Kolem dvanácté finišuje setkání vedoucích.
Co s načatým odpolednem?

Jedeme s 2MK pro sekanou v housce, kterou si míníme zbaštit v přírodě.
Jsem za to ráda hlavně kvůli Kaajovi, který přírodu miluje a nejlíp si v ní odpočine. Navíc mi celé dopoledne tepe hlava bolestí, a na vzduchu by to mohlo být mnohem lepší.

Přijíždíme k Munickému rybníku. Nějaký pán právě odchází a nabízí nám místo na lavičce. Tak tady nám určitě bude houska chutnat.

Nedá mi to a fotím si zlatavé hlavičky podbělu, na něž Kaaj ihned skládá ódy ze vzletných slov.

No jo, pusťte Kaaju do přírody a je z něho básník. 😀

„Jů, co to je za díru?“ To se musí prozkoumat. Přikládám foťák k malému otvoru a s bleskem fotím.

Jen doufám, že na mě něco nevyskočí. Nebo hůř, nevypotácí se osleplá myška a nebude mě žalovat za újmu na zdraví, protože jsem jí ozářila bleskem očička. 🙂
„Hele, tady je Roch keška, máte jí?“ ptá se Michal Kaaje.

„Ne, nemáme, ale můžem jí udělat“ říká Kaaj.
„Ale nemáme souřadnice, je to multina,“ říká Michal.
Hmmm, tak buď si Kaaj vycucá souřadnice z prstu, nebo nevím.

Máťa zatím zkoumá probouzející se zem. Nebo…že by počítala ty souřadnice?

Fascinuje mě kůra jednoho stromu, kousek od lavičky. Vlastně jsem si ani nevšimla, o jaký strom jde. Má kůru spíš jako šupiny.

Když jsme sem přišli, byl ve vodě u břehu slizký nános čehosi. Když se jdeme podívat asi po čtvrthodince, všechno je to pryč. Máťa to jde prozkoumat z blízka.

Míříme ke kapličce svatého Rocha…počítáme, odčítáme, přepočítáváme…ne, souřadnice prostě do kupy nedáme. Tahle keška nás, žel, mine. Přesto podvědomě pokukuji po kmenech stromů.

Velmi zajímavě se zviditelnila ČS, kupodivu nijak okatě, ale jen malým označením na kování.

Jdeme se podívat kolem břehu, směrem k ZOO.

Jaro už je skutečně, skutečně, skutečně tady.
Příjemný vzduch, nádherná obloha…

„Co to tam je?“ Všichni pozorujeme něco malinkého, co vlastně ani není vidět, jen je u toho malá bublinka. Je to docela daleko od břehu. Natahujeme krk.

Buď je to plovoucí hmyzík, nebo je to něco, co zespodu oďobává rybka. Asi to nezjistíme. Jdeme dál…

Blížíme se k ZOO. Je tu velký kmen, ohnutý až do vody. Má po straně takovou jakoby kapsu. „Není tam ta keška?“ vtipkuji.
Jenže Máťa – průzkumník se tam opravdu jde podívat. 🙂

Na střeše Půjčovny loděk sedí racek. Skoro to vypadá, jako že je tam dekorací.

„Třeba to dělá za rohlík na hodinu,“ dělám si legraci.

„To by bylo slušný, to bych i věřil, že tam kvůli tomu sedí,“ směje se Michal.

To už se na vodě objevují labuťky…asi slyšely o rohlíku na hodinu a jdou se předvádět. 🙂

A Michal se nechal zlákat. Chudáci labutě netuší, že žádný rohlík nemá.

A když už se Michal vydal na cestu, jde se podívat do půjčovny.

My ostatní se zatím sluníme na lavičce. „Dala bych si zmrzku,“ říká Máťa. Kaaj ukazuje k zelenému stánku u vchodu do ZOO.

Mají tam ale jen perníky, žužu, želé…a podobně. Tak jdem zase o kousek dál…

Vidím neskutečný strom. Jak po ondulaci u kadeřnice. 🙂

„Hele, čáp,“ ukazuje Máťa k obloze. A opravdu, dokonce tam létají hned tři.

Je to tu fakt úžasné. Nemůžeme se nabažit a já fotím jednu fotku za druhou.

(pro zvětšení klikni do obrázku)

Oklikou se vracíme zpátky tam, kde parkujeme.

Nějaká paní se snaží zahnat mývala do „přenosky“. Mýval je ale vyčůranej a to doslova a do písmene. 🙂
„Proč ho zas vyndaváš?“ ptá se jiná paní.
„Von se tam vyčůral,“ úpí mývalova majitelka a pouští ho ven.

My zvědavě okoukáváme zvířátko a blížíme se k autu.