Už nějakou dobu polemizujeme, zda vyrazit na dlouhou cestu do Vsetína nebo ne. Koncert je velké plus, dlouhá cesta velké mínus. Nakonec ale velké plus převážilo a 9.10. v deset dopoledne vyrážíme naším „křižníkem“ do vzdáleného Vsetína.

Cesta celkem rychle (a hlavně příjemně) ubíhá. Pobolívá mě hlava, spali jsme tak 5 hodin. Ale v autě se spát nedá, je to příliš zábavné, než bych si to dala ujít. Kaaj nám cestu navíc zpestřuje návštěvou „utajeného“ letiště.
Máťa ho chce vidět pěkně ze všech stran, takže důvtipně zlézá jeden z letištních úlů (nebo je to skladiště?) a na rozdíl od kluků vidí široko daleko.
    

Dé jednička je opravdu hustá. Kaaj vděčně předává řízení Michalovi.

Není divu, že musíme každou chvíli stavět na pumpách. A ještě k tomu to vtipné heslo: „Aby nádrž měla výdrž“. Na D1 můžeš mít nádrž jak chceš velkou, ona to z tebe prostě vytřese ať chceš nebo nechceš. 😀

„Zastavíme u Meka? Tak jo. Zbývá asi 20 km…“
O 30 minut později…
„Ehmm, neměli jsme už potkat toho Meka?“
„No…jeden byl vpravo asi před čtvrt hodinou, ale byl teprv rozestavěnej.“
„Tak to bylo on. Předělávají venkovní posezení.“
„Aha.“

A takto jsme minuli pak ještě dalšího Meka. Teprve zlínský nám neunikl. 🙂

Projíždíme Vizovicema a Kaaj opravdu perlí. Ve smyslu hesel: „Kdo nepálí, je Čech.“ Nebo polemiky, jak asi tady vypadá léčba v nemocnici: „Tož zavdéte si strýcu.“ Nebo: „Slivovice. Kudy tečé, tudy léčí.“ Moc se bavíme. 🙂

V klidu jsme docruisrovali až do Vsetína a po krátké zastávce pro lístky jsme zaparkovali u hotelu KAMU.

Prohlížíme si svůj pokoj…a jsme spokojení. (2MK už o trošku míň.)

    

Do koncertu je asi ještě přes hodinu čas a Míšu honí mlsná. Hledáme tedy obchod, občerstvení, pekárnu…cokoli, kde by mlsnou nasytil. 🙂
Zdá se to být skoro neřešitelný problém. V dohledu je večerka…
(foto Michal).

Bez úspěchu…nic Míšovi nepadlo do oka, tedy spíš do sliny.
Hledáme dál.
Malé náměstíčko…nikde nic…zatím.
A přece. Máťa zahlédla v dáli nějaký obchod (ojedinělý ještě otevřený) a ihned tam s Míšou zamířili.
My si s Kaajou zatím jdeme sednout do „parku“ na lavičku.

  

Za chvíli si k nám přisedává i Míša s Máťou a svačí.
No a je čas vyrazit do kulturáku.

Už se tu tísní dost lidí opravdu různého věku. Čekáme, až nás vpustí na koncert Martina Smitha a Matta Redmana.

Dveře sálu se otevírají a my smíme vstoupit. Můžeme jít mezi „letitější“ na ochoz, kde jsou židle nebo zůstat dole v sále. Jdeme přímo do kotle před sadu repráků.
Sál svorně odpočítává vteřiny do začátku koncertu, které se zjevují na plátně.
Trochu mrzuté, když je dopočítáno a místo Martina se začínají promítat evangelizační filmíky.
Trpělivě čekáme a pak je nové odpočítávání…už opravdové…za zvuku Martinova songu ze záznamu se kapela v přítmí sune na svá místa.
3-2-1…rytmus a první tóny… Efektní a ku podivu (přestože stojíme skoro u beden) ani moc nahlas.

  

Martinovi zpěvem sekunduje nenápadná dívka s krásným hlasem.

                      

Občas přichází překladatel a pomáhá Martinovi se s námi domluvit. 🙂

  

Na boku pódia někdo mává prapory. „To by se Andree líbilo,“ šeptám Kaajovi (teda, nešeptám, spíš křičím). O kousek dál (taky v kotlíku) je (shodou okolností Andrein manžel) Dan (náš TWB-bubeník).

 

Zvuk dobrý, atmo dobrý, výkon dobrý…přesto jsem tak nějak očekávala „dojem“ Delirious. Ale to může jen těžko sám Martin dosáhnout, takže mu to nevyčítám. 🙂
Jak někdo trefně řekl: „Už vždycky to bude ten z Delirious.“ Pro mě rozhodně. 🙂
A na rozloučenou – jak jinak – History maker.

   

Během 15minutové přestávky zůstáváme stát na místě. Než se všichni dostanou ven a zase dovnitř, je pauza pryč. Opět odpočítávání…tři…dva…jedna… a nic. Na počítadle naskočily další 2 minuty. 🙂
Pak probíhá na plátně upoutávka na „Mata“ a znovu odpočítávání.

Za mikrofonem se objevuje muž s plachým pohledem.
  

Kapela je z 80% stejná jako u Martina. Místo doprovodné zpěvačky je tu ovšem chlapík jak hora…jak se to správně…afroamerického původu.

     

Sál se rozhýbal na klasiku – Blessed be Your name

  

A nechybí ani překladatel…

 

…ovšem Mat ho vlastně ani nepotřebuje. V jednom momentě jakoby sál vytuhnul. Všichni posloucháme, co to Mat zpívá. To přece není angličtina…to je…on snad zpívá česky?
Přibližně u třetí věty nám to všem dochází a začínáme nadšeně zpívat s Matem.
„Jsi Bůh, jsi náš Pán…“ Fantastické, tím nás všechny fakt dostal.

Blíří se konec. Přichází Martin se svou doprovodnou zpěvačkou a společně zpívají poslední píseň.

  

Ani frenetický potlesk a dlouhé vyvolávání nepřimělo Mata a Pata…teda Mata a Maťa…vrátit se zpět na pódium. Koncert je neodvratně u konce. Martin se posléze ještě podepisuje a fotí se zájemci u knižního pultu, kde nabízí jeho CD.

Hajdy na hotel a do hajan. Máme toho za dnešek hodně za sebou. (Soucitně vzpomínáme na Dana, který teď usedá za volant a čeká ho ještě dloooouhá cesta domů.) Hlava mi začíná trochu brnět únavou, ale po celou dobu koncertu mě nebolela. Díky Bohu.
Usnula bych snad i ve stoje… „Tak v půl devátý, jo?“ loučíme se s 2MK.

Ráno jsme zaspali. V půl devátý mátožně opouštíme postel a přichází sms, že 2MK zaspali též. Setkáváme se během asi 10 minut v suterénu na snídani.
Na stole je milion věcí. To máme všechno sníst? 🙂 Ne.
Tohle všechno + přichází pan číšník a ptá se, co si dáme.

Tohle je snad snídaně, oběd i večeře v jednom. 🙂

Po vydatné snídani balíme a opouštíme hotel. Příjemná recepční, příjemný personál, úžasná snídaně … odcházíme opravdu spokojení.
Loučíme se se Vsetínem a vyrážíme domů.

Máťa se ptá, jestli bychom nemohli udělat malinkou zajížďku do Fryštáku, kde má kamarádku. A proč ne?
Původně mělo jít jen o rychlé obejmutí, takže s Kaajou čekáme v autě. Ale po přivítání jsme všichni pozváni dovnitř (právě zateplovaného) baráku. Krásná, velký, prosvětlený. Kocháme se velikými okny a výhledem.
Mezitím nám Dáša vypráví, jaké to je stát se Valaškou. 🙂 Jak tady všichni pěstují trnky (pro Čechy: švestky) aby bylo co pálit a z čeho dělat povidla (která nám také dala ochutnat). Člověk si připadá jako v jiném světě. Vážně jsme ještě v ČR? 🙂
Dokonce jakoby to byla společenská událost. Je tu veřejná „povidlo-várna“, kde se rodiny střídají se svou úrodou. Ani pálení není záležitost na pár hodin. „Kdo nepálí, to je Čech,“ glosuje Kaaj okamžitě. 😀

Kaaj: „Takže když tu rodina pálí, dostanou děti omluvenku, že nemůžou do školy?“
Zdes: „No jasně. V Čechách mají děti spalničky, tady mají palničky.“ 😀

Dozvěděli jsme se spoustu zvláštností o tomto kraji, ochutnali krajové „trnkové jídlo“…a jsme Dášou navedeni malou oklikou z města, abychom se vyhnuli semaforům.
„Cože? Semafory? Vy TADY máte semafory?“ ptá se Kaaj a opravdu nad tím kroutíme hlavou. I takové Prachatice, okresní město, má jenom jeden. 🙂
Loučíme se s Dášou a frčíme dál.

Áááá…D1…naše stará známá. A nejenže nám o sobě dává vědět každý 2. metr, navíc se na ní zdržujeme víc, než bychom si přáli. Má zácpu. Ona. A Míšu už to přestává bavit.

Krátíme si čas tím, že vyhlížíme stříbrnou cisternu, ve které náš „křižník“ vypadá jako limuzína.

Abychom si trochu oddechli, jdeme se podívat na hrad Kámen, aby 2MK mohli odlovit kešku. Leč…mají zavřeno. Prokukujem zavřenými vraty. Skála mi trochu připomíná prachatickou Skalku. Musí to tam být pěkné.

Jdeme tedy vískou, že aspoň obejdeme hradby, jenže chodník náhle končí.

Vracíme se tedy k autu a pokračujeme směrem k domovu. Teď už je cesta celkem klidná. Stíháme ještě návštěvu Meka.
Domů přijíždíme tak akorát na alfa-zkoušku s Andreou a Ivou.

Jo…tenhle výlet se povedl. 🙂