Poslední celý den v ČK. Je krásně. Praštěnka naráží na krov a nemůže najít svou oblíbenou únikovou díru.

Jojo, chce nás ještě před odjezdem pobavit. 🙂

Snídaně…no, jako vždy. Bohatá.

Přemýšlíme co dnes provedem…leč člověk míní a zákazník mění. Celé dopoledne je chudák Kaaj uvězněn u noťase. Já si zatím čtu na verandičce.

Inu, zákazníci se pomalu vracejí z prázdnin a mají mnohá přání.

Kaaj končí tak akorát kdy je čas na oběd, takže se pomalu šouráme ke Skleníku. Dnes naposledy.

Cestou pokukujeme po vodácích, kterých je tu zase docela dost.

V nekuřáckém salonku je opět skoro prázdno. Sedáme si na své obvyklé místo.

Přichází číšník jak pravítko a chová se…řekněme upjatě.

Objednáváme si pití.

Děkujeme panu číšníkovi. Kaaj navíc tak roztomile, že je znát, jak číšník pomalinku taje.

Při polévce už začíná být skoro přívětivý.

U hlavního jídla se na nás možná dokonce usmál. 🙂

Takže dnes jsme tu naposledy. Naposledy se dívám skrz sklo na Křížový vrch.

Když platíme, číšník se může přetrhnout, jestli nechceme ještě něco, jestli může nějak posloužit… A když říkáme, že už nic, ale že nám chutnalo a jsme opravdu spokojeni, nelžu vám – zlomil se v pase a v této hluboké úkloně řekl: „Služebník.“

Hmmmm. Jestli se tu zaučuje, má od nás jedničku s hvězdičkou. 🙂

Dáme zmrzlinku? Dáme.

Nad námi se opět vznáší letadélko Káně.

Jdem si slízat zmrzku na lavičku u jezu. A hle…kdo to nejde po mostě?

Podle toho kluka by si člověk skoro mohl řídit hodinky. Ruda (jak jsme si ho interně pojmenovali) si dává zelenou kaktusovou.

Pod námi jede raftík s pejskem. Vypadá trošku znuděně, ale to se změní, až pojedou šlajsnou. 🙂

A támhle je další a další. To je úžasné, jak jsou ta zvířátka plavbomilná.

Blonďatý pejsek naproti se jen mlsně dívá. Asi by rád hupnul do vody.

A zatím si Ruda dává druhou zmrzku.

To už není náhoda. Kaaj ho prostě skvěle odhadl. Jdu koupit mineráku a říkám Kaajovi, že se schválně podívám, kdo je dnes v okýnku u zmrzky. Jestli je tam ta mladá slečna, není pochyb. Jestli je tam někdo jiný, pak má Ruda rád zmrzku, ne slečnu.

Míjím okýnko, otáčím hlavu k osobě v něm…a co myslíte?

Vidíte ty mraky? Nejsou úžasné?

A támhle někomu uplavala lodička. Ne, tak to není lodička, je to spíš pantoflík.

Ovšem tohle je úžasné…. Paní-zajíček mává a volá: „Ahooooj!“

Vypadá to asi takhle. Paní je veselá a jako by dívce na přídi, která je jediná oblečená civilně, říkala: „Zlato, mávej taky.“

A dívka se snaží být neviditelná: „Mami, prosím tě. Netrapni. Dost na tom, že tu sedím s matkou-zajícem, táta je za starou cikánku a strejda má příšerný afro. Ty na nás ještě upozorňuješ. Kdybyste mi neslíbili ten výlet do Paříže, nikdy bych se k takovýhle výpravě nesnížila.“ 🙂

Prostě taková rodinná idilka. 😀

Na mostě se udělala fronta.

Skoro to vypadá jako zácpa, ale není. Jen motorkáři se rozhodli tady odpočívat.

Stig se svým bratrancem si povídají uprostřed silnice. 🙂

Ale to už přijíždí policie a nekompromisně vyhání motorkáře z mostu.

Jsou pryč během chvilky.

Je tak teplo, že se někteří chladí přímo u jezu.

Ale je čas pokročit dál.

Tak po těchto schodech jsme ještě nešli. Musíme si to zkusit.

Tedy ale tohle je pohled (skoro jako z pohlednice).

Ale my musíme dál. Hledáme vhodný dárek pro Ivanku.

Už to máme vymyšlený. Koupíme keramické sluníčko a na druhou stranu něco napíšeme. Takže je třeba koupit fix. Tady by ho mohli mít.

Ještě se chvilku couráme po městě. Zase se tu objevila ta dřevěná plavební MHD.

Hned po návratu do penzionku se pouštím do psaní na druhou stranu sluníčka. To bude dárek pro Ivanku.

A pak tu máme pár klobásek pro pana domácího, Waldka.

A máme to jen taktak, protože na verandě slyším vysoký hlásek Ivanky: „Ste tam, děti?“

A tak jdeme ven. Ivanka s Waldkem nám přinesli dáreček. Želvičku.

A pak mi Waldek podává něco v ubrousku a třese rukama. Abych si to rychle vzala, a ať mi to neuteče. To už se vážně obávám, že jde o něco živého. Waldek je fakt schopen všeho.

Nakonec se z ubrousku vyklubal roztomilý ježeček.

Kaaj běží do pokoje a přináší taštičku s naším překvapením. Ivanka vykřikuje nadšením. Sluníčko se jí líbí a Waldek ocenil klobásky.

Celý večer sedíme a povídáme (hlavně Ivanka – nevím, kde bere tu energii), a vzájemně si děkujeme za dárky.

Když domácí odešli, dali jsme si véču. Je třeba zlikvidovat zbytky, ať toho nevezeme moc zpátky domů.

Prosím Přihlašte se abyste mohli zobrazit následující obsah.

Zbyla nám ještě paštička. Sem s ní. Vypadá to skoro jako klingonský qagh na normálním chlebu. 🙂

Už se stmívá. Vychutnáváme si poslední večer na verandičce. Jen tak koukáme na ten úžasný uklidňující výhled, který se nám před očima noří do tmy.

Bude se nám těžko loučit.

Tak zítra…