozptýlit. Krmení kachýnek je důležité, aby měli ve Mlýně co podávat hostům k obědu. 🙂

Jak jim Niki hodí kousek pečiva, hned se k němu kachýnky ženou.

Řešíme, kam vyrazit. Kaaj říká, že kdyby nějak jako pršelo, že je tu spousta muzeí. A najednou začíná to slovo válet po jazyku….a je tu nácvik hlavového tónu. Společně s Niki přecházejí z hlubokého tónu do závratných výšek – muzeí-íííí.

A pak začíná Niki zpívat v ultrazvuku. A jde jí to tak dobře až Kaajovi praskají bubínky. 😀

Máme krátkou poradu nad vodou…a hle, blíží se princezna. Kde se tu vzala?

Aha, to je živoucí pozvánka do pohádkového lesa. Minule to byl Rumcajs a teď princezna. Popovídala si s Niki, hezky se usmála, rozloučila a lehkým krokem odešla za dalšími dětmi.

Jdeme kolem okna s krásnou lodí.

„Vzhůůůůru na palubu, dáááálky volajííí,
vítr už příhodný vane náááám. Tajemné příběhy náááás teď čekajííí, 
tvým domovem bude oceááán…“ broukáme si.

Míjíme krásné růže…nemůžu než si je vyfotit.

Chvíli jsme se pokochali a Jana už je v prachu. Tak trochu nám tu „děduje“ (tedy, utíká dopředu, stejně jako děda, který taky chvíli nepostojí a žene se rychle k cíli).

Onehdy se Kaaj věšel na doškovou střechu, 🙂 a dnes ji jdeme ukázat holkám. „No Jano, sáhni si na ty došky. To už se ti hned tak někde nepoštěstí,“ nabádá Kaaj svou švagrovou.

Niki se umí na každou fotku nastavit jako manekýna…

Jdeme se podívat do obchůdku s dřevěnýma hračkama. O koníkovi, který běží a klape jako podkovama nám vyprávěla Ivanka. Jdeme si ho vyzkoušet.

Před obchodem se usídlil čáp.

Tak zas popojdeme. V restauraci Mlýn je možné se nechat vyfotit. Na oběd sem sice nepůjdeme, ale z Niki uděláme na chvíli zámeckou paní. 🙂

Niki skoro neustále mluví o nějakém elixíru ve flakonku…a asi je to nějaká móda, protože je mají hned v několika obchodech.

Blížíme se k muzeu voskových figurín a lístek platí i pro zrcadlové bludiště. (Musíme to ale stihnout v jeden den, což není úplně jednoduché, protože jsou přeháňky a stále se někde schováváme.)

Vcházíme do potemnělé kamenné místnosti. Samé křivule…prostě alchymistova laboratoř.

A tady rybář a další řemeslníci. (kliknutím na obrázek se formát zvětší)

Golem se mi ani nevejde do obrazu.

Zato Žižka je nějaký pohublý…

Prostředí hospody je doprovázeno hlukem hodujících.

Jeho veličenstvo s šaškem

A další historické postavy.  (u většiny se kliknutím na obrázek formát zvětší)

Tady se objevuje střídavě bílá paní a sova.

A další mocnáři jako Franz, Marie, Sissi…a věhlasní umělci. Emma, Bedřich, Amadeus…

A tady kachna…tedy…Kafka.

Poznáváte Billa, Terezu, Jana, Václava, Tomáše, Karla a (tady si nejsem jistá, ale asi) Josefa?

Na vše dohlíží pan prezident. Tedy ten nynější. 🙂

Známé filmové postavy…

Vědci a umělci…

Z muzea figurín se snažíme v dešti přeběhnout co nejrychleji na výstavu: AFRIKA – divočina v srdci.

Tady se fotit nesmí, tak jen něco z oficiálních stránek…

 

Po důkladné prohlídce výstavy zjišťuje Kaaj stav mraků a deště…teď bude pršet asi hodinu bez přestávky, takže nemá cenu čekat. Naštěstí je celkem teplo, takže déšť není tak vlezlý.

Cestou si kupujeme belgickou horkou čokoládu.

Ne, není to čokoláda, kterou byste čekali, něco jako horké kakao. Tohle je skutečně roztavená hutná čokoláda, neředěná žádným mlékem. Je jí tak asi do třetiny malého hrníčku, ale i to je hodně, protože je neskutečně sytá a poctivá.

Slečna se nás před natočením ještě zeptala, jestli chceme míchanou. Ano, chtěli. Bílou a hnědou.

Je fakt výborná, mě to ale drhne v krku. S mlékem by to bylo úžasný.
Šťastně jsme dorazili do zrcadlového bludiště.

Obdrželi jsme igelitové rukavice, abychom neoťapkali zrcadla. Přišlo mi to zbytečné až do chvíle, kdy jsem vešla za závěs a zjistila, že najít cestu vážně není nic snadného.

Všude se vidíte milionkrát a v některých chvílích opravdu netušíte, jestli je to zrcadlo, nebo vaše vlastní sestra. 🙂

O patro výš je další bludiště, ale tady jsou zrcadla a skla. I to je dost matoucí.

A ještě nás čeká síň pokřivených zrcadel.

Je tu strašně dusno. To je tím deštěm a taky je tu hodně lidí, takže žádný vzduch. Přebíháme co nejrychleji do penzionku.
Venku stále prší, tak se uchylujeme do pokoje k holkám. Chvíli hrajeme karty a pak Niki vytáhla papíry, propisky. Hrajeme „Město-moře-kuře…“ 🙂

Ani jsme netušili, jaká to bude sranda. Čím horší písmenko, tím se víc nasmějeme.

Hned u prvních řádek usměrňuji Kaaju: „Tak takhle ne. Ty píšeš jen první písmenko a za ním čáru. To nikdo nepřečte a možná ani ty ne. Jak mám vědět, že si to slovo nevymejšlíš až když to čteme všichni?“

Kaaj se hájí: „Ale já to líp neumím.“ Částečně mu to věřím, protože lidé, co dělají s počítačem se tužky nebo propisky dotknou jen při podpisu faktury. 😀

Aspoň trochu se snaž,“ povzbuzuji.

Takže po chvíli tréninku se dá při bližším zkoumání rozeznat přibližný význam slova.

„A co je tohle?“ ptám se na slovo, které fakt nemůžu přečíst.

„To je Bertík,“ čte přesvědčivě Kaaj.

To nás holky pobavilo…hlavně tím, jak to Kaaj krásně naivně říká.

Během hry, jakmile Kaaj nestihl napsat nějaké slovo, okamžitě nás přesvědčoval, že to je „Bertík“. Velmi rychle se to vžilo, takže jsme „Bertíky“ viděli úplně všude. 🙂

Třeba Kaajův papír – samej Bertík. 🙂

Nejvíc Kaaju  a jeho vtípky baští Niki a od této chvíle už s námi nechce hrát nic jiného než „bertíky“. 🙂

Tenhle večer jsme se moc nasmáli. Myslím, že všichni usnem jak miminka. 🙂

A ještě něco málo postřehů z knížky, co tu teď čtu, ale míň, když jsou tu holky.