Aneb
Zimní procházka „na Lázně“

„Co že je tam tak ticho?“ ptá se mě Jana, když spolu likvidujeme špinavé nádobí po obědě. Ne, že by tu mělo být nějak extrémně rušno, ale většinou Niki pobíhá a uhání postupně mamku, dědu nebo babičku, případně mně a Kaaju: „Pojď, budeme si hrát.“

A teď? Nic. Že by snad usnula?

Jdeme se podívat do obýváku. Děda s babičkou popíjí kafíčko. A Kaaj s Nikolkou se (velmi tiše a s velkým zaujetím) věnují kompletaci včerejších dárečků (Niki stavebnici a Kaaj anemometr z meteostanice). Aha, tak proto je tu tak ticho. 🙂 Přesně dle úsloví „kdo si hraje, nezlobí“.

Já si tedy v klidu prohlížím stromeček. Zkouším fotit s bleskem, který zajímavě roztříští odlesky ze řetězů, takže kouličky vypadají jakoby popraskané.

Po kafi razíme na vzduch.
Děda laškuje a kouluje se s Niki, takže už pár metrů od baráku má promočeno. „Mami, mě studí ručičky.“ Co teď?

Ne, Jana vážně nevzplanula touhou k Barbie-rukavičkám. Není to žádná krkavčí matka, co by pro parádu nechala mrznout vlastí dítě. 😀

No jo, je to výhoda, když si matka s dcerou mohou měnit šatník. 🙂

Vypadá to možná z fotek, že je pod mrakem, ale ve skutečnosti docela pěkně svítí sluníčko.

Ještě nejsme tak daleko…ale Niki už nějak „ztrácí“ nožičky, a jakože už dál nepůjde. No…to jsme zvědaví, kam až dojdeme.

Míjíme prachatický Hospic.

Zastavujeme se u cedule s povídáním o hradbách kolem města, protože o nich jsme se právě před chvílí s taťkou (dědou) bavili. Mylno je totiž domnívati se, že zeď kolem Hospicu je ona „hradba“, ta totiž prochází až za touto zdí, v zahradě.

A o pár metrů dál… zatímco Kaaj „gowalluje“ pramen pitné vody jménem Žába (žel dnes už je skulptůra žáby přetvořena v praktický sloup s trubkou)…

…chlápek v červeném ohozu leze do cizího bytu. Tedy… soudě podle plného pytle už byt možná opouští. Nikomu to ale zřejmě nevadí. 🙂

Ne, že bychom byli tak udýcháni, až by se z nás kouřilo. To jen foťáček v tomhle mrazu, chráněn mou teplou dlaní, pravidelně zamlžuje objektiv. 🙂

Hle, majestátní budova – Sova. Nejlepší základka v Prachaticích. Tedy aspoň za nás bývala, ale už je to nějaký pátek.

Odvážně fotím obraz (na zdi soukromého domku) ku památce Zlaté solné stezky. (Připomíná zašlou slávu obchodní Zlaté stezky z Pasova do Prachatic.)

Á, zpěv a tanec. Úžasné… Předbíhám o pár metrů uměleckou trojici a natáčím video. Kaaj a Niki zpívají píseň na oslavu sněhových přeháněk. Jana nezpívá. Jana tančí.

Nepředběhla jsem je dostatečně. Ono se taky pozpátku špatně jde…takže do mě ta kreativní trojice po chvilce ducla. Niki se to fakt moc líbilo. Mně ne, málem jsem upadla. 🙂

Míjíme kapli tzv. Hyblerku.

Janě teče do bot. Do slova a do písmene. A tak jí, Niki a dědu posíláme zpátky domů, a my s Kaajou pokračujeme směrem k Lázním sv. Markéty.

Kaaj mi vypráví historku o tom, jak támhle z toho kopce s tatínkem kdysi poslali malou sněhovou kouli a dole z ní byla obrovská koule, která pobrala spoustu sněhu cestou dolů.

Pokus dnes opakujeme…

…žel bez úspěchu. Je to takový nelepivý a nadýchaný prašan, že koulička do něj jednoduše zapadne a nechce se jí dál. Tak snad příště.

Natáčím další krátké video. Zamlžení objektivu výborně imituje mrazivý polární kraj a Kaaj ještě nádherně tuto iluzi doplňuje svým větrným šuměním ledového severáku. 🙂

Mimochodem…ukazatel není vůbec náhodně natáčen. Tam jsme totiž bydleli přes jednu noc, a to svatební. Penzion Helena… ó, to už je dávno. 🙂

A to jsou Lázně… Zasněžená romantika jak vyšitá (teda spíš pocukrovaná), ne?

Rozcestník nám dává na vybranou, kam se dát. My jdeme vlevo.
(Po kliknutí se obr. zvětší)

Je tu děsná zima, ale moc si to užíváme. „Možná bysme mohli poslat mms Máťe a Michalovi,“ napadá mě. Posíláme tedy narychlo fotečku s pozdravem.

Zastavujeme se u sněhuláka, se kterým si tu u cesty dal někdo práci.

Ale teď už rychle domů. Je fakt zima. Máme před sebou celý týden prázdnin, tak ať ho neproležíme pod peřinou.