Na jedné podzimní procházce „Na lázních“ (v Prachaticích) jsme se pustili do zkoumání zajímavého objektu.

Hned na začátku nás sice chtěli odradit dva „trhači“, kteří ale štěkáním spíš chtěli upozornit, že tam jsou, než že by šlo o zastrašování.

Vypadalo to, že jde spíš ještě o štěňata, co si chtějí hrát.

Sbírám po cestě zřejmě poslední letošní ostružiny, které Niki sezobává jako „malinu“. 🙂

Nikolčina zimní bundička a pusa od ostružin vypadá poněkud nesourodě. Sluníčko totiž svítí už jen chvílemi, tak si užíváme každý paprsek, co se prodere skrz listy stromů.

Tak tady jsou. Pěkně vedle sebe – stará a nová vodárna.

Kaaj se snaží objasnit záhadu staré vodárny. Co se ukrývá uvnitř?

„Tady jsou nějaký zkumavky…,“ říká Kaaj.

Ale světýlko nemůže dosáhnout tím miniotvůrkem pod zamčenými dveřmi dostatečně hluboko…tak to zkouším bleskem foťáku.

A je to o moc lepší.

Niki daleko víc, než vnitřek vodárny zaujal brouček…

Upřímě…ta nová vodárna našemu průzkumu vůbec nepodlehla (nebylo na ní nic moc k vidění), veškerou naši pozornost si bere ta stará.

Na rezavých dveřích je cedulka se jménem stavitele.

No…je vidět, že i takový objekt, zastrčený v lese, který zřejmě lidmi není tak často vyhledáván a navštěvován, si v dobách minulých zasloužil zajímavější architektonický kabát než v době dnešní.