Po dlouhé době jsem se ponořila do oddechové četby. No… hlavně proto, že jde o Francine Rivers, a opět nezklamala. Tahle paní autorka prostě ví jak zaujmout. Když už tak nějak vyspekulujete, kam se děj asi stočí, dokáže překvapit. Občas jsem se nechala tak pohltit, že na pár místech se mi chtělo syknout „néé, nedělej to“ nebo „to néé, to se nesmí stát, ne teď“ ačkoli jsem věděla, že to naprosto nemůžu ovlivnit.

Nevím jestli je to jen její dar nebo i léta psaní, v každém případě se její knihy dají opravdu číst (a dáte mi asi zapravdu, že dnes je knih tolik, že člověk neví po které dřív sáhnout, a často se mezi nimi najde plytké, kopírované nebo zbytečně omáčkoidózní čtení).

(Mimochodem, pokud hledáte autora, který snad „omáčku“ ani nezná, čtěte knihy C.S. Lewise, tam si budete promýšlet každou větu, protože tenhle pán slovy na omáčku neplýtvá.)

Leotina zahrada perfektně zapadla do situace mé kamarádky, která se starala o babičku v posledních letech života. Byla čtením tolik povzbuzená, že jsem si knihu prostě musela přečíst.

Žel, v češtině vyšla už dávno a žádné vydavatelství se nežene ji vydat znovu. Takže zahrabejte ve vašich antikvariátech, nebo se odvažte zakousnout do slovenštiny (protože tam se Riversové nebojí a vydávají jednu knihu za druhou) a opět chválím Slovenské vydavatelství za dodržení přebalu.