Zvučíme…jen doufám, že mě Míra jako obvykle nebude nutit křičet z plna hrdla, jen aby si nastavil na mixu moje „maximum“. Nerada bych diváky a posluchače vyplašila ještě než vůbec začneme. 🙂
Pokukuju k jednomu ze stolků. Sedí tam párek mladých lidí (předtím tu určitě nebyli, museli dorazit až teď někdy) – vlasy po pás…nemůžu přesně rozeznat…ano, vlevo je dívka, ale ta druhá osoba? Tak na 80% je to muž. Hmmm. Tak snad je nezklameme, když už přišli až sem, říkám si v duchu.

Celý fest se zatím vedl. Měli bysme se opravdu snažit, aby poslední číslo programu nezkazilo dojem celýho Hamr kempu.
A už se to blííííží a lidi mi cestou k pódiu říkají, jak se na nás těší. Och jaká zodpovědnost. No…uděláme všechno co je v našich silách (který tedy aspoň u mě pomalu ubývají).

   

Ti, co už to mají za sebou si mohli oddechnout.

Tak jeden známý hudební vtip pro odlehčení:
Víte jaká je poslední věta bubeníka před tím než je odejit z kapely? „Tak kluci, co kdybysme teď zkusili tu mojí novou pecku?“

Nazvučeno, připraveno…Přicházejí moderátoři nás uvést. Tak to jsem v šoku. Teď mě teda Petr a Sue pěkně dostali. U toho stolu…ta hustá dvojka…

Nejdřív se před pódiem odvážně roztančily děti.

 

Pak už se přibližovali i dospělí…

Všechno šlape jak má (jen na chvilku nejde Qému zvuk)…

      

Jak padla tma už se kotle nebojí skoro nikdo. Pod pódiem to žije a Kaaj co chvíli děkuje: „Moc děkujeme, jste úžasní jak tu tančíte…fakt…bez vás by to nebylo ono.“

 

Končíme. Ne? Tak ještě jednu. Dobře tak ještě…
Zatímco my na pódiu, „tanečníci v kotli“ i ostatní posluchači si koncert jak se patří užíváme, zvukař a osvětlovač „tiše“ trpí.

Přehráli jsme poslední kousek „Zářící den“ a přichází moderátoři.

Petr (stále ještě převlečený za rockera) zkušeně houknul: „Tak drahouškové, já vám říkal, že to bude nářez. Tak co? Byl?“
Sue se přidává: „Zařádili jste si? Zařádili.“
Ukončují nultý ročník Hamr kempu, rozdávají nám (poslední kapele programu) keramické slavíčky (Kaaj si nestihl vzít… už zase běží zařizovat, tak se s ním podělím o toho svého 🙂 ) a teď je třeba bleskurychle balit. Příliš hlasitě jsme křičeli, ať přijde déšť. 😀

Nosíme nástroje dovnitř restauračky, aby nezmokly. Zvukaři strkají všechno na kryté pódium, takže když se začínají snášet kapky deště, celkem v klidu si věci balí a strkají do auta.

Všichni už odjeli, jen pár z nás sedí v rastauračce a čekáme, až se přežene průtrž mračen a křižující se blesky. Krátíme si chvíli hovorem. Navíc se tu zjevil náš dlouholetý přítel David (nyní z Prahy), takže řeč rozhodně nestojí.
Sice máme za sebou celý den, ale asi právě proto pomalu „dojíždíme“ a trávíme smršť zážitků.

Blesky ustaly, déšť zmírnil a zvukaři s osvětlovačem mají sbaleno. Pár posledních slov, poděkování, loučení… Jsme na řadě. Kaaj jde pro auto a pěchujeme do něj co se tam jen vejde. Bubeník přespává s rodinou na Hamru, takže máme teď místa o trochu víc.
Loučíme se se všemi „pozůstalými“ a odjíždíme směrem ku Budějicům.

U odbočky k Sokolovně je stále zákaz. Pomalu projíždíme a ejhle, právě jsme se minuli s policejní hlídkou. Obě auta zpomalila a začala couvat. Na úrovni okýnek se zastavila a řidiči si pohlédli do očí.
Kaaj rychle začíná vysvětlovat: „Vezeme nástroje tady do Sokolovny…budem tam tak 10 minut a pak zmizíme.“
Policista shovívavě přikývl a obě auta se opět pomalu rozjela.
Je kolem půl druhé ráno, když vynášíme věci z auta do církve. Pak už míříme domů. S největší chutí se vrháme pod příjemnou sprchu a pak s úlevou padáme do peřin.

Všechno to shánění, vyřizování, zařizování, vyjednávání, připravování…jo, stálo to za to.
Nultý ročník Hamr kempu se vydařil.

Zpětně se nám ozvali hudebníci, vystupující – byli velmi spokojeni s perfektní organizací a vůbec celým průběhem akce a mnohým se ani nechtělo dolů z pódia. 🙂
Ano, stálo to za to.