Je docela zima. Muzeum nás už čeká. Jsem celkem natěšená, protože na webu nabízejí hned 4 stálé expozice na téma:
– Příroda jižních Čech
– Obdivuhodný svět hornin
– Expozice pravěku a raného středověku
– Svět velehor očima horolezce.

Nabídka taková, že v muzeu ve dvou patrech strávíme určitě několik hodin.
Do Jihočeského muzea se chystáme už hodně dlouho. Tak dneska, konečně.

Přicházíme k veliké budově. Nějací (německy mluvící) turisté čekají na vydání vstupenky a zřejmě i výklad. My dostáváme vstupenku na kompletní expozici, ale smíme jít sami.

Zvědavě koukáme z oken v prvním patře muzea.

„Tady, vem to odtud,“ ukazuje Kaaj na malý „balkůnek“. Dívám se na ulici pod sebou. Trošku mi to připomíná pohled skrz prosklenou podlahu v jedné malé kavárně v Igy.

„Nejdřív si jděte do druhého patra a pak se vraťte sem do přízemí. Já vám pak povím kam dál,“ říkala paní v pokladně. Takže jsme v druhém patře (honosné prostředí, vysoké stropy, široké schodiště, zatím moc hezké) a jiná paní nám ukazuje, ať se dáme vlevo.

V první chodbičce je prosklená vitrína – výstava hornin.

Přemýšlím nad tím, že kdyby se rozřízl snad jakýkoliv kámen s nějakou strukturou a dobře se vyleštil…bude vypadat krásně.

Jdeme do prvního sálu. Vycpaná zviřátka a kytky. (Kachny, dravci, sovy, brouci všeho druhu, můry, vodoměrky, ryby, žáby, kočka divoká, liška, křeček…rostliny nacházející se u rybníků…)

Opravdu zajímavý byl kontrast dvou soviček…

No…upřímě. Po chvíli mě napadají myšlenky jako: Není to tak trochu morbidní? Vzala bych sem svou malou neteř? Možná, kdyby ty (často už hodně staré) exponáty třeba zasadili do vitríny s „pozadím“ nebo s kašírkou přírodního prostředí daného druhu. Nevím. Nic neříkám, ale myslím si, že pohled na živé exponáty je rozhodně příjemnější.

Kaaj zoufale kroutí hlavou nad „vycpanými“ a „vypelichanými“ rybami. No, on (rybář) se poněkud vyzná v tom, jak vypadá ryba, a tohle i mě přišlo dost zvláštní. Možná jde o hoooodně staré a hoooodně opravované exponáty.

Ovšem tohle…to mě dostalo. Užovka obojková. Jen pevně doufám, že žlutou barvou velmi neuměle domalované „obojky“ za hlavou, tam původně opravdu byly. (Restaurátor si dal skutečně „záležet“.)

Přecházíme do expozice pravěku a středověku. Tak to je o mnoho lepší. Nezávisle si Kaaj i já při pohledu na historické úlomky představujeme, jak je zvláštní se dívat na věci, které před dávnými věky prošly rukama nějakých lidí. Co asi byli zač? Jak žili? Jak skutečně vypadali?

Usmívám se při pohledu na „jehly“, kterými se tedy asi vážně šilo!
(na obrázku: vpravo dole)

Lepím nos téměř na sklo a uznale pokyvuji hlavou. Teda, ty kroužky jsou jeden jak druhej. Umíte si to představit? Nikdo to nenasekal na stroji. Každý kroužek je ruční práce.

To už musel být mistr, když dokázal udělat takovou drátěnou košili. A kdyby nebyla funkční nebo se při prvním boji rozpadla, asi by měl pan mistr po živnosti nebo minimálně dobrém jméně. (Ne, jako dneska, že oklamat zákazníka nekvalitním zbožím je fakt mazaný a rozhodně ne ostuda. Dneska už se na „dobrý jméno“ příliš nehraje.)

Vemte si, že se dochovala ze 13. století až do dneška. No…to už je tedy výrobek, když vydrží víc než 2 roky, po které je v záruce. 😀

No, teda…není ta čeština krásný jazyk?

Knihy. Tak to je moje. Většinou od našich duchovních otců, kteří ještě věděli co lidstvu předat. To, co řekli, sami žili (až na smrt).

Krásně to říká pan Werich a Horníček v jedné forbíně:

Jak řikám – dneska se musíte životem pročíst.
Ano ano ano. Vono je toho víc napsáno, protože vono daleko víc lidí umí psát.
Ano. Daleko víc lidí umí teďka psát než před několika málo sty lety. Ono před několika málo sty lety málo lidí umělo psát. Ale ti co uměli psát, ty uměli psát – to se dá číst i teď, to byste nevěřil.

A další ruční práce mistrů…

Tak, a vycházíme na chodbu, kde je ve vitrínce expozice hub. No. Nevím, jestli někdy žily a jsou tak moc naplácané mumifakčním prostředkem. Spíš to vypadá jako sádrové odlitky ne moc dobře namalované (asi stejný malíř jako u užovky).

Scházíme do přízemí. Tam nám paní ukazuje chodbu vlevo a vpravo, kde je horolezecká expozice.

V chodbě po stěnách je pár fotek hor, horolezců. Na podlážce vitrínky je několik málo kousků svícínků, sošek zvířat…úplně v rohu je (no, jak to nazvat) něco jako dost kolotočářská figurína horolezce s lanem. Televize s filmem o horolezcích. Tak tahle expozice mě nadchla asi nejméně. Respektive mě nenadchla vůbec. Spíš bych to nazvala „ozdobení“ chodby fotkama, než expozice. Ale možná se mýlím, a někomu se to třeba líbit bude.

V přízemí je další sál s expozicí hornin. Tak tady mě zaujaly dvě věci.
Mamutí stoličky. Ó jé. Jak ty musely po zkažení bolet (při své objemnosti).

A pak tohle…

Tak to byla naše návštěva známého muzea.
Venku se s manželem bavíme o tom, jak to na nás všechno působilo.

Vzácně se shodujeme, že exponáty často působí hodně zastarale, zaprášeně…jakoby je nikdo mnoho let nevyměnil. Ne, že by tam nebylo na co koukat, to ne, ale osobně (když jsem plánovala tuhle návštěvu a četla info na netu) jsem čekala mnohem více. Možná trochu zajímavější? Novější?
Tohle muzeum už asi vážně patří do Musea. 🙂

Ale mě se to kritizuje, když nic takového nespravuji!

Zajímavé je, že hned odpoledne se Kaaj dostal k několika článkům o muzeích (které se chystám číst až potom, co ukončím vlastní zápis do blogu – objektivita nade vše :-D.

Dnes jsme vysloveně „kulturní“, takže večer se jdeme ještě podívat na kulturu hudební.

Pro nepřízeň počasí se vše přestěhovalo na nádvoří radnice.

Kaaj samozřejmě neopomíná obhlídnout (při poslechu) architekturu. 🙂

Hraje nám dixielandová skupina DIXIE OLD BOYS z Č. Budějovic. A nutno podotknout, že jim to teda moc pěkně šlape. 😀

Tak tohle byl náš plně kulturní den.

Více info zde >>>

One Response to “Tohle muzeum fakt patří do Musea!”