Tak dneska hrajeme venku pro skutečnou veřejnost. (Myslím tím, že ne pro pozvané, ačkoli pár lidí jsme pozvali.)

Koncert má být součástí programu slavnostní Poutě.

Martin přijíždí s dětmi (Danuška je ještě v práci) a protože bude řídit, upevňuje si je vedle sebe, dopředu.

Kaaj vytahuje mobil s navigací…to ještě netušíme, jaká s ním bude legrace.

Hele, u mola jsou dvě loďky. Musíme se na ně později podívat z blízka.

Co to je za rachot? Á…motorkáři. A pěkná kolona.

Ale rachot nemizí…teď je to pro změnu trabantík. Děti jsou jím fascinovány.

Je třeba načepovat. Martin – zkušený – ví, že ne samým benzínem je auto pojízdné, ale naftou.

Zatímco tankuje, u vedlejšího stojanu zastavil motorkář se svou dívkou. Kam jejich kolona míří, nevíme. Možná do Březí. 🙂

Nikolka dopapkala dobrůtku od pumpy.

Maminka říkala, že mají použít ubrousky…

Ale tatínek to řeší jednodušším a rychlejším způsobem.

Ocumlá dceřiny prstíky…až jsou zcela čisté. Tedy aspoň od čokoládky.

Kaaj se směje a říká: „Támhleten řidič v autě říká do mobilu – Ty jo, teď proti mně jede kanibal a normálně baští ruku dítěte, ten je hustej!“

Tak to jsme se fakt nasmáli. 😀

Někdo volá. Jenže Martin má plné ruce volantu  a tak se centrála-Kaaj ujímá vyřizování.

Ajaj…nějaké kapky. To snad ne…zakřič, ať teď nepřichází déšť. Teda ten mokrej!

A jsme ve Březí. Různě objíždíme cestou-necestou náměstí, abychom nějak projeli až na místo a nemuseli tahat aparát kdoví odkud.

Zvukař Míra už má částečně připraveno.

A kdyby nebylo jasno, kudy má vát Svatý Duch, je tu směrovka. 🙂 (Případně se ze směrovek dozvíte, kam vede nadměrné požívání destilátů).

Začalo pršet. Lidi (včetně příbuzenstva) se ukrývají pod plátěný přístřešek a usedají k něčemu tepélmu na zahřátí.

I fanoušci dorazili…tak to je skvělé.

Na auto-pódiu to začíná vypadat jako na skutečném pódiu.

Zkouška…zkouška…toto není skutečné cvičení. Teda, hraní…

No a tohle je raritka. Koncert v plném proudu – Popi hrál jak o život, až mu činely padaly. 🙂

A následuje pár fotek, které nám poslal pan zvukař – Míra (vlastně jeho asistent).

Pan farář je velmi ochotný a rád by pomáhal úplně se vším. Ale nám  se to pro něj zdá poněkud nepatřičné, tak mu všechno bereme z rukou. Jsme rádi, že nás pozval a vyšel nám se vším vstříct.

Míra šeptá Kaajovi: „Mohl bys říct basákovi, aby něco řekl bubeníkovi?“ Ano, to je moudré. Každá kapela má mít svého basáka-překladatele, aby bubeník věděl co a jak. 🙂

Martin se velmi razantně ptá: „Jste tady?“

A zafungovalo to. 🙂 Nesmělí fanoušci jako na povel pomalu vylézají z úkrytu zvukařova stanu a s deštníčky nad hlavou se blíží k pódiu – aby bylo vidět, že tu opravdu jsou. 🙂

Ještě spí, spí a spí…kapela hrající. 🙂

Sólo pro Q:

Sólo pro Popiho:

Sólo pro Martina:

Duo Kaaj+Zdes:

A všicí pokope:

My si to užili. Fanoušci taky. A ostatními posluchači, zdá se, byla naše produkce vlídně přijata. Balíme… Ještě klobásku na cestu.

Popi se loučí se svými sestrami a zbytkem rozsáhlého příbuzenstva, a evidentně chce od Páji nebo Danči pusu. 🙂

Musíme se po cestě domů zastavit pro Kočers, takže jedeme přes Prachatice. Ó, to město našeho dětství.

Právě jede vláček.

Tak teď by tu měly být děti (ale ty jely zpátky s maminkou Dančou).

Jedeme přes Prachatice, kolem Huláku… „A támhle,“ ukazuje Kaaj, jsem chodil do jeslí.

Míjíme další zajímavá místa, jako Hyblerku,  potůček na „Lázních“ a Americkou zatáčkou (o které se Martin od Kaaji taky hodně dověděl) se blížíme k Libínskému sedlu.

V ten moment Kaaj vytuhnul, změnil barvu, a začal vydávat zvuk – takové jako mručení, které přechází v „ehmmmm, myslím, že jedeme špatně.“

Ano, Kaaj se kochal a zapomněl navigovat. „Víte, jak jsem ukazoval, kam jsem chodil do jeslí?“ Kýváme hlavou, že ano (a to už opět jedeme Americkou zatáčkou, jejíž historii teď už vypráví Martin). „Tak tu jsme vůbec neměli vidět. Odbočka byla ještě před nima.

Teď už drandíme správným směrem, ovšem navigace nás ještě párkrát upozorní na odbočku těsně potom, co ji šťastně mineme.

Konec dobrý, všechno dobré. Kočers jsme našli, nalodili a úspěšně dosáhli cíle v ČB.