Aneb jeden poněkud rušný den.

Napadlo sněhu…o tom se nám ani nesnilo.

Škoda, že to samé nenapadalo o vánocích.

Večer se sněhem brodíme směrem k církvi.

Chodníky jsou téměř všude zapadané.

 

Tak se nám podařilo dobrodit se na zkoušku chvály.

„Můžu zhasnout ty zářivky?“ prosí Kaaj, aby mohl scénu nasvítit a lépe se nám tvořilo.

     

Po zkoušce chvály odpadla Biblická, kvůli kalamitě, tak nás napadlo, že využijeme čas a půjdem se pokochat sněhem.

Než Kaaj donese domů kytaru, fotím si pár sněhových záběrů. Romantika…

          

No není to skoro jako hvězdná obloha?

 

A Kaaj už se vrací. Jdeme směrem k nábřeží. Všude je spousta sněhu. Jdeme rychle přes silnici. Držím se v Kaajových šlépějích, ale i tak mi sníh leze do kotníčkových zimních bot.

V takovém počasí se vždycky ujistím, jestli „to klouže“. Když jo, chodím ztuhlá jako štafle (mám podvědomě stažené svalstvo na celým těle), abych sebou nesekla, kdyby mi to podklouzlo. Když to neklouže, jdu opatrně, ale uvolněně.

A tady je tolik sněhu, že to nemá moc jak klouzat. Spíš se boříme do čerstvě napadaných závějí.

Chystáme se překročit sněhový val, který tu vznikl odhrnováním sněhu ze silnice.

Kaaj jde kousek přede mnou.

Nakročila jsem si abych překročila sněhový val… A od této chvíle vnímám všechno jak ve zpomaleném filmu.

Pod sněhem je namrzlý kus kovu. (To jsem ale předtím netušila). Je to ten kov, na který mě Kaaj vždycky při dešti upozorňuje, ať na něj nešlapu. Kov – na nějakou tu konstrukci protipovodňových zátarasů. Jindy právě tenhle kov vidíme…teď ale leží pod čerstvě napadaným sněhem.

Netuším to, ale právě na něj moje levá noha došlápla. V tom zlomku vteřiny, kdy mi začala na kovu podkluzovat, vyslal se signál do mé hlavy…okamžitě jsem zatnula všechno svalstvo v těle.

V mé pravé noze, která se právě přehupuje na druhou stranu valu, se ozývá tupé křupnutí. To mě vylekalo. Kloužu a připadá mi, že se k zemi skládám hrozně pomalu.

To se odehrálo snad během 2 vteřin.

Dopadla jsem měkce, ale trochu v šoku z toho příšerného zvuku, který vyšel z mé nohy. Stehenní sval mi ztuhl na kámen (jako po hrozné křeči) a já se chvíli nemůžu ani hnout. Snažím si v hlavě srovnat, co se právě stalo.

Kaaj se ke mně sklání a zjišťuje, jak jsem na tom. Od chvíle, kdy uslyšel ten divný zvuk je pěkně vylekaný. Chce mi pomoct vstát, ale moje pravá noha hrozně bolí.

Modlí se za mě a znovu se pokouším vstát. Všude pode mnou je ten kluzký kov. Ať se snažím posunout kamkoli (a je to vždy jen o pár decimetrů), stále cítím to kamenné hladké kluzko. Pokouším se kleknout si na kolena. Bolest je tak pronikavá, že nejsem schopná se vzepřít na tu zdravou a všechny mé pokusy končí zpátky ve sněhovém valu. Chci Kaajovi rozmluvit záchranku, že to budu ještě zkoušet…marně.

Několik kolemjdoucích nám nabízí pomoc, ale to už je sanitka na cestě.

Dva ošetřovatelé mě zvedli – ani nevím jak. Opatrně se soukám do sanitky.

„Můžu jet s vámi? Berete i spolujezdce?“ ptá se Kaaj saniťáka.

„Slušný lidi jo,“ zní odpověď.

Kaaj může jet se mnou (to jsem ráda).

Omlouvají se za zmrazky na silnici, že to jako tolik drncá. Ujišťuji je, že je to v pořádku, že sedím pohodlně.

 

Za chvilku už sedím na vozíku a jedem na příjem.

„Bolí vás ještě něco? Hlava, ruka…nebouchla jste se při pádu?“ ptá se lékařka (asi, běhá tu totiž spousta lidí a možná je to jen sestra, která předpřipravuje „půdu“).

„Ne, jenom ta noha,“ ukazuji na sval nad kolenem.

Jsem převezena na rentgen.

„Kousek vejš…ještě kousek…a na bok…víc na bok…“ sestra dělá snímky ze všech stran a já co nejtišeji úpím bolestí. Rozumím, že musí zjistit, jestli nerupla i kost a musí udělat snímky…ale tím, jak chvátá (a taky tomu rozumím, na chodbě je dalších pár lidí), mám pocit trochu nešetrné manipulace. Sestra mizí a nechává mě v rukou ošetřovatele. Ten je vstřícný a snaží se mi ve všem pomáhat. Jsem fakt ráda, že dneska už rentgenují přes oděv. Nevím, jestli bych si při té bolesti zvládla vůbec něco sundat.

Jedeme zpátky na vyšetření.

Kaaj (přesedávajíce si v čekárně vždy ke dveřím, do kterých mě aktuálně převážejí) mě provází povzbuzujícím úsměvem, ale jeho oči rozrušení skrýt nedokážou. Chudák pořád ještě neví co se mnou je, jestli si mě tu nechají nebo co se bude dít dál… Ale ani já zatím nic nevím.

Přebírá mě sestra a ptá se mě: „Bolí vás ještě něco? Hlava, ruka…nebouchla jste se při tom pádu?“

„Ne, jenom ta noha,“ ukazuji znovu na sval nad kolenem. (Proč se mě zase ptá na to samé, co před chvílí ta asidoktorka? Možná tak zjišťují moje reakce, kdybych měla otřes mozku?)

Kyne mi, ať si lehnu na lehátko. Dobrý, ležím, ale tu zraněnou nohu ne a ne zvednout. Ta bolest je ukrutná. Sestra mi ji pomáhá položit.

U počítače sedí pan doktor. A ptá se mě: „Bolí vás ještě něco? Hlava, ruka…nebouchla jste se při tom pádu?“

(Teď už se i přes tu bolest musím usmívat.) „Ne, jenom ta noha.“

Vstává a jde se na mě podívat. Na snímku z rentgenu neviděl žádnou zlomeninu (to už jsem tušila) a ani v kloubní jamce prý není žádná tekutina. Tak to vypadá celkem nadějně.

Prohmatává mi obě nohy, aby zjistil, jestli na té poškozené je něco jinak…a je. Konečný verdikt: Natržený stehenní sval.

Sval je sice natržený (to byl ten zvuk, který nás s Kaajou tak vyděsil) ale to se neoperuje.

Klid na lůžku, nezatěžovat, brát prášky na bolest a v případě potřeby bandážovat, což ale vyžaduje následné píchání léku do břicha proti vzniku trombózy.

„Chcete být hospitalizována, nebo to zvládnete doma?“ ptá se mě pan doktor.

„Doma,“ vyhrkla jsem, aby si to snad nerozmyslel.

Přeptávám se, co musím a co nemusím. Takže bandáž není úplně nutná, tak to je skvělé, protože tím se vyhneme píchání injekcí do břicha. Léky na bolest… Snažím se mu vysvětlit, že nebude-li to nutné, utišující léky bych také ráda raději nebrala, ale připadá mi, že čím víc se snažím, tím víc on přihazuje léky, masti…

„Kdy můžu tu nohu začít zatěžovat a zkusit chodit?“ ptám se.

„Tak po týdnu klidu, ale jen málo a opatrně. Bolest vám sama řekne co si můžete dovolit. A do 6týdnů by se to mělo úplně spravit,“ ujišťuje mě lékař.

Tak, a vyšetření je hotovo.

„A manžel sem předjede autem, jo?“ ptá se mě sestřička.

„To asi ne. My jsme přijeli sanitkou.“

„Aha…no, to si počkáte. Máme spoustu výjezdů.“

„Tak my si vezmeme taxíka.“

V čekárně už Kaaj netrpělivě čeká, co se mnou tedy je. Máme vozík půjčený dokud nepřijede taxík, a tak mě Kaaj veze k východu a já mu všechno podrobně vyprávím.

Mám hroznou žízeň a trochu se klepu po těle. Asi to je následek šoku. Je mi ale o hodně líp, když vím, že už jedeme domů.

Taxík je tu během chvilky. Kaaj mi pomáhá zraněnou nohu nasoukat do auta. Taxikář se mnou evidentně soucítí, když tlumeně sykám bolestí. Dokonce trpělivě čeká před naším domem, abych nemusela stát na silnici, než Kaaj prohrne cestu ke vchodu (abych tam vůbec mohla propajdat).

Už jsem doma, v teple, v klídku, Kája mě opečovává. Když jsem v klidu, skoro to nebolí, tak snad ani ty léky na bolest nebude potřeba.

Nikdy dřív jsem takové zranění neměla. Bude to zvláštní, být upoutána na jedno místo. Nemoct si pro nic dojít. Kolik věcí mi teď bude vzdáleno, pokud nebudou přímo v mém dosahu.

A Kaaj? Na něm je teď všechna domácnost a ještě musí obletovat mě.

 

Něco jde připravit na stole v obýváku a Kaaj to už musí jen tepelně upravit. (Aspoň s něčím můžu pomoct.)

Nechť těch 6 týdnů brzo uteče a můžu co nejdřív zase pobíhat, aniž bych předtím přemýšlela, jestli je to opravdu tak důležité, protože vstát a pajdat po jedné noze je vážně náročné.