Zatímco Chatrč byla pro mě od začátku – jasně čitelná, ostrá, strhující, objevná, vnitřně rozervávající, nekompromisní, v závěru zázračně uzdravující a Křižovatky – obláčkově oddechové, poklidné, překvapující, příjemně pohodové, mile nepředvídatelné…, Eva se mi i po několika stránkách zdála neproniknutelná.
Dlouhou dobu jsem tápala v mlze, kam si vlastně mám příběh zasadit (jak časově, tak místem děje). Přiznávám, že tomu mohlo do jisté míry napomáhat čtení těsně před spaním kolem 2. hodiny ranní, kdy už můj mozek spíše volal po klidném snění než po bloudění ve světě fantazie Paula Younga.
Jenže já se tolik těšila na třetí knihu tohoto autora, že jsem prostě neodolala alespoň dvěma stránkám denně, ač se mi oči klížily a písmenka spíše poskakovala, než by se pojila do smysluplných vět.

Hned na přebalu se dočtete, že kniha je předurčena, aby se stala jednou z nejdiskutovanějších knih desetiletí. I to byl jeden z důvodů, proč jsem si ji chtěla tak rychle přečíst. Jenže… Ještě v půlce knihy jsem neměla jasno, jestli mě kniha bere nebo zklamává. Že by to bylo tím, že jde o 3. knihu a ta se, jak známo, s předchozím hitem pak jen těžko měří?
Některé pasáže mi připadaly na Youngův mistrný rukopis příliš plytké, nezáživné, a najednou se jako blesk vynořil popis některé z událostí a mě to vzalo dech. Youngův náhled na stvoření světa, narození Adama…to vámi vnitřně zahýbe. Tedy aspoň mnou ano. Jemné nuance, které se vynoří a zarezonují s biblickým textem, ocení hlavně ti, kdo přečetli Bibli alespoň 1x celou.
Už jste si někdy zkusili představit, jak byste se cítili v prostředí, kde (ještě) neexistuje čas? Třeba při čtení Genesis? Nebo… Jedno z Božích jmen se vykládá (přeneseně řečeno) jako „Bůh, který tě zahrne vším, co potřebuješ – jako kojící matka“. Kdo tohle nikdy neslyšel, bude se asi hodně divit Paulově představě Adamova zrození.

Dnes jsem knihu dočetla.
Rozhodně mi (podobně jako Chatrč) rozbila některé zažité představy ohledně biblických textů. Člověk, který už slyšel tolik kázání na různá témata (jako já), si prostě chtě-nechtě vytvoří nějakou představu, které se drží a nemá potřebu ji měnit. Tahle kniha vám ji rozbije na kousky a poskládá do nového obrázku. Což je fakt pozitivní a vlastně hrozně zábavné.
Pak jsou tu pasáže, které „neberu“ za „bernou minci“ jednoduše proto, že se o těchto jevech v Bibli píše dostatečně jasně, takže je prostě čtu jen jako volnou fantazii (a svobodné subjektivní vyjádření) autora. A konec konců, je to román, ne zápis do knihy Genesis. V každém případě se tady Paul pouští na velmi tenký led. Možná právě tyto pasáže totiž budou trnem v oku milovníkům Písma, kteří kvůli tomu můžou zavrhnout celou knihu. A to by byla škoda.

Kdyby se mě někdo zeptal: „Je ta kniha dobrá? Mám si ji přečíst?“
Upřímně odpovím: „Ta kniha tě donutí zaujmout postoj. Buď se ti zalíbí nebo tě naštve.“
A to je její velké plus. Protože číst něco, co „neurazí, ale ani nenadchne“ je jako jíst „nemastné, neslané“.