aneb příjemné setkání s jedním z českých velikánů na batelovském hřbitůvku.

Právě jsme navštívili hrob našich batelovských předků, kde jsme už dlouho nebyli. Poté, co jsme prodali batelovskou chaloupku, už se sem tak často nedostaneme.

Písmo na mramorovém náhrobku už není téměř vidět. Paní, která právě „náhodou“ kousek od nás připravuje tesání do kamene, nám přislíbila renovaci písma zlatou barvou, takže je vše zařízeno.

Zapalujeme „nebíčko“ 🙂 a ukládáme do lucerničky po pravé straně hrobu.

„Já ještě zaskočím za Zdeňkem, jestli je doma,“ říká taťka. Zdeněk je jeho bratránek, který tu už mnoho let žije.

„Není to Zdeněk? Támhle?“ ukazuje taťka daleko před nás k hlavnímu vchodu. Bělovlasý pán (stojící k nám skoro zády) si tam povídá s o něco mladším pánem ve kšiltovce.

Díváme se tím směrem. „Ne, to není Zdeněk, ten má vzádu víc vlasů,“ kroutí hlavou taťka.

„To je Zdeněk, ale spíš Mahler,“ říkám s trochou nadsázky. Pak ale zírám z té dálky na postavu muže a poté, co rukou učiní velmi povědomý pohyb, užasle vyhrknu… „Ty, on to je Zdeněk Mahler.“

(Vizáží mi pan Mahler vždycky pasoval do taťkova rodu, tak se nám nedivte, že jsme si ho popletli.)

Blížíme se k rozmlouvající dvojici.

Ve velkoměstech se cizí lidé na potkání nezdraví, ale tady, na malé vísce, to nic divného není. Pan Mahler nám dokonce přeje dobrý den dřív, než my stihneme vyslovit svůj pozdrav.

Chvíli si povídáme a po chvíli vytahujeme z batohu Literárky, které „náhodou“ vezeme taťkovi, protože v nich je rozhovor se Zdeňkem Mahlerem i se zmínkou o Batelově. A tak máme i podpis. 🙂

(Pán, co tu stál s panem Mahlerem je jeho příbuzný, jeho tvář to ostatně sama prozrazuje.)

Z toho člověka voní „stará škola“. Přesně to, co vnímám u mého zlatého tatínka. Taková ta vnitřní slušnost. Upřímnost. Serióznost. Ten typ člověka, co potvrzuje nepsané pravidlo, že čím větší znalosti – tím větší pokora. (Mnoho lidí, co vykřikují svou „moudrost“, na kterou jsou tak pyšní, svými slovy často prozradí, že toho zas až tolik neví. Naši předci ctili šediny a věděli proč.)

Tak příjemné setkání by si člověk prostě nenaplánoval.

A to ještě Kaaj vtipkoval, když jsme jeli přes Kaliště, že si zajdem k Mahlerům pro podpis, když už tu máme ty Literárky pro taťku s sebou. 🙂

To byla teda trefa.