Aneb

Kombo nám připravilo pěkné překvapení.

Dneska máme takovou jako veřejnou zkoušku. Nazvali jsme si ji „(Před)koncert“. Zkrátka, abysme mohli zodpovědně říct, že to bylo…vyzkoušeno na lidech. 😀

To byl samozřejmě ten vnější důvod. Ten vnitřní a důležitější byl, že si moc ceníme vaší dlouhodobé podpory a chtěli jsme vám představit všechny novinky v předpremiéře.

Pozvali jsme tedy fanoušky a přátele TWB, aby si nás přišli poslechnout na „veřejné zkoušce“.

Není tu žádný osvětlovač ani zvukař, všechno si musíme nastavit sami.

Martin se zakoukal do Kaajova mikrofonu. Líbí se mu pazvuky, které se dají na připojených krabičkách nastavit.

Dolaďujeme poslední chybičky, které jsem si zapsala při posledních zkouškách do zápisníčku..

A hlavně dolaďujeme nástroje.

Já jsem tu jen od zpívání, takže si můžu naladit tak maximálně hlasivky. V prostojích, kdy kluci něco štelujou, se pokouším o pár fotek. Nějaký záznam pro historii musí být, ne?

A co takhle jeden autoportrét? Proč ne.

A už přichází i Q, a jeho manželka nám přináší talíř s posilněním. Díky, Pájo!

Než se Q naladí…

…prosím si vyzkoušet Apokalypsu. Text není úplně jednoduchý, je ho hodně a hlavně se zpívá poměrně rychle.

Zkoušíme poslední píseň (ve skutečnosti úvodní), Oheň v nás.

Všechno je nacvičeno. Víc toho stejně nestihnem.

Je třičtvrtě na čtyři a všechno je připraveno. Jenže…

Ano, těsně před začátkem se odporoučelo Kaajovo kombo. Uf. Tak tohle nikdo nečekal. Všichni se vrhají ke kombu a snaží se dohledat závadu.

Je to zlý. Ale stejně mě napadá – Ještěže se to nestalo ve Vimperku.

Kaaj z nouze nastavuje akustické kombo. Zvuk je nesrovnatelně horší. Už jsme si prostě zvykli na lampová komba.

Kluci se pokoušejí o ještě jedno nahození…

…ale nic. Ani neškytne.

Co se dá dělat? Teď nic. Musíme to odehrát nejlíp jak to půjde a do odjezdu na vimperský koncert něco vymyslet.

Přes věškeré nedostatky hrajeme naplno.

Popiho jsme vypustili z klece. (Tedy…odstranili jsme plexisklový terárko.) Takže se mu lépe dýchá a buší do bicích hlava nehlava.

V jednu chvíli se mi zdá, že vidím něco odlítnout od bicích. Že by Popi zlomil paličku? Popi? Nééé. Zaháním nesmyslnou myšlenku.

Jenže Popiho svoboda se projevila a to, co jsem periferně zahlídla, skutečně byl úlomek paličky. Slavnostně to ohlašujeme během přestávky mezi dohranou a přicházející písní. A Popi sklízí zasloužený potlesk.

Jasně, že není úplně pozitivní, že bubeník láme paličky. Ale v Popiho případě nám to skutečně udělalo radost. Je to známka silného úderu, který po něm už tak dlouho vyžadujeme. 🙂

Celý (Před)koncert se odehrál v duchu přátelském a evidentně všichni zúčastnění (včetně nás) si to užili. Jejich reakce se vesměs shodovala ve třech bodech – Kvalita písní, sehranost a velký posun v pěveckém projevu.

„Ještě jednu!“ ozývalo se, když jsme (docela unavení) dozpívali poslední píseň.
„Dobře, ale kterou?“ ptá se Kaaj.
„A stoupám, prosím,“ říká Zuzka. Mile mě to překvapilo. Trochu jsem se bála, jestli ji náš styl nevyleká, přece jen v Církvi bratrské asi takovou hudbu (a myslím to ve vší úctě) často neuslyší.

Dobře, hrajeme na přání ještě jednou „A stoupám“ a refrén už s námi zpívají snad všichni.

Byl to skvělý večer.

Díky všem, kdo jste nás na (Před)koncertu byli povzbudit. Moc nám to pomohlo!

Před tím, než jsme zalezli do postýlky, jsme se ještě podívali z okna na měsíc, který je dnes největší za posledních (nevím kolik) let. Prý podobně velký a jasný bude zase až za 18 let.

Bezvadné zakončení dnešního náročného dne.