…ano, přesně tak – jedeme na shakedown do Tittlingu a předtím chceme navštívit servis v Passově. Vyrážíme kolem 14. hodiny z Prachatic. Maya a Kaaj si prosvišťují němčinu, jinak je cesta poklidná a rychle nám utíká.

Navigace (upravená dle požadavků našich zahraničních sousedů) nás vede na oficiální parkoviště v Passově.

Úpěnlivě sleduji trasu na mobilu. „A teď tady doleva,“ hlásím. „Tam je zákaz,“ nesouhlasí Kaaj. Kroužíme u nějakého podniku, kudy se nikam dál projet nedá. Vyjíždíme ven a navigace nás tvrdohlavě vede do zákazu. Je sice jen do půlky… ale nejsme si jisti. Jinudy není možná? Není. Dobře, jedeme. A hele, hned pár metrů za zákazem je vjezd na hledané parkoviště. Tak to vypadá, že pro zájemce o parkování možná zákaz neplatí.

V každém případě parkujeme a Maya prověřuje a sčítá značky cizozemců.

Vyrážíme pěšky ke svému cíli. Netrvá dlouho a jsme na místě. 

Prohlížíme si zblízka závoďáky. A když zaslechneme češtinu, Kaaj krajanům přeje úspěšný závod.

Nešetřil, nakoupil, a teď může závodit.

No jasně, takový malý lingvistický vtípek 🙂

A takhle to dopadne, když technik ponocuje, a při údržbě závoďáka usne v kufru 🙂

Kaaj je nadšený atmosférou haly, ale je třeba popojet dál. Máme trochu zpoždění. Vyrážíme z parkoviště (teď už ne do zákazu). Míříme na divácké místo.

Máme připravené pětieurovky na parkovné. Řídíme se heslem „u pásky je dycky místo“ a jedeme co nejblíže – pokud možno na ofiko placené parkoviště. Žel, není možno. Zřejmě je plné, průjezd není povolen, takže parkujeme na silnici – krajnici, co nejvíce na trávě, za ostatními fanoušky. Jsem opravdu zvědavá, jak chce Kaaj z auta vystoupit, protože hned vedle jeho dveří začíná sráz do příkopu. Je mrštný a držeje se pevně čehokoli na autě, obchází ho a úspěšně vystupuje na silnici. 

Přesto myslím, že parkujeme perfektně. Některá auta stojí tak nahnutě, že kdyby víc zafoukalo nebo do nich narazila moucha, určitě se přetočí na střechu.

Připojujeme se k ostatním a míříme na jedno z diváckých míst. Kaaj si všechno předem prostudoval a vybral nejatraktivnější místo, kde by mělo být dobře vidět. Je to kousek cesty, ale po pondělním vejšlapu v Doubravě je tohle úplné nic.

A místo je to opravdu fajné. Auta jsou jen kousek od nás a vidíme hodně daleko. V zahraničí jako by divákům chtěli co nejvíc přiblížit závod a umocnit zážitek (respektuji ochranu diváků, ale v ČR bývají pásky někdy až zbytečně daleko).

Až teď mi dochází, že stojíme u koridoru, kde je možné přecházet přes trať na druhou stranu. Jak auto projede, maršálové otevřou a lidi proudí tam a zpět. Po několika průjezdech to zkoušíme taky.

Nutno podotknout, že maršálové tu fungují jako služebníci – usmívají se, korigují, pomáhají (a možná i chrání) …nemám z nich pocit, že je diváci obtěžují, což je hrozně příjemné.

Woooow, to je výhled.

Ještě pár jetelíčků pro králíčka Kubíčka a žánrovou fotku pro Maynu mamku…

…a je čas na cestu domů. Ovšem až po návštěvě místní restaurace, abysme se navečeřeli a zároveň mohli porovnat jak chutná „americká klasika“ tady u našich zahraničních sousedů.

V podstatě je to skoro stejné jako u nás. Jen chuť nápojů nám přijde výraznější.

No a to je poslední zastávka. Teď rychle za hranice (všedních dnů) a šup do hajan.