12.8.2012
Naši jeli za příbuzenstvem do hor, a my (děti) zůstali doma. Co teď?

Vypravujeme se na procházku směrem na Kavaňák.
Tak tady jsem už léta nebyla. Vybavují se mi vzpomínky na můj křest v roce 1990. To už je dáááávno.

(Pár fotek z googlemapy – dokonce i s pejskem, který tam na nás chvilku štěkal).

     

Voda vypadá nebývale čistě. Nasvíceno sluníčkem, beránky na obloze…nabízí se nám neskutečně romantický pohled.

 

Niki se cachtá (má povoleno jen rukama) ve vodě. Kaaj se sluní.

 

„Kdo se mnou půjde na výpravu?“ ptá se Kaaj. Niki váhá. Kousek cesty s ním jde, ale pak se k nám vrací a Kaaj pokračuje dál v obchůzce kolem rybníka.

 

„Kde je Kája?“ ptá se Niki.
„Támhle, naproti,“ ukazuji na malý bod někde v rákosí. Niki ho nevidí, tak jí ho přibližuji na foťáku a komentuji, co právě dělá.

  

„Teď něco fotí, asi rákosí nebo co je to,“ říkám, a tady je důkaz.

     

„Teď se dívá na nás a fotí nás,“ křičím hranou hrůzou. Ale naštěstí na fotce nejsme vidět, protože Kaaj na mobilu takové přiblížení nemá.

Kaaj se po nějaké době vrací i se startrekovskou hodností (čtyři frčky…kapitán?). 🙂

My se (jak jinak) kocháme, ale „to dítě“ už se trošinku nudí.

  

„Víš co? Uděláme lodičku,“ říkám Niki. Ta poslušně běží za Kaajou, aby jí pomohl najít kousek suché kůry ze stromu. A pak se o lodičku pokoušíme. Kaaj má naštěstí nůž (jako správný muž) a tak vyrábím provizorní prkýnko s listovou plachtou.
První výtvor je trochu nevyvážený a za chvíli se pokládá na bok. Je třeba ho vyvážit větvičkou.

  

Druhý výtvor má již stěžeň ze stébla a tudíž je snazší ho položit na vodu.

   

Niki by ráda skočila do vody, jenže ta bude asi pěkně studená. Povolení od maminky Jany – neuděleno.

  

Cestou zpátky nás provázejí letadýlka.

    

To se podívejme, Prachatice budou slavit kulatiny.

Míjíme Baby-bazar. Jana se diví, co tam Kaaj a Niki tak dlouho dělají. Niki se směje, protože Kaaj opět nemíjí příležitost k vtipkování. 🙂

 

Nebojte, neprodali jsme jí. 🙂

 

A zase ta letadýlka…

   

Tak tohle není policejní kontrola množství alkoholu v krvi.
Tohle je disciplina, kterou si právě holky vymyslely – chůze po „kladině“. Vždyť právě teď probíhají Olympijské hry.

A samozřejmě nemůžeme zapomenout na dobrotu pro Barýska. Víte, on se ze svého teritoria jen nerad vzdaluje, ale jak uvidí mlíčí, byl by snad schopen i přelézt plastovou stěnu.

  

Ale nejradši má, když může být polozalezlý v boudičce a jen tak si dobrůtku přitahovat k sobě.

    

Proč se pořád tak drbe?
„Barýsku, nedá se nic dělat, ale musíš se vykoupat.“
Je mi ho líto. Ve vaně s nožkama pod vodou se mu evidentně nelíbí.

 

Jana se ho snaží průběžně uklidňovat, aby se nechal namydlit a osprchovat.
„Ten má malou hlavičku,“ divím se poté, co mu ji Jana hladí mokrou rukou a jindy načechrané chloupky se najednou lepí a plyhnou.
„Počkej, až ho úplně namočím, bude vypadat jako krysa,“ usmívá se Jana.

Je mi Barýska líto, zoufale k nám upírá prosebný pohled, ať už ho vytáhneme.
Ale musím se smát, když ho Jana konečně namočí…a ve chvíli, kdy čeká, že z něj bude tvarem krysa, vykřikne: „Teda Barysi, ty jsi ztloustnul!“ 😀

Barýsek jako by se díval provinile.

Inu, prázdniny u babičky udělaly své. Barýsek je totiž opečováván jako jeden z hlavních členů rodiny. 🙂
Jakmile se dostal z vany, zachumlal se mi do osušky v náručí a nechtěl nic jiného než odpočívat.
Mírně oschnuvší je položen na sedačku, kde se nechává drbat Janou a Niki. Už je zase spokojený.

 

No a za hodinu, dvě, už má Barýsek zase krásnou nadýchanou hřívu.