aneb
Výlet na Perlovice
9.8.2012
Kaaj by dnes rád někam do lesa. Vyrážíme (světe, div se!) už po sedmé hodině ranní.
Taťka parkuje pod kopcem, protože dál už je zákaz. Trochu nesmyslný, když uvážíme, že je to jediná cesta přes Perlovice, jak projet až do Volovic. Takže zákaz se zřejmě běžně porušuje. My ale ne.
„S mamkou jezdíme ještě kousek dál na borůvky. Tak asi 500 metrů,“ říká taťka. No co, 500 metrů není tak moc.
Stoupáme do kopečka…nádherný výhled.

            

Fascinuje mě fauna i flóra, takže cvakám o stošest. 🙂
No jo, no, jsme holt už dlouho ve městě. 🙂

                  

A některý ty „útvary“ jsou skutečně až nepozemský. 🙂

            

Těch hub, co jsme našli. Nepočítaně! Ale ne všechny jsou jedlé…samozřejmě, že ty tu necháváme.

                                                   

A ta příroda…Kaaj se nemůže vynadívat.

   

Už jste někdy viděli panelák pro ptáčky?

Jó, 500 metrů, říkám si s každým dalším krokem. Jenže nejde o délku, ale spíš o 500 metrů převýšení. Jinak si to vysvětlit neumím. 🙂

         

Nakonec jsme dorazili až k hranici Volovic. Betonové útvary dávají připomenout, že tu přes cestu kdysi bývala závora.

      

Rozbitá asfaltka najednou přechází na několik metrů v „tankovku“, která pokračuje kolem objektu za plotem i přímo do objektu.

      

Tady nás vítají dva psíci. Jeden se odvažuje jen k plotu a je to takový mopslík. Druhý jde odvážně pár metrů od nás a jakmile se blížíme na úroveň vchodu do objektu, vytrvale na nás až hrozivě štěká. Po chvíli už ho ale asi bolí v krku, tak si jen tak zabrumlá, naposledy zaňafá a mizí někde v lese. Asi to tu dobře zná.

   

Pozorujeme (myslíme si, že bývalý vojenský) objekt jen z venku a Kaaj ho kousek kolem plotu obchází. Dnes to vypadá spíš jako zemědělská usedlost.

                        

Hledáme místo (dříve zakázané území), o kterém Kaaj četl na netu. Místo, kde se někdy koncem 80. let prý stavěla raketová základna. Podrobněji v diskuzi zde >>
No…tady to trochu vypadá, že se tu kdysi hloubilo a teď je to zarostlé stromky. Je to ono? Nevíme jistě.

   

Kaaj prozkoumává okolí…

      

Betonový plácek v lese? A sloup na jakési vedení…v lese?

      

Radioaktivní nádor na stromu?

   

A nač ta páska z elektrického ohradníku?

Kaaj se vynořil ze záhadného místa průzkumu a pomalu se vracíme zpět. Kousek…slabých 500 metrů. 🙂 Ještě nasbírám pár malin pro mamku.

      

Kaaj si rád zaposiluje. Když nemá po ruce činky, nevadí. Párkrát si mě zvedne na svých pažích…a můžeme jít dál. 😀

Kaaj se opět kochá… 🙂

   

A zatím je taťka kus před nám. Chvíli ho necháme bez dohledu a už se druží s cizími lidmi. 🙂

   

Tak hoši, otočit a úsměv…

A hele, zase nějaká zábrana. Proč? Kaajovi to nedá a jde to prozkoumat.

   

Vrací se po pár minutách s několika nafocenými snímky a očima skoro navrch hlavy. „To je zvláštní místo,“ říká a vypráví, co tam viděl. Mě stačí vidět zvířecí ohlodanou a vybělenou lebku a už mám podobné pocity. Sem se vbrzku určitě ještě vrátíme.

                      

Pokračujeme z kopečka. Kaaj opět nasává tu nádhernou šumavskou atmošku. Nemůže se jí nabažit.

                           

Pozór! Nášlapná minááá! Klid, to je jen zařízeníčko pro geodety. „Hraniční znak“.

   

Už si zvykám, že v těchto záhadných místech metrické jednotky nefungují. 500 metrů je mnooooohem delších, než kdekoli jinde. 🙂
Od Volovic do Perlovic se mi to zdá podstatně dál

Tak tohle nejsou stopy běžného vozidla. Že by tank?

Takováhle trafostanice pro ty dvě až tři perlovické chaloupky?

            

Po návratu domů se Kaaj pustil do „renovace“ staré (jen o pár měsíců mladší než já) kytarky, na kterou by se Niki chtěla učit.