Tuhle knihu jsem si poprvé objednala z jediného důvodu.

Zvědavost. 

Kdo si, pro Boha, jen mohl dovolit vypůjčit jako podtitul „Rady zkušeného ďábla“ od velkého spisovatele C. S. Lewise?

Jakože někdo chce pokračovat v jeho díle? 

Pochopte, mě to v tu chvíli přišlo jako by někdo chtěl pokračovat v díle takového autora, jako byl Shakespeare.

(Pomineme-li fakt, že i on si často vypůjčil náměty a aspoň částečně tak „pokračoval“ v díle druhých a vydával je za své.) 

Je to tím, že na obálkách některých českých autorů čteme recenze jako „pokračuje v díle Perettiho“ a pak si knihu přečtete a… uf.
Zklamání by bylo menší a možná žádné, kdyby tuto větičku vynechali.

Člověk prostě očekává nějakou úroveň nastavené laťky.

Na několika knihách se objevuje „autor píše v duchu… jde ve stopách Foglara“, a pak zjistíte, že podobnost je čistě v tom, že jde „o přírodu a přátelství“.

Abych nebyla nespravedlivá, jsou i tací, kterým se to vede a před těmi klobouk dolů.

Ale zpátky ke knize s podtitulem „Rady zkušeného ďábla“. 

Knihu jsem vzala do ruky s takovým trochu skepticizmem (právě díky výše zmíněným zkušenostem).

A musela jsem svůj názor přehodnotit. Jsou prostě výjimky, kdy se to povede. 🙂

Ráda bych vám teď ukázala aspoň malý výňatek pro lepší představu s ochutnávkou části textu (s povolením vydavatele KMS.cz).

Někdy je poměrně otravné, když na mě při čtení textu vyskočí všechny chyby (čárky, překlepy, chybná nebo chybějící slova, nebo nesjednocenost výrazů). 

Tyhle chybky mě ruší ve čtení a hlavně je mi líto, že když už si autor dal tu práci sepsat celou knihu, jejíž vydání taky není úplně levná záležitost, má pak tyhle zbytečné vady na kráse, které měl někdo zodpovědný za korekce podchytit. 🙁

Některé kapitoly jsou opravdu trefné. Jako třeba ta o hudbě. 

Člověk by se chtěl smát nad tím, jak ďábel stále dokola používá jeden stejný formát a stále mu to funguje, jenže to, že mu na to stále skáčeme, vůbec k smíchu není.

Stejné vzorce chování, stejné názory, stejné řeči… člověk si říká: „Copak už jsme to za ta staletí neprokoukli?“ No, asi ne, když se to stále stejně opakuje.

Před nějakým rokem měl můj Kaaj vyučování o chvále. Používal mj. skripta Worship Central Course a zmínil se o dvou záznamech o chvále, které nám přeložil z angličtiny.

Byli jsme doslova v šoku, když nám pak řekl, že jsou z roku 1723 a 1836. Prostě názory jsou stejné ať už je pronese kdokoli z jakéhokoli století. 🙂 

Posuďte sami…

Téma na na zamyšlení, co říkáte?

Ale zase zpátky ke knize. Co mi trošku chybí, je takový ten Lewisův říz. (Ale on je prostě Lewis, PAN spisovatel.) 

Takže (český) Maluglor mi přijde spíše jako anglický gentleman na rozdíl od (anglického) Zmarchroba. Pravda, Maluglor se taky občas rozdurdí, ale Zmarchrob? Stačí málo z úryvku C. S. Lewise 🙂

A co tedy kniha Jak zničit církev? 

Ti, kdo si někdy přečetli Rady zkušeného ďábla, určitě neprohloupí, když si přečtou české pokračování, zaměřené na téma církve. Zajímavé postřehy, trefná přirovnání, skvěle zjevené taktiky.

Nemiňte ji. 

Ke koupi zde >> 

Běžně to nedělám, ale chtěla jsem si taky na chvíli zkusit vlézt do bot pana Lewise (které mi budou o mnoho čísel větší, to je jasné) a zároveň navázat na tuto českou knihu. Pokusila jsem se tedy o malý bonus 20. kapitoly (kterou samozřejmě v knize nenajdete). A moc mě to bavilo. 🙂