Za širokou řekou, za třemi mosty, a snad ještě dál leží rybníček Brčálník. Teda…co to píšu??! Leží podivuhodný objekt, kterého jsme si nikdy dřív nevšimli.

Dovolená v Penzionu Ula nám letos žel nějak nevyšla, tak se snažím, aby Kaaj aspoň odpočíval od práce a byl dostatečně „daleko“ od aplíka. A vymýšlíme náhradní program (příroda, muzea, hudba, divadlo…)

Muzeum nepremáva (je totiž pondělí), takže se jdeme projít kolem Vltavy.

A když „za třemi mosty…“ tak hned ten první je Dlouhý. Většina těch dalších už jsou teda spíš lávky… 🙂

Venku je nádherně. Vlastně je fajn, že dneska není muzeum otevřené, protože na sluníčku je mnohem líp.

A ta voda… a ty stromy… 🙂

Kaaj čte inzerát na plotě, který nabízí prohlídku zubů vašich čtyřnohých chlupáčků ZDARMA. Já dodávám: „A my mu je za těžký peníze spravíme.“ 🙂

Míjíme mosty a lávky…a sedáme si chvíli u lávky Luční jez.

Prý ho tu vystavěly (nedaleké) papírny, které ho využívaly při výrobě. Ale to je jen neověřená kratičká a jediná získaná informace (což je podivné, protože jsem dosud věřila, že všechno se dá zjistit na internetu, když se chvíli pídíš).

Kaaj nemůže odtrhnout pohled od zvláštní architektonické podivnosti, postavené hned kousek u mostu. Mě tedy takové bydlení ani moc nepřitahuje (to už mě víc láká bydlení na protějším břehu). Ale jemu se fakt líbí.

„Půjdeme zpátky městem?“ ukazuje Kaaj na ulici pokračující za mostem.

„Ale podél vody to bude příjemnější, ne?“ navrhuji já. Chci mu dopřát co nejvíc času v „zeleném“ prostředí.

Kaaj se tváří neutrálně.

„Ty chceš jít radši ulicema než kolem vody a těhle krásných stromů?“ hrozně se divím.

„Když tady je to hezký dopoledne,“ vysvětluje mi.

Nevím, proč se po letech manželství ještě divím?  To je přece nad slunce jasné, že dopolední pobřeží je příjemnější než odpolední. Kaaj je prostě vnímavá citlivá duše. Inu, umělec… Vždyť tam, kde já vidím obyč bouřkové mraky, on kupříkladu vidí paletu barev a je nadšením bez sebe. 🙂

Nakonec ale vítězí cesta podél řeky. A ještěže tak.

„Hele, to je bunkr?“ zírám na stavbu, kterou jsem tu nikdy neviděla nebo nevnímala, že tu je.

Vytahuji foťáček a fotím ze všech stran.

Na tenhle bunkr (nebo řopík) jsme narazili v podstatě náhodou. Protože je u fotbalového stadionu, konkrétně poblíž pokladny číslo 10, nazval si ho Kaaj pro zalogování v Gowalle „Bunkr u pokladny č.10“.

Dívám se po všech otvorech a když dovnitř strkám ruku, abych s bleskem vyfotila co se uvnitř nachází, modlím se, aby mi po ruce něco nepřeběhlo.

Jiné otvory jsou veliké, přístupné a využívané (jako skládka).

No…hledala jsem opět na internetu cokoli o bunkrech v Č.B., ale nenašla nic. Tak jestli snad kdokoli z vás něco ví, docela by nás původ nebo nějaká zmínka o historii bunkru potěšila.

Cestou domů ještě Kaaj neodolal sečíst léta poraženého velikána…žel, letokruhy už byly téměř nečitelné.

Znovu jsme narazili na umění ve městě. Tedy…nevím, co to je, ale vím určitě, že jde o umění.

Hle…teskně opuštěné pódium na vodě.

„Stmíííívá, nějak nááááhle se stmíííívá…“

Tak rychle domů. Zítra má být deštno a zimno…jako dělané pro muzeum.