Málo kdo asi nesledoval letošní Olympiádu. Skoro pravidlem bylo, že ti, na které se vsadilo – tak trochu zklamali. A ti, kteří byli spíš do počtu, udělali často něco, čím všem vytřeli zrak.

Opravdu jsme se bavili a napětí se občas dalo krájet.

A přichází skok o tyči. Duplantis je hvězdou klání. Je vidět, že oproti ostatním má stále dost velkou rezervu, takže jeho vítězství nebylo až tak překvapením.

Den pomalu končí, ostatní sporty utichají, medaile jsou předány a oči stadionu se stáčejí na Duplantise, který se chce pokusit o přeskočení světového rekordu (myslím, že o 1 cm). 

Sledujeme 1. pokus – áááá tyčka padá. Následuje 2. pokus – áááá tyčka padá. Přijde mi to trochu divný, jasně, jde o zlomení rekordu… ale on tam má takovou rezervu, jakto, že tu tyčku najednou shodil? Při skocích předtím to vždycky tak dokonale vykroužil. To přece není možný.

Čekáme na 3. pokus. A čekáme…a čekáme. Duplantis si dává na čas. 

Sundavá si boty….procvičuje se…odpočívá (ano, a celou tu dobu na něj míří kamera a pohledy celého stadionu)…a čekáme dál…

Paní pořadatelka jde upozornit na ubíhající čas.

Dobrá, tak tedy ano, Duplantis se ještě chvíli povaluje a pak se pomalinku jde obout, zalepit asi prstík…

Prostě svých 20 minut slávy si ohromně užívá a je si velmi dobře vědom, že ho všichni sledují.

Tak konečně.
Duplantis stojí s tyčí na startu, připraven k 3. pokusu.

Rozběh… odpich, tyč se prohýbá a vymrští Duplantise… nohy už jsou na druhé straně, tělo se klene přes laťku ááááá….

Tak jasně, je to tam.

Je to skvělý skokan. Zlomil světový rekord. 

Přesto jsem přesvědčená, že všechno to bylo velké představení, a býval by to skočil už na první pokus. Nedá mi to a protože dnešní vymoženosti dovolují podrobnou analýzu, pojďte se mnou kouknout, co jsem vykoukala. Skoky se točí z několika směrů (což není úplně ve prospěch tohoto skokana).

1. pokus

Sledujte, jak velkou rezervu má, tělo nastaveno v pohodě přeskočit bez doteku. A přesto se náhodou laťky dotknul nohou (nohy vždy dává co nejdál od laťky, aby dobře vykroužil tělem prostor kolem laťky), a teď pozor – kdo ze skokanů se, Bože můj, chytá rukama laťky při přeskoku? Chceš se jí vyhnout, aby se ani nehla, netlapkáš po ní rukama! To udělá snad jen někdo, kdo si není jistý, jestli ji nohama dostatečně rozkmital, aby spadla. 

2. pokus

Tak tohle už je docela okatý. Chápala bych letmý nechtěný dotyk rukou, ale plný úchop oběma? To už není přeskok, ale vzpírání se na hrazdě. Chce na ní udělat výmyk? Ať se na mě Duplantis nezlobí, ale tohle přece za celou dobu závodů neudělal. A teď chmatá po laťce už podruhý? Odborník, se zlatou olympijskou medailí a taková megachyba? To už je trochu moc, ne?

3. pokus

Perfektně vykrouženo s dostatečnou rezervou, nohy se laťky nedotýkají, a ejhle… ruce jsou nahoře a dostatečně daleko od laťky. Ani malý náznak, že by se omylem chytil rukou laťky…proč? No přece aby nespadla. Tohle je poslední pokus, musí to vyjít, ne?

Takže uznejte, že není jen skvělý skokan, ale i dost dobrej herec 🙂