Ne, nejde o nový druh cukroví. Ve skutečnosti se jedeme podívat s 2MK na předvánoční Linec čili Linz a nasát adventní atmosféru.

Je-li ovšem řeč o cukroví, má Kaaj v plánu koupit v Linci tzv. linecké kolečko, a poté porovnat se známou chutí „českých“ lineckých koleček.

Je tu takový mráz, že zpočátku vůbec nevystrčím ruce z rukávů, takže musí fotit Kaaj na svůj mobil.
Parkujeme na velikém parkovišti hned u Dunaje.
Máťa neodolala, a zkusila si přeběh po kmenu k lodi a zpět.

Kaaj je od začátku doslova fascinován tamější architekturou. Nejen stylem ale i barvou…navíc se zde slibuje, že jakmile padne tma, měly by některé objekty spustit světelnou show v rytmu (námi vložené) hudby. Zatím (jak si Kaaj povšiml) je barva budovy velmi podobná barvě vody v Dunaji.

Že by stále fungovala lodní doprava? V takovém mrazu? Ne, asi ne. Spíše tu jen kotví a plní funkci kolébající se restaurace.

 

Michal má rád beltémky, takže prohlížíme různé kostely a hledáme na oltářích…leč marně. Nikde nic.
„Vidíš?“ ukazuji na strop Kaajovi. „To je nějaká šifra…ne to bude letopočet, vyfoť mi to, doma si to rozluštíme.“ 🙂

Pokračujeme dál. Z venku velkolepé (až trochu děsivé) do nebes sahající monstrum. Dobře, ne úplně do nebes, je tu dost nízko mlha. 🙂

     

Uvnitř prostorný kostel (bez betlémků) a výstavkou o jeho stavbě a rekonstrukcích.

   

Nevzdáváme se a naše úsilí je odměněno maxibetlémem na jakémsi nádvoří.

Pomalu se setmělo, tak se z okružní procházky vracíme na náměstí do centra městečka.
A jak Kaaj předpokládal…nádherně to tu svítí. Spousta malých dřevěných krámků s punčem (jak jinak) s jídlem, ozdobami, hračkami, hrníčky, svíčkami, šperky, kosmetikou…

        

Dáváme si dětský punč (raději bych si dala čaj, ten tu ale není k sehnání), ať se trochu zahřejeme. Hrníček? Žádný plastový kelímek? Vážně tu dávají nápoje do hrníčků. Obdivuji tu důvěru prodavačů v téhle změti těl. Aha, za hrnek je záloha. No stejně, kolik se jim asi vrátí zpět? Hmmm, přemýšlím jako Čech, to bude tím.

Dopíjíme horký nápoj a Kaaj vrací hrnek a dostává zpět zálohu. Se svým talentem napodobovat přízvuky, si hned každý myslí, že je buď místní nebo zná místní řeč, takže obchodníci často spustí plnou palbu slov…a Kaaj pak musí s pravdou ven a v krajním případě se uchyluje k angličtině. 🙂
Společně opouštíme náměstí…

 

Máťa objevila kanál, ze kterého nestoupá pach, ale teplo. Svorně se zahříváme a z dálky hledíme na hemžení mezi krámky.
Je čas se podívat na ten zázračný světelný dům.
A ono je jich více.
Díváme se z druhého břehu na dům, který byl ještě před pár hodinami zelenkavý. Teď přes něj přehýbá světelný nápis…

  

Ale nejdřív si prohlídneme modře zářící objekt na tomto břehu.

 

Je odtud krásně vidět do daleka…všude něco svítí a září…a to všechno se až romanticky odráží na hladině.

 

Ale zpět k modrému objektu se skleněnou fasádou „Lentoskunstmuseum“.

  

Kam to zmizel Kaaj? Aha, tady za rohem.

 

Woooooow, tak tohle jsem nečekala. Architekti tady teda popustili uzdu fantazii, to nemohu říct. 🙂

  

Krásná vyhlídka na Dunaj…

A taky na ten dům, co bysme rádi za chvíli rozehráli „svou“ hudbou.

  

Cestou k mostu se Kaaj rozplývá nad dalším architektonickým počinkem…

  

Na mostě je spousta připevněných zámků. Ne aby nespadl. 🙂 To jsou zámky novomanželů, kteří si tak pojišťují, že jim neuteče štěstí.

  

A jsme skoro na druhé straně. Tak támhle ten modrý objekt je ono „Lentoskunstmuseum“.

Co to je v té vodě? To nejsou odlesky světel, to jsou plovoucí světla…uffff…to jsou lidé s pochodněmi. Tak to je hustý. Teda spíš zmrzlý. Jde o nějakou akci.

   

Tak se pojďme podívat na ten světelný zázrak. Každý skleněný blok září aktuálně naprogramovanou barvou, takže z dálky to vypadá jako přebíhající nápis. Z blízka to spíš vypadá jako že různě bliká.

        

Po střeše nižší části připojené budovy se dá chodit (což jsme měli využít za dne, kdy se tam mohlo) a zřejmě je to docela pěkná vyhlídka na Dunaj.

 

Pokoušíme se rozjet slibovanou světelnou show na vlastní vloženou hudbu. Jenže ouha…Vestavěný dotykový computer je offline a nedá se spustit. Myš se při dotyku na display sice pohybuje, ale jinak je všechno nefunkční. Škoda. Snad příště. I tak to vypadá krásně.

Promrzlí míříme k autu, ale ještě se zvědavě zastavujeme u místa, kam před chvílí vystoupilo na břeh několik otužilců s pochodněmi. Někteří se ještě nestihli převléknout z neoprenů. Jsou tu hasiči a záchranka…ale ani tu nikdo nekolabuje a hoří tu jen jeden malý plechový sud. Takže asi to je nějaká jejich společná akce na oslavu konce roku…odhadujeme.

 

Míša si prohlíží pochodeň a v tuto chvíli vypadá jako jeden z party plavců.

Teď už ale zpátky do auta, do teplíčka. Míjíme dvě prodejní místa vánočních stromků. Očividně zavřeno a nikde nikdo…a zboží (stromky) tu stále jsou.
Už zase myslím jako Čech, který je zvyklý mít všechno pod zámkem, aby se s tím ráno znovu sešel. Jenže tady ne, tady se lidem stále ještě důvěřuje, že z neoplocených míst si „zdarma“ nikdo nic neodnese. To je hezké. Taková milá předvánoční tečka za příjemným výletem k sousedům.

A co se týče pokusu s lineckým kolečkem…
Napadá mě, jestli nejde pouze o linecké těsto (vymyšlené v Linci), ale u nás již vypracováno do „kolečka“. Faktem je, že Linec rozhodně lineckými kolečky neoplývá a to jediné, co se mu vzdáleně podobalo vypadalo dosti nepovedeně a na (nejistý) pokus poměrně drahé. Doma si zjišťuji, jak to s tím lineckým vlastně je, a víte že…