Po nějaké době jsem si dopřála přečtení knihy „uchem“. Mám u postele tolik knih, které čekají až je konečně otevřu, ale času je (zdá se mi) stále tak málo.

Proto občas zavítám na stránky TWR, kde jsou knihy načtené. Protože… číst a zároveň pracovat se úplně nedá. Ale poslouchat čtení a při tom dělat práci na počítači, která úplně nepotřebuje „můj mozek“ (jako zadávání zboží na e-shop nebo úprava obrázků) to se dá velmi dobře.

Právě se čte kniha o ženě s rakovinou (Můj růžový život s Bohem a rakovinou, Kohröde-Warnkenová Corinna). Včera jsme byli na pohřbu naší kamarádky, která také měla rakovinu. Přestože víme, že je teď na lepším místě, tohle čtení asi nebude pro tento čas nejvhodnější. Chvíli přemýšlím a dumám, jestli mám nebo nemám spustit 1. kapitolu.

A hele, tady mají Rezonanční příběhy. To si pustím, to bude určitě lepší… Pouštím si tedy 1. kapitolu a chystám se do přípravy svého účetnictví.

Nevím, jestli je to těma papírama nebo prvním příběhem z knihy. Nemůžu se nějak zaposlouchat. Kdybych knihu četla „očima“ asi bych ji po pár stránkách odložila. Dávám šanci 2. kapitole. Tu žel zastavuji v půlce. Tohle asi není kniha pro mě. Nechci ji šmahem odsoudit, vím, že něco napsat stojí úsilí, ale možná je jen nevhodný čas, že se nedokážu naladit na rezonanční strunu. Pro tuto chvíli to není můj šálek kávy (vlastně čaje, od chvíle, kdy mi káva přestala něco říkat – takže vlastně mi tato kapitola chutná jako šálek kávy). Dobrá, třeba Rezonančním příběhům dám ještě v budoucnu další šanci. Teď chci ale něco odlehčeného, snadno stravitelného, co mě potěší… Skoro nevěřím tomu, co dělám. Najíždím na 1. kapitolu „Růžového života…“. A už to běží, no, tak uvidíme.

Zásah. Jako když biatlonista vydechne, zamíří a s lehkostí v několika vteřinách sejme všechny terče. Strašák v názvu knihy je přemazán nejen nevtíravým přednesem Aleny Pavlatové (a věřte, že na předčítajícím velmi záleží), ale především nenáročným stylem psaní paní Corinny.

Přiznávám, že normálně bych v obchodě po této knize asi nesáhla, ale naslouchat svědectví ženy, která je zasažena rakovinou, ale přesto se těší na každý nový den, který jí Bůh dal, to je… (možná to vyzní divně) balzám na duši.

Moje myšlení se mění. Když slyším, jak Corinna přehodnotí každou věc, každý čin, podle důležitosti, protože proč ztrácet čas něčím, co ti ho nenávratně vezme a ty nic nezískáš.

Poslouchám další kapitoly. Běžné situace, které se dějí i nám, ale Corinna je řeší z jiného úhlu. Jako zdravotní sestra ví, jak se jedná s pacienty a teď vidí, jak to pacienti vnímají, protože ona je najednou na druhé straně.

Opravdu zajímavé poznatky. Paradoxně mi právě v této chvíli (ač jsem se jí bránila) dala kniha nahlédnout do duše mé kamarádky, která už tady není.

Vlastně jsem ráda, že jsem o knize nic nevěděla, nečetla ani anotace ani recenze. Bez jakéhokoli ovlivnění, jako čistý list jsem naslouchala slovům, která se do mě jedno za druhým pomalu vsakovala.

Snad nebudu příliš spoilovat, když prozradím, že se „růžový život“ ve skutečnosti netýká tak úplně lehkosti bytí, ale právě té barvy. Ačkoli Corinna se naučila z každého dne vyždímat co jde a tak, aby právě lehkost bytí v Boží náruči zažívala.

Pokud máte čas a chuť (nebo dokonce ve vaší blízkosti žije někdo s touto zlou nemocí), určitě doporučuji přečtení. Vaše růžové brýle se přepnou do trochu jiné optiky, aniž by vás zatížilo trápení (které je jistě s touto nemocí více či méně spjato) a nudit se nebudete.