Tak dnes znovu kontroluji skleničky jestli už tam něco plave…dělám si totiž sirup. 😉

Už minulý rok jsem někde našla naprosto jednoduchý recept na sirup proti kašli. Napadlo mě totiž, že ten sirup z lékárny přece taky logicky musí být z nějakých bylinek, tak proč si k sirupu proti kašli nezkrátit cestu, že jo?

Minulý rok se to povedlo a taťka si ho moc pochvaloval při kašli (aplikoval jednu lžičku asi po 3 dny, a kašel nepropukl v ten záchvatový, ale zcela zmizel). Takže letos na to jdu znovu.

Než Kaaj stačil posekat našim zahradu, pilně trhám lístky jitrocele (kopinatého – s úzkými dlouhými listy).

Zahrada…asi jedno z mála míst, kde mám ještě nějakou jistotu, že si na jitrocel neulevil pejsek. Nemusím listy nijak extra čistit. Ty horší vyhazuji, ty pěkné trhám na kusy a házím do skleničky. (Minule jsem je tam dávala celé a hůř se pěchovaly).
Tady jsem si vypůjčila doprovodný obrázek sirupářky, která listy dokonce nadrobno nasekala.

Když se mi zelená vrstva zdá dost vysoká, zasypávám ji cukrem. Někdo používá hnědý, já mám teď jenom bílý. Samozřejmě s hnědým cukrem bude i sirup víc tmavý.

A znovu vrstva jitrocele, a cukr…až je sklenka plná. (V porovnání s jinými sirupáři dávám asi méně cukru, než by se mělo, ale asi to akorát způsobí, že sirup nebude tak hustý a bude ho trochu míň.) Letos pěchuju tolik, že mi musí Kaaj pomoct zavřít víčko (po 14dnech je hladina skleničky skoro o 1/4 níž).
Sirup je takový medově hnědý a chuťově není ani nijak extra odpudivý.
Ten letošní už pouští šťávu, takže se těším na zdařilý výsledek i letos.
Nekašlete na sebe a jděte na jitrocel. Doporučuji vyzkoušet.

Zato můj úplně nový pokus byl se sirupem smrkovým.
Totiž…
K vánocům jsme dostali „smrkový med“. Vypadal poněkud světle (na lesní med – což jsem usoudila dle názvu „smrkový“) a opravdu hodně tekl. Ptám se podezřívavě dárkyně, od jakého medaře, že ho má?
„To jsem dělala sama,“ zní její odpověď.

On to totiž vlastně ani není med (včelku to vidělo jen když se kolem smrku mihla), správně by to mělo znít „smrkový sirup za tepla“. Hledám si ho na netu a skutečně se (pamatuji-li si správně) jen povaří mladé „štětičky“ smrku s cukrem a asi vodou, dokud nevyvaří do „podoby medu“.

To já šla dál a hledala, jestli se to nedá dělat za studena podobně jako jitrocel…a juchůůůů, dá.
Na procházce lesem tedy já, Kaaj a taťka trháme mlaďonké světle zelené štětičky na koncích smrku (prý nemají být delší než 5 cm – to už jsou „staré“). Jde to sbírat podstatně rychleji než jitrocel. 🙂

 

Doma je přece jen proplachuji vodou.
A opět stejný postup – zelená vrstva, cukr…střídá se, dokud není plno.
Někdo je nakládá do alkoholu, ale ten já nemusím, tak radši jen s tím cukrem.
No a výsledek (na který si ještě počkám) by měl vypadat jako mléčně zakalená tekutina.

Jitrocelový sirup je především na kašel.
Smrkovy sirup taktéž, ale navíc se uvádí, že je i na běžné nachlazení, posílení imunity, bolesti končetin, rozproudění krve…já myslím, že oba mají hodně podobné účinky a prý u obou stačí 1 lžička denně.
Vyzkoušejte a udělejte si svůj názor. 😉