Po rozsvícení Vánočního stromu, tedy po celkem dlouhé době (nazvučení trvalo trochu déle, než pořadatelé předpovídali), jsme trpělivě čekali na Druhou trávu.

Stojíme v kotli. Když se zvučí bicí, musím se upřímně smát. Zrno se odděluje od plev a lidé se slabším žaludkem (ti starší), odcházejí dozadu, kde to s vnitřnostmi tolik nevibruje. Jejich místa se doslova zalila mladšími náhradníky.

(Ve skutečnosti byly bicí nakonec ten nejméně hlasitý nástroj – to už ale ti odšedvší nezjistí.) 🙂
Nejdřív nešly mikrofony, potom odposlechy…ale nakonec se vše v dobré obrátilo a Robert Křesťan přistoupil trochu rozpačitě k mikrofonu.

„Nikde tu nikdo není, aby nám řekl, co teď, tak asi začneme…to bude nejlepší,“ pokrčil rameny, ale to už lidi volají že jo, že mají hrát.
Dává tedy pokyn kapele a jdou na to…

Bubeník dokonce nepotřebuje ani paličky a hraje „jako“ na bongo.

Po asi první třetině odkládá R. Křesťan svou mandolínu a převážně jen zpívá. Pamatuju si ho z dřívějších dob jen s nástrojem v ruce. Co bude dělat s prázdnýma rukama?

Žádný problém. Pevně třímá stojan s mikrofonem mírně nakloněný jako při rockovém výstupu (tedy ony některé ty písně znějí mnohem rockověji než ty starší, co jsem kdysi slýchala). Případně, když právě nezpívá, postaví se ke kytaristovi (nebo banjistovi) a hraje na imaginární elektrickou kytaru.
Je tu dost zima. Robertovi ale na pódium připravili zřejmě teplomet, který mu občas čechrá bílou ofinu jako při natáčení nějakého klipu. 🙂
Rozhodně měli pěkný zvuk, několikrát museli přidat píseň. Příjemný a vtipný přístup…

Povedené. Tleskám.