Tak se zase po nějakém čase vydáváme do krajů vzdálených, kde své dětství prožil náš taťka, ale i já se ségrou, jako děti.
Batelov, to prostě býval čas prázdnin u batelovského dědy a babičky.[hidepost=0]
Je brzo ráno. Já a Kaaj čekáme, až na nás naši (jedou z Prachatic) cinknou. To netrvá dlouho…a v 8:01 už jsme za Budějicema.
Je chladno. Oknem z auta pozoruji mlhu, která se všude táhne.
První zastávka u lesíčka.
Nastalo rozprchnutí po lesních zákoutích…a Kaaj se vrací první. „Kde máš houby?“ 🙂
Kolem čtvrt na deset už se vyjasňuje a mlha je úplně pryč.
Cesta utíká hodně rychle. Mamka opět nadělala housky a buchty…prostě je o nás dobře postaráno. A v 10:34 vjíždíme do Batelova.
„Prosím, tati, zastavíme u Piláku?“ škemrám. Taťka parkuje u cestičky, kterou jsme mnohokrát šli v parných dnech k rybníku.
Cvakám o 106. Ach, ty vzpomínky. Už to tu sice vypadá jinak, ale pořád si ještě pamatuju, kde býval písčitý přístup do vody. Kde jsme lehávali na dece…
Rybník vypadá docela čistě. (Při minulé návštěvě byl spíš zelený než modrý).
A tudy se jde ke splavu. Tam chodíval plavat taťka. Byl prostě dospělý a odvážný. My, holky, se tam neodvážily.
Naši trpělivě čekají v autě.
Pomalu se k nim vracíme, ale já se stále ještě snažím zachytit kousek svých vzpomínek…
To je až neskutečné, jak jsou ty stromy velké. Dříve tu nebyly. Tady tudy jsme kdysi sestupovali po písčitém břehu do mělké vody a hrozně se tu vyblbli s jemným pískem. Kam se hrabe moře. 🙂
Je 9:41 a my nasedáme do auta. Tudy jsme po koupání mířívali zpátky domů, k dědovi a babičce.
Babička většinou pekla buchty nebo tažený štrůdl. Taťka, ten chodil s náma na koupačku a mamka zatím dělala šťávu z ovoce, sebraného na zahrádce.
A tady už jsme před odbočkou do Školní ulice. Před námi je dům Kovářů. Jmenují se vlastně tak? Už si to moc nepamatuju. No prostě dům, kde bydlívala Blanka. S tou jsme tady kamarádily, protože nám věkově byla blízko. (Po letech, když jsme v Batelově s manželem nouzově přebývali, než jsme si našli bydlení v Jihlavě, jsem zjistila, že Blanka pracuje na poště a je vdaná.)
A tady, ten neomítnutý domeček, to je on. Samozřejmě dříve vypadal jinak…teď je asi v přestavbě. Inu, nám stačila studená voda a suché WC v kůlně na dvorku. Teď tu ale bydlí noví obyvatelé, kteří samozřejmě potřebují teplou vodu (kdo by se s ní ohříval na plotně, že? 🙂 )
Nostalgicky koukám na dvoreček. Kůlna je pryč. Baráček se o kousek zvětšil. Jen venkovní zelený plůtek je pořád ten samý.
Sousedé Frajovi…
Marně koukám, jestli zahlídnu pumpu, co bývala na dvorku. Asi je pryč.
Nahrála jsem kraťoučké video s tetelením, jestli někdo nevyběhne a nevynadá mi. 🙂
Zahrada ZŠ, proto se tu asi ulice jmenuje Školní. Tady se Jana učila jezdit na kole. A já jsem tu měla být učitelkou. 🙂
Radek Čech? Míjíme autobus s nápisem povědomého jména. A podobnost jména není čistě náhodná. Jde opravdu o přízeň.
Projíždíme Družstevní ulicí…
Vlevo směr Švábov.
Míříme městečkem ke hřbitovu.
Video Průjezd městem ke hřbitovu >>>
Parkujeme v Perleťářské ulici, kousek od našeho příbuzenstva – samozřejmě Čechů.
Míříme ke hrobu dědy a babičky.
Je tu hrob rodu Čechů (právě těch, vedle kterých parkujeme auto), bratr dědy (taťínka taťky). A pak rod Kopřivů…ale nevíme, jestli jsou to opravdu ti, co patří do našeho rodu nebo je to shoda jmen.
A tady je rod Růžičků (z babiččiny strany) a Čechů.
Taťka udatně balacuje v úzké škvíře mezi náhrobky. Jde vytrhat býlí a poupravit co je třeba.
Ještě zapálit světýlko a je to. (Zajímavé peripetie s obnovením náhrobku čtěte v článečku „Není Zdeněk jako Zdeněk“.)
Míjíme další hroby rodinné přízně…
Následuje nečekané setkání se Zdeňkem Mahlerem, zdejším rodákem. (Více v druhé části a příspěvku „Není Zdeněk jako Zdeněk“)
[/hidepost]
Napsat komentář