Stávalo se, že když jste kdysi přišli do prodejny krátce před zavíračkou, mohli jste být naprosto úmyslně „ohrožováni“ mokrým hadrem, aby vám bylo dostatečně jasno, že za chvíli se zavírá, a hlavně „…já už jsem vytřela, takže se opovaž mi to pošlapat.“

Píšu optimisticky „stávalo se“, i když známe obchod, kde vytírají podlahu snad pokaždé, když tam vejdete. 🙂

Dnes si ale prodejny svého zákazníka většinou hýčkají. Nedávají vám najevo, že obtěžujete, naopak jsou ochotni zavřít i později, protože spokojený zákazník může na poslední chvíli ještě něco koupit nebo se rád vrátí.

Jsme v expresTescu pro rychlý nákup pár potravin. Blížíme se k uličce a ejhle, paní s maxistrojem na mytí podlahy.

„To už zavírají?“ ptám se Kaaji, jestli třeba nejdeme na poslední chvíli.

„Ne, je po osmý,“ říká manžel ve víře, že mají do deseti hodin.

Taktně mizíme do druhé uličky, abychom nepřekáželi.

Paní mezitím prodrandila uličkou mléčných výrobků. Podlaha je mokrá po obou stranách, znamení pro mě, že tu paní drandila už podruhé. Fajn, máme cestu volnou.

Jenže kde se vzala tu se vzala, paní se strojem je tu zas. S trochou nevole projíždí druhou půlku uličky na druhou stranu od nás. Vteřinu přemýšlím, proč tudy jede znovu, když podle stop je evidentní, že už tu byla?

Vybíráme dál, popocházíme o pár metrů a já za zády opět slyším stroj.

Teď už jsem trochu nervozní, že asi překážíme. Paní kouká, že jsme tam, kde před chvílí projela a bere to tedy uličkou opět směrem od nás.

Ach ty mléčné výrobky. Jsme tu poněkud dlouho, ne a ne vybrat jogurt. A jaké překvapení? Paní už je tu zas. Tentokrát vypadá odhodlaně se nevzdát. Přecházím k masným výrobkům a paní kolem mě projíždí (no ještěže jsem uhla) a jen s úžasem sleduji, jak se dere dál.

Teď už celkem zírám. Žádné: „Promiňte, prosím…“ nebo „S dovolením…“. Paní uklízečka zarytě mlčí a nejdřív prostě drcne přístrojem Kaajovi do košíku (tak snad si ten chlap všimne, ne?) a pak paží do baťohu (to by bylo, aby se teď neuhnul).

Takže nakonec je to zákazník, který se omlouvá, že překáží při tom, že si vybírá zboží, aby si ho koupil.

Přecházíme k pečivu a já už se jen směju, protože koho tam nepotkávám? Popadám rychle tousťák (nic jiného stejně už není) a rychle mizím z uličky, aby mě „něco“ nepřejelo. Začínám paní uklizečku podezřívat, že nás pronásleduje. V celém obchodě jsme totiž jen my dva a jeden pán (který jde téměř stejnou cestou co my), takže paní se v ostatních uličkách může doslova prohánět sem a tam.

Jakoby chtěla naznačit takové to: „Nevidíte, že už jsem tady vytřela? Teď abych ty vaše ťápoty vzala znovu!“

No…nebudem riskovat a vezmem to rychle. Probíháme drogistickým koutkem a já už zase slyším známé vrčení. „Ááááá, je tady,“ křičím šeptem k manželovi. Co už jiného, než si z toho dělat srandu? Paní uklizečka jede kolem nás.

Tak a rychle k pokladně…a kdopak tudy neprojíždí? Ano, zase ona (asi na rozloučenou).

Dnes po nás nešli jen hadrem. Dneska jsou uklízečky daleko vybavenější – prostě těžkej kalibr. 😀 Jen přemýšlím, jestli jsme to vážně tolik zašlapali, nebo má paní uklizečka na tom přístroji krokoměr a nesmí z práce dřív, než splní denní limit metrů.

Platíme a odcházíme. Ještě se ujišťujeme nápisem na výloze – ano, skutečně mají až do desíti. Tak tohle už se nám moc dlouho nestalo. Naštěstí v 99% případů je vláda uklizeček dávno ta tam a zákazník je v obchodě vítán. 🙂