Tak už to vypadalo, že letos Banket nebude.

„Kdy bude Banket? Máte ho na starosti? Už víte co bude na Banketu za program?…“ ptalo se nás několik lidí. Jenže my letos Banket nepořádáme. Ano, minulý rok měl Kaaj naprosto přesnou představu o průběhu „Čaje o páté“, ale letos? Ani záblesk.

Nechce se nám (mně a Kaajovi) pouštět do něčeho jen z nouze, aby se tradice neporušila. Výsledek by nestál za nic a třeba se nakonec najde někdo, kdo přesně ví, o čem by letošní Banket mohl být.

A taky ano.

Na poslední chvíli mi blesklo hlavou – Co se zeptat Verči?

No jasně, byla tím pravým člověkem. Dokonce tušila, že ji něco takového čeká, jen si nebyla jistá, jestli je to právě tohle.

Když jsme jí s Dančou přislíbily pomoc a poradily, kdo by se z dalších lidí mohl zapojit, vypadalo to, že už nic nestojí v cestě letošní Banket připravit.

Služba u dětí se ve Verčině přípravě velmi odrazila, což mě potěšilo, protože na Banket zvu i ségru s neteřinkou.

Chci je posadit k Morafčatům, kteří jsou takové veselé kopičky, navíc Ifka je původem z našeho rodiště, tak myslím, že by si mohli všichni rozumět. Jenže než se tak stane, slyším halasné: „Jéééé, ahóóój!“ to si ségry všimla Martina. Teprve teď mě to trklo…bývalé kolegyně. Jak mi to mohlo vypadnout z hlavy? Jasně, že hned jdeme holky usídlit ke stolku u Fandy a Martiny (a spol.).

Při zahájení Banketu zazněla mimo jiné koleda, kterou zrovna zná i Niki. Takže si odvážně zazpívala.

Netradiční zajímavostí byl narozeninový dort. Slavíme přece narozeniny Ježíše, takže dort je namístě.

Po Verčině výzvě se dopředu nahrnulo několik děcek (k mé radosti i neteřinka) a s velkým nadšením sledovaly, jak se zapalují svíčky. Společnými silami je pak všechny sfoukly.

A protože první část Banketu patří hlavně dětem (což mi vyhovuje, protože během té druhé už musí Niki s mamkou na autobus), vypráví Verča příběh o malé černošce, která si myslela, že Bůh má rád jen to, co je bílé.

A dobře to dopadlo. Protože dokonce i Bůh se v těle narodil jako snědý Izraelita. On miluje všechny lidi. Nevybírá si ani bílé, ani žluté, ani fialové…to jen lidi se takhle rozdělují a oceňují barvu pleti.

Shodou okolností tu dnes polovinu osazenstva tvoří Rómíci (tajně podezřívám Verču, že ten příběh nezařadila náhodou 🙂 ), kteří po přestávce mají zazpívat několik písní.

Přichází zazpívat děcka z dorostu.“Kdo si chcete zatančit tady nebo tam kde jste, můžete,“ vyzývá Verča další děti v sále.

Fanda si dělá srandu a nabízí Nikolce, jestli s ním půjde trsat. (Netuší oč žádá.) Niki přikyvuje, hrozně ráda totiž tančí. Zaskočený Fanda je popoháněn dospělými: „No jen jdi, když jsi ji vyzval.“

„Já myslel, že se bude stydět,“ snaží se z toho vykroutit. Nakonec ale bere Niki strejdu za ruku a jdou dopředu.

Fanda se krčí před pódiem, jakože bude tančit tam. Niki odvážně tančí v rytmu písně „Proto tady jsem“.

Nezná choreografii, takže něco okoukává a něco si prostě zaimprovizuje.

Propocený Fanda ji po vystoupení přivádí zpět k nám na místo. (Zřejmě si dvakrát rozmyslí, co příště vypustí z pusy. Děti totiž berou naše slova vážně.) 🙂

Teď ale Verča ohlašuje přestávku na občerstvení.

U švédských stolů je tlačenice. „Jak tam dáme ty obložený mísy a salát?“ ptám se zoufale kolemstojících žen.

„Vydrž chvíli, oni sní to sladký, tím se uvolní místo na stole i u stolu…pak to tam v klidu dáme,“ radí mi.

To je dobrý nápad, myslím si a čekám v kuchyňce.  Po chvíli vykouknu. O prázdné stoly zájem opadl a tak využíváme situace a rychle nasouváme „slané“ občerstvení. Zájem okamžitě stoupl. Pokládám mísu se salátem a snažím se dostat pryč od stolů. Jde to jen ztuha.

„Nechcete, holky, něco přinést? Za chvíli tam nic nebude,“ ptám se ségry, která by se neodvážila sama jít brát z něčeho zdarma.

„Ne, to je dobrý,“ pití tu máme a to nám stačí.

Jdu jim tedy aspoň pro kousek dortu, na jehož sfouknutí se Niki podílela.

Verča ohlašuje začátek dalšího kulturního bloku. Prvním číslem je TWB. A protože jsem byla jednou z nich, tedy na pódiu, nemohla jsem zákonitě fotit. Tak aspoň jednu fotečku ze zkoušky.

Zahráli jsme dvě písně a pak předali pódium Rómíkům.

A už je tu další přestávka. Ségra s Niki běží zasněženým podvečerem na bus. Snad si to aspoň trochu užily. Niki na mě mává světýlkem, které jsme letos (převážně) rozdávali jako malé dárečky. (Někdo dostal světýlko-baterku, někdo svíčky…prostě nositele světla).

Jdu se podívat, jestli ještě zbylo něco k jídlu. Před vystoupením Kaaj nic nepozře a já se snažím být solidární. Teď už ale máme po vystoupení, tak si dám…tedy pokud je ještě co. 🙂

Koukám, že obložené mísy už obložené nejsou, ale trochu salátku tu je. Danušce se to povedlo. Buchty, dortíky a další sladkůstky už jsou taky pryč, ale podle toho, kdo je přinášel, usuzuji, že byly povedené, protože o většině těchto děvčat vím, že jsou skvělé kuchařky (pekařky).

Poslední blok začínají Kája Z. a Dáša s divadelním představením o dvou hercích pod názvem „O desíti spravedlivých“. Bylo by úžasné, kdybych mohla napsat, že nastudovali dílo Karla Čapka pod vedením Karla Čapka, ale myslím, že to bylo pod vedením Káji Z., který je tak trochu ochotníkem. A soudě podle salv smíchu z celého sálu to nacvičili moc hezky.

„Nepůjdeme dřív?“ ptá se mě Kaaj, protože nás ještě čeká práce s přípravou a vypalování CD.
„Hmmm, kdybysme šli před čtvrthodinou, tak by to šlo, ale teď by to vypadalo že nechceme pomáhat s úklidem,“ varuji.
„To asi jo,“ souhlasí Kaaj a tak zůstáváme.

Celý program zakončil vánočně Robert. Výborná tečka.

Je milé vidět, že mnozí z hostů neutíkají po dobře prožitém večeru, ale sklízejí ze stolečků, myjí nádobí, luxují, rovnají židle…prostě to jde jako po másle a sál je za chvíli zase v původním stavu.. Zbytků jídla je opravdu minimum.

Zbyla tu už jen malá skupinka lidí. Evka využívá přítomnosti dvou starších a prosí o modlitbu s pomazáním. Modlíme se i my ostatní.
„Já chci taky,“ volá Pája, když už mají Kaaj s Michalem pomazané ruce. Kluci se nebrání. Ale nemylte se, že by šlo o nějakou náhodnou estrádu. Naopak…Začíná to být síla. Po chvilce mi (a nejen mě) tečou slzy a pomalu ze sebe nevypravím ani slovo v jazycích.
A když už myslím, že to máme za sebou, žádá si modlitbu Máťa. 🙂 Inu, když jste jednou starší, hoši…  🙂

Já jsem tedy poslední, kdo ještě nebyl pomazán, ale myslím, že jsem si svou „dávku“ dostatečně vybrala při modlitbách za děvčata.

Nyní už tedy opravdu zhasínáme, zamykáme, odcházíme.