Když něco chcete, pak taky něco musíte.

Chceme-li dělat věci líp,… to na nás nespadne jen tak samo. Je třeba se trochu věnovat průpravě.

A k tomu jsme si pozvali Janu Peřtovou (3.-5.5 2013), aby nás proklepla a pomohla posunout se dál.

Jana dorazila do Budějc vlakem chvíli před začátkem 1. lekce, tak akorát se ubytovat v penzionu. Jdeme se s ní podívat, jak její pokoj vypadá. Není to zlé a výhled je taky pěkný.

A teď šupky do církve, připravit se na přihlášené zájemce o seminář.

Je nás přesně 20.
Celkem pěkná parta, co?
Začínáme dýcháním a rozezpíváváním se tichounkým falsetem. Pak nás Jana rozhazuje do 4 skupin, které budou v následujících lekcích spolu pracovat.

       

Zkoušíme opatrně jednu z prvních písní.
Jana nás učí, jak se učit píseň. 🙂

       

Zpěv není jen vypouštění trochy horkého vzduchu. Zpívat se musí celým tělem. Bez „sebezapření“ se nemáte hlasově oč opřít. Takže…pevný postoj, z něhož tě Jana jen tak nevytlačí.

 

Gospel…ten se nejlépe zpívá ve více hlasech.
Jana si nás dělí na tenoristy (to je ta partička úplně vzadu)…

…dále na altistky …

…a sopránistky.

 

A nyní pokusy na vybraných lidech. 🙂 Čemuž přihlíží zbytek těch šťastných, na které los nepadl.

 

A opět dýcháme a zpíváme slabým falsetem…

Jana nám vysvětluje, jak správně nasadit tón, jak ho vázat, jak nedržet jazyk za zuby, ale vyplazovat ho (téměř) ven…a pro lepší akustiku si pomáháme hlavou proti zdi. 🙂

     

Je čas zopakovat si hlasy v gospelu a naučit se opět něco nového…

   

Pracovní skupiny teď pracují samostatně. Někdo cvičí na sólové vystoupení, někdo skládá novou píseň…

    

Naše skupina (Míša, Pavel, Zuzka, Věrka a já) bude zítra ochuzena o dvě pětiny týmu, takže svůj Žalm 50 předvádíme jen tady, před ostatními z pěveckého semináře.

Petrův tým bude zítra též ochuzen o jednoho člena. O Petra. 🙂 Tak tady aspoň video.

Nové písně, to je třeba jako sůl.
Jak říká Rick ve své knize: „Kéž by nové písně vznikaly v každém sboru. Při studiu církevních dějin zjistíte, že každé skutečné probuzení bylo doprovázeno novými písněmi.“ (Rick Warren – Cílevědomá církev)

Tak s chutí do toho. 🙂

Následuje „velké finále“ – tedy nedělní vystoupení. Zúročení víkendových snah. Pro některé první vystoupení před lidmi, pro některé nic nového pod sluncem.
Kaaj se nakonec musel vzdát svého místa mezi tenoristy a obsluhovat mixpult a nahrávky z noťase. Když jsem nad tím chvíli přemýšlela, usoudila jsem, že já, jako pořizovatel záznamu budu možná také užitečnější mimo pódium, neb sopránistek bylo dost. A můj sólový part jsem s radostí přenechala jedné ze tří Zuzek. 🙂

Před samotným vystoupením je třeba doladit nástupy, výměny, choreografii, přetahování se o putovní mikrofon 🙂 …

   

Vimperští dnes nedorazí, žel. Takže z pěti chlapů nám na pódiu zbyl jen Pavel. (Kaaj je za mixem, Standa a Petr vedou chvály ve své církvi a Jirka by se neměl jak dostat).

    

Jana říká: „A až bude zpívat Sára, sednete si na kraj pódia. Nebudete tu jen nějak sedět, žvejkat a nebo si nevytáhnete šminky… Budete si zakrývat oči až vám ukážu…Krásně to bude hrát s písní. Budete slzet dojetím, až uvidíte fotky.“

      

Dosť bolo zkoušení. Nadchází chvíle „CH“.
Hned po chvalách a úvodním slovu „co teď vlastně uvidíte“ si Jana sedá s kytarou za sloup, aby nebyla vidět a tiše si brouká Hold on. K pódiu se začínají trousit vystupující.

  

Vše probíhá dobře…ale u druhé písně se něco stalo. Někdo šlápnul na efektovou krabičku (je pravda, že na pódiu tolik lidí dlouho nebylo a tu a tam navíc vběhne opuštěné dítko za svou matkou), následek – sólista nezpívá jedním, ale hned dvěma hlasy. To by nebyl takový problém, ale pokud vám tréma sevře hrdlo a některé tóny nejsou tam, kde by být měly, pak rovnou dvakrát. (Nejdřív jsem si myslela, že někdo za sólistou zpívá s ním, proto ten vícehlasý dojem.)

Kaaj se snaží efekt vrátit do původního nastavení, ale ke sešlápnutí došlo zřejmě víckrát. Řešíme to promptně výměnou mikrofonu hned po skončení písně.

„Auuuu,“ úpím, když někdo trhnutím kabelu podsekává stojan s kytarou. Ta tvrdě dopadá k zemi.
(Tak to byla jediná smutná událost z celého koncertu neb roztříštěná část není standardní a tedy snadno vyměnitelná. 🙁 Nějaký čas si kytarka nezahraje.)

Ale zpět k vystoupení. Tady je pořízený záznam přímo z první řady. 🙂

Video z foťáku:

Že jsme nacvičili píseň z filmu Bathory – Muoj Bože, by možná mohlo někoho „zaskočit“. Jde ve skutečnosti o Žalm 88 ve staroslověnském jazyce (staroslověnština neboli stará církevní slovanština je nejstarší slovanský spisovný jazyk).

Celé video z kamery (v zadní části sálu) najdete tady >>

Tento seminář byl (aspoň pro mě) výživný. Nejvíc se mi líbilo zpívání proti zdi. Osobní odposlech za 0,- Kč. 🙂

Mnozí si vyzkoušeli, jaké to je stát před lidmi a ukázat, co ve vás je. A že to není vždycky legrace.

Někteří mě překvapili nebývalou trémou, kterou bych u nich nečekala. A někteří mě doslova mile šokovali tím, co se z jejich hrdel prodralo na světlo Boží – a těším se na rozvíjení těchto nově objevených kvalit. 🙂

A ještě malé povzbuzení do skutečného „udělání“ dalších kroků…
Pro ty, kdo začínáte nebo se chystáte někde zpívat, hrát, sloužit a možná vám něco nebo někdo říká, že na to nemáte. Nebo máte pocit, že když už byste rádi ten krok udělali, skáče vám do cesty jeden problém za druhým.

Christine Caine (z Twitteru):
„To, co nás diskvalifikuje u ostatních, se často stává tím, co nás kvalifikuje pro Boží účely.“
„Můžeš o něčem mluvit, nebo můžeš udělat něco, o čem všichni ostatní mluví.“
„Bůh nás nežádá, abychom dělali všechno…jen něco.“
„Neříkej – Bože, tohle je můj problém. Řekni – Probléme, tohle je můj Bůh!“

A pro ty, kteří už slouží, pár slov (volně přeložených z knihy Exploring worship – Bob Sorge)
Chváliči nezůstanou bez povšimnutí. Vždy k jejich osobě bude přitahována pozornost.
Kvůli tomuto důvodu se mnozí drží zpátky, odmítají vstoupit do plnosti uctívání. Bojí se toho, co si o nich ostatní pomyslí. Tlak očekávání (zírání a civění přítomných) tak může ovlivnit uctívání chváličů a drží zpátky velký počet svatých od požehnání a otevření jejich srdcí Pánu. Někteří lidé mohou říci: „Ó, sestra Brownová už to zase dělá.“ Někteří mohou potřást hlavami: „To je divnýýý.“ Ale to je prostě část ceny, kterou musí opravdový chválič platit.

Není asi možné stát před lidmi a úplně vytěsnit myšlenky: „Dělám to dobře? Nevadí můj hlas někomu v sále? Přijmou moji novou píseň?…“ Ale dá se zaměřit svou pozornost lepším směrem.
Jak říkává Petr: „Lidem naslouchejme, ale Boha poslouchejme.“
Ať nemáme tendenci ustupovat ze svých pozic, nebo se snažit za každou cenu vyhovět požadavkům všech lidí (čehož stejně nikdy nejsme schopni dostát) a nemíjíme tak to, do čeho nás vede Bůh. Údělem nám je, abychom to ustáli, obstáli, neopouštěli službu a pokračovali.

Takže závěrem… Houšť a víc takových setkání a pojďme dál, ať naše talenty neleží ladem…